„Zase jsem to nedala,“ řekla skoro nahlas s pocitem nenávisti sama k sobě.
Zítra je další hodina tvůrčího psaní a já nenapsala ani jednu literu… natož nějakou literaturu. „Do paďous, sakra, sakra, sakra!!!“
Styděla se a přemýšlela, jestli se vůbec na kurz zítra přihlásí, to bude zas ostuda, ach jo.
Přitom se na hodiny psaní tak neuvěřitelně těšila a teď si přijde totálně vyždímaná.
Celý tenhle rok s dvaadvacítkou na konci je totiž zatím dost na pikaču. Nejdřív půl roku na neschopence, pak operace, když už se začala hojit a srůstat, tak jí z práce přišel doporučený dopis, že jí neprodlouží smlouvu, a to jí šéfová hned, jakmile jí napsala, že operace proběhla v pořádku, mile přála rychlé uzdravení. Pak hledání nové práce.
Jsouce novými majiteli nemovitosti, vyfasovali jsme i nové sousedy. Než se naše sousedka po 40 letech manželství rozvedla, budila dojem dámy velmi vstřícné a přátelské. Dostávali jsme ještě teplé buchty přímo do domu, byli jsme zváni na sousedské posezení i s jejím mužem.
Znáte nostalgii? Ta potvora vám vleze všude, dalo by se říct. Od té chvilky, kdy si začnete uvědomovat, že máte vzpomínky, si vás chytne drápkem a už vás nepustí.
Jsem toho kapitálního bejka Frantu neměl poslouchat, když říkal, že tu sámošku v noci nikdo nehlídá a tržbu tam nechávaj celej tejden, nemusel bych teď čuchat tenhle smrad, jsem si myslel, že to už nikdy čuchat nebudu.