Růže - napsala Barbora Macko

Slyším kvést v sobě růži
a na křídlech
okraden touhou,
oddán pokušení,
co voní jako mech
a není k utišení.

Válčit s podvědomím.

Vedle sebe cítím
teplo lidského těla,
které není tvoje.

Lidská náhražka - napsala Barbora Macko

Jsem jako granát,
co stahuje tě pod hladinu.
Hledáš v tom svoji vinu,
ale musím tě zklamat.

Snažím se utéct minulosti,
vyřešit všechny zločiny,
ale peru se se vzduchem.

Hostitel - napsala Barbora Macko

Trpím tvou vůni na mém těle,

dýchám tě,
jsem kořistí svého hostitele
a hořím ve své podstatě.

Tvůj tep vyráží mi díru do kůže.

Mělko - napsala Barbora Macko

Mé srdce zesláblo.
Dusím se ve tvém polštáři.
Mé srdce si jen tak nekoupíš.

V hlubinách citů
Všechny mé vrcholy
pohltilo mělko.

Ležím na dně oceánu
v hlubinách citů,
co mi někdo odepřel.

Rozmělnit útěchou - napsala Barbora Macko

Často mám strach,
že už hlubší lásku nepoznám.
Sbírám hvězdný prach,
nedám nic znát
navenek.

Snažím se usměrnit
divokost svých myšlenek.
Ve všem tom spěchu,
zbavuji se domněnek,
Co chtějí mě rozmělnit.

Zaseklý v čase - napsala Barbora Macko

Zaseklý v čase
bez lásky a něhy.
Oloupen příběhy,
které nedají mi spát.

Svlékám se ze sněžných závějí
a z temností snů,
co ven z hlavy nechtějí.

Nebeská modř pohltila mé bolesti.

Na útěku - napsala Barbora Macko

Mám strach, že všechno,
co jsi ve mne probudil,
je jen zvířený prach.
V myšlenkách o tobě
někam jsem zabloudil.

Jednoho dne,
až poznáme tu chvíli,
už nebudem na útěku.

Dým - napsala Barbora Macko

Pomalu doutnám
v tvém požáru
V tobě se rozplývám,
tvaruji se ve tvém tvaru
a potichu dýchám dým,
co vstupuje mi do plic.
Vnitřní symfonii poslouchám,
když zhasínám světla světlic,
a sladce usínám
v tvém slunečním západu,
zvolna se rozpadám.

Oddávám se nápadu,
že řekl jsem vše, 

co měl jsem říct.

Leporelo - napsala Barbora Macko

Kousky mé duše
skládáš jak leporelo.
Jako bys chtěl zabít
Vše, co tak bolelo.

Vteřinovým lepidlem
zalepuješ všechny roztrhané listy,
ale ani jeden z nás
není si jistý.

Srdeční výheň - napsala Barbora Macko

Hřát se teplem tvé duše
prostě,
jednoduše.

Naučit se nelámat srdce
Znavený z cesty mé,
co nemá začátek ani cíle,
plahočím se pustinou mé temné duše.

Dno - napsala Barbora Macko

Cítím se prázdně
jako váza bez květin,
bez vody,
bez jakékoliv známky života.

Kus kamene
Ve veškeré své hloubce,
snažím se vzpomenout
na šťastný den.

Mé srdce je vzdálené,
jako srážený metrem
snažím se dostat ven.

Propletení - napsala Barbora Macko

Věřím, že láska má, 

co ve mne roste,
proplete květy růží
svým trnovým.

Znavenost toulavosti světem
vzala si svou daň.
Prolínání životních světel,
viděl jsem zemřít laň.

Bludiště myšlenek.
Ležím ve svém těle,
svět tichý zdá se být.
Život spletl mi barevnou síť.

Přestat tě milovat - napsala Barbora Macko

To nejtěžší, co musím udělat,
je přestat tě milovat.
Za lásku prokletou,
přestat bojovat
a snít,
že jednoho dne, až se probudím,
už nebudu jen stín.
Temné je nebe,
plné bolesti a splínu.

Chybí mi tvůj úsměv - napsala Barbora Macko

Chybí mi tvůj úsměv 

mezi mraky pocitů.

Prodal jsi mé srdce
někomu jinému.

Propleten v směsici
splínu a truchlení
vyznal jsem lásku.

Se všemi životními ranami,
čekám na vysvobození.

Spřízněná duše - napsala Barbora Macko

Potkal jsem spřízněnou duši,
aniž by kdokoliv
cokoliv tušil.

Chtěl bys pro mne
ukrást hvězdné nebe.
Jak kdyby se nebe vpíjelo do trávy.

Všechnu tvou lásku naučit se přijmout,
Nevím, jak dostal ses mi do hlavy,
ale chci v tobě zpívat i zhynout.

Cítím uvnitř ten známy tlak,
něco ve mě křičí.
Snažím se duhou zahnat temný mrak,
vevnitř mě můj vnitřní člověk ničí.

Tichý pláč - napsala Barbora Macko

Zmáčené tváře,
zavřené dveře
do srdce, co bylo mi dáno.
Udušen zklamáním,
do hlubin padám.
Vyčerpán strádáním,
svou duši prodám.

To, co je uvnitř, už nemůže žít
Počítám vteřiny,
zadržuji dech,
snažím se nemyslet,
jak bolí zlomené srdce
a to, že chci tě zpět.

Příběhy na sedm slov

Anastassiya Astashkina: Nejsem dobrý. Nejsem špatný. Jsem naštěstí průměrný.

Barbora Macko: Spadl jsem do jámy, co nemá dno.

Kačka Hošková: Před cílem, zakopl, upadl, a závod nedokončil.

Marie Rysová: Měl rád adrenalin, poklekl tedy bez prstýnku.

Alena Zouvalová: Brouk neměl mnoho zkušeností s armádními stíhačkami.

Natálie Hovorková: Měl jít po žluté. Pozdě zjistil, že se ztratil.

Korálový ostrov - napsala Barbora Macko

Tváře bez barvy,
bez známky živosti,
hledám trhlinu
v tom všem mozkovém systému
a snažím se vymanit z vlastních slov.

Zapuštěn do životních katastrof
hledám strop
plechové nádoby, do které mě zavřeli.
Jsem korálový ostrov,
bez vody.

Mé srdce umírá - napsala Barbora Macko

Cítím vánek ve své tváři,

Slunce pálí mě do zad
a čekám, až v blízkost promění se dáli,
rozkvete ve mně třešňový sad.

V hlavě mi praská,
utopen v chaosu,
snažím se setřást ranní rosu,
co je to láska?

Mé srdce umírá
Zbytečné otázky,
vyřčené do temnosti noci.
Sedím potichu, bez masky,
a není mi pomoci.

Bolest lásky - napsala Barbora Macko

Když někoho opravdu miluješ,
tak za něj trpíš,
za jeho bolesti,

za jeho strachy
a za všechno, co by mu mohlo ublížit.
A trneš hrůzou pokaždý,
když nevíš,
kde je nebo co s nim je.

Sedím v davu
a v tom všem hluku
neslyším vlastní ticho.
Mám úzkost z lidí,
z lidí, co se radují,
a já se nedokážu radovat s nimi.