Stojím na školní chodbě a čekám na zvonění. Konečně se chodbou rozezní ostrý zvuk a ze dveří s cedulkou 4.C vychází učitelka a za ní se řadí její svěřenci. Podívá se na mě přísným pohledem a bez úsměvu mě pozdraví:
„Á, pan Kulich, těší mě, že jste přišel, ráda bych vám něco ukázala.“
Otočí se na bzučící roj svých čtvrťáků, rozdá mu rozkazy, jak se chovat cestou do jídelny a s omluvným kývnutím směrem ke mně ho předá kolegyni, která zrovna podobně okřikuje svoji třídu.
„Copak ta naše cácora vyvedla dneska?“ začnu hovor zvesela v naději, že odlehčím atmosféru.
Učitelka se na mě podívá opět bez jakéhokoliv úsměvu. Aha, tohle nevěstí nic dobrého. Následuji jí do kabinetu. Pomalu, skoro obřadně zavírá dveře a přistupuje k hromadě obrázků na stole. Vytáhne jeden úplně zespodu a podává mi ho.
„Dnes jsme četli Malého prince,“ říká.
„To je skvělá volba, paní učitelko,“ reaguji a neodpustím si poznámku, jak má naše Anička tuhle knížku ráda.