Na zemi - napsala Barbora Pernicová

Au, au! 

Co ječíš? 

Když já tak nesnáším, když mě zašlapávaj! Copak jim ten chodník zapálím? Pod těma těžkýma podrážkama to tak bolí. 

Nekňuč, aspoň už máme klid. 

Hele, zdar, zdar! Spadly nám z výšky nový kámošky! 

Co vy tady? 

Víš co? Skončila velká přestávka…

KOSTLIVEC V KRESLÍRNĚ - NAPSALA VERONIKA WILHELMOVÁ, BARBORA PERNICOVÁ a ANASTASSIYA ASTASHKINA

„A my ho musíme nakreslit?“

„Jo, aspoň jednou za semestr.“ Přichází ke mně dvě dívky. 

„A to má bejt zas z nadhledu?“ ptá se zrzka. 

„Ne, musí být v prostor,.“ odpovídá bloncka. 

A tak jsem. Jsem v prostoru a jsem rád. Po dvou měsících se mi konečně obměnil výhled z přímého pohledu na stojany. Ten ruch miluju. Skřípot koleček, řezák svištící po baličáku, už se kolem mě tvoří nové mravenčí uličky. 

„Nemáte někdo špejli?“ volají studenti jeden na druhého. Z obrovského, otevřeného prostoru se stane labyrint. Bloudí v něm úplně všichni a uprostřed toho všeho stojím já. Jsem nejlepší model ze všech. Vůbec se nehýbu, nepotřebuju žádné pauzy, jsem anatomicky přesný. Studenti na mě míří špejlemi, jakoby mě vyzívali na šermířský souboj. Místo toho mě ale hodiny a hodiny obdivují. Občas se uličky i studenti obmění, zformují kruh a já jsem v jeho středu. Hukot a šum, posvátné ticho, moravské nářečí. Stojím. S hrdostí přijímám pohledy všech a užívám si posledních pár momentů slávy, než mě šoupnou zpátky do rohu, výhled mi zastíní velká dřevěná deska a já budu zase čekat na svou chvíli.

Veronika Wilhelmová

Duchařina - napsala Barbora Pernicová

,,Duchu, jestli jsi tady, zjev se mi.’’ 

V rozklepaných rukou jsem držela svíčku a rozhlížela se po místnosti. Předměty v pokoji vrhaly v mihotavém světle svíčky stíny po zdech. Skrz zatažené záclony jsem viděla záři úplňku a můj budík. Ukazoval třetí ráno. 

Vstala jsem a obešla jsem bílý kruh na zemi. Nic se neozývalo a nikdo se neobjevil. 

Byla jsem zklamaná. V knížce s kouzly psali, že tohle určitě ducha vyvolá! Zamračeně jsem knihou listovala. Kouzlo na lepší známky, kouzlo na krásnou pleť… 

Tady! Kouzlo na vyvolání ducha. Z nějakého důvodu jsem tohle chtěla nejvíc. Kouzlo provádějte ve tři hodiny ráno, nakreslete kolem sebe kruh křídou, vonné tyčinky, bla bla bla… 

Aha! Zapomněla jsem na rozmačkaná kuřecí játra, snad něco bude v lednici dole v kuchyni. 

Erotické esence - napsala Valentýna Hájková, Marie Rysová, Emma Petit, Barbora Pernicová, Ester Vargová, Anastassiya Astashkina, Regina Knapíková, Natálie Hovorková, Matúš Šimončič,

Knír

Regina Knapíková 

Neměla jsem to dělat, ale prostě jsem si nemohla pomoct. Vzhledem k naší historii to je poněkud nevhodné, ale stejně jej teď vídám jenom co půl roku, tak co?
,,Jak se teďka máš, jak se ti žije v novém městě, ty máš tak krásné šaty, ale to asi víš, že jsou krásné, jinak bys je nenosila... radši bych měl přestat….”

Komplexy - napsala Barbora Pernicová

,,Tak co, je všechno připraveno?’’

Hlas chirurga se odrážel od zdí operační místnosti, obložené světle modrými kachličkami. 

,,Ještě ne, ještě ostříme skalpely a asistentka je na cestě se šroubky.’’ 

Blikající světlo zářivek se zrcadlilo v lesklých kovových nástrojích, vyskládaných na stolku. Do nosu štípala dezinfekce, vše muselo být sterilní. 

,,Máme k dnešnímu pacientovi dokumenty?’’ 

,,Ano, je to klient z Francie, 30 let…’’ četla sestra v lejstrech. 

,,A důvod operace? Nějaké zranění, postižení, nebo tak? Víš co, ať vím, co čekat, haha,’’ chirurg se nervózně zasmál.

CHYBA - NAPSALA BARBORA PERNICOVÁ

Šel jsem po ulici a najednou někdo zavolal moje jméno. Otočil jsem se a uviděl muže v černém obleku, jak se řítí ke mně. Zastavil jsem se a počkal na něj. Když mě doběhl, celý zpocený a udýchaný, uctivě si sundal klobouk.
,,Pane, děkuji vám. To víte, klouby už mi neslouží, už neuběhnu to, co dřív."
,,V pořádku, v pořádku, stejně nikam nespěchám," řekl jsem a pozorněji si ho prohlédl. 

Jeho oblek byl starý a ošuntělý, nohavice dole u kotníku měly dírky, asi od molů, manžety u rukávů dávno ztracené.

USADIL SE POD SMRKEM - NAPSALY BARBORA PERNICOVÁ A EMMA PETIT

Dýmka
Barbora Pernicová

Usadil se pod smrkem, připálil si dýmku a zavřel oči. Do nosu ho štípal pach kouře, na hlavu mu padalo jehličí. Nad sebou slyšel šustění křídel a krákání vran, na nohou cítil ostré nožky stonožek. Pod sebou cítil jak se něco hýbe, štípe, tisíce tělíček, mravenci, mraveniště. Chuť tabáku v ústech mu najednou přerušilo plesknutí, smrad, fuj!

Krabička - napsala Barbora Pernicová

,,Ach jo, zase pukavci,’’ povzdechla jsem si a hodila celé plato vajec do koše. 

Během posledních pár dnů jsem se musela místo na farmářské trhy naučit chodit na roh do večerky, a místo čerstvých potravin kupovat nudlové polévky v pytlíku. Cokoli, co nemělo doporučené datum spotřeby v roce 2030, se proměnilo v plesnivou břečku, jakmile to strávilo jediný den v mém domě. 

Dala jsem ohřívat vodu a rezignovaně jsem nasypala tvrdé nudle a koření do misky. 

Mňaaau mňaaau, ozývalo se mi u nohou.

,,Taky už máte hlad, co?’’ překročila jsem klubíčko svých koček, které byly divočejší než obvykle a vytáhla jsem ze spíže konzervy. Otevřela jsem plechovky a čekala, že mě do nosu udeří strašný pach zkaženého masa, to se však nedělo, tak jsem jídlo kydla do misek na zemi. 

SMUTNÉ LITERÁRNÍ ESENCE - NAPSALA MARIE RYSOVÁ, EMMA PETIT, NATÁLIE HOVORKOVÁ, BARBORA PERNICOVÁ, MATÚŠ ŠIMONČIČ, ALENA ZOUVALOVÁ, KATEŘINA HOŠKOVÁ A REGINA KNAPÍKOVÁ

Zasloužené
Marie Rysová

Seděl v trávě a křičel, možná minuty, možná hodiny. Nechal vítr ať ho šlehá do obličeje a jeho vzlyky se ztrácely v tichu. Chtěl být sám, nechat se válcovat těmi všemi pocity, věděl, že je to zasloužené. Nebýt jeho, byla by tu ještě s námi, byla by tu s ním. Vždyť i v tom dopise psala, že odchází ode všech, ale hlavně od něj.


Osudová minuta
Emma Petit

Koukám na ní a v hlavě se mi zamlžuje. Slíbili jsme si přece, že se jednou zase v dobrém potkáme, ale teď jsem neměla odvahu ji vyrušit. Už je stejně pozdě, elegantně vystupuje z metra a já jen tiše pozoruji. Mizí mi před očima, tak jako naše dávno zapomenutá minulost.

Čokoláda - napsala Barbora Pernicová

Ťuk ťuk, to ťukala moje hůlka o chodník. Šel jsem pomalu po rušné ulici směrem k nemocnici, zase další operace. To je furt něco. Procházel jsem kolem obchodů, když mě do nosu udeřila vůně. Sladká… Co mi to jen připomíná? Čokoládu. Jako by se mi v hlavě rozsvítila žárovka. 

Čokoláda… 

Továrna… 

Vždyť jsem Willy Wonka! Slavný továrník a tvůrce sladkostí! Dívám se do výlohy, která je plná obalů, čokolády, bonbóny, lízátka. Na všech je ksicht toho hajzla Umpalumpy. Kdysi mě zamkl do stroje na karamel a sám se stal králem mého byznysu. Když jsem se dostal z továrny, byl jsem za blázna, který neví, čí je. Jdu si zpátky, pro to, co mi patří. 

Vtipné literární esence - napsaly Valentýna Hájková, Barbora Pernicová, Regina Knapíková, Emma Petit, Anastassiya Astashkina, Natálie Hovorková

Babiččiny patálie
Valentýna Hájková

Máme s tátou podezření, že babička má dyslexii. Projevuje se to celkem nevinně, občas se jí ve slovech popletou písmenka a vznikne z toho pěkná matlanina. A z nějakého záhadného důvodu má největší problém s bundama.
Nejikoničtější slovní kaši babička zamíchala na trzích v Budapešti.

VZBUDIL SES NA TVRDÉ POSTELI - NAPSALY ALENA ZOUVALOVÁ, ALŽBĚTA KÁNINSKÁ, BARBORA PERNICOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ a EMMA PETIT

„Rébus“ 

Alena Zouvalová

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi ani co je za den. Dal jsi tomu pár chvil než ses sám sebe začal ptát kde jsou zdi a až potom, že to možná bude ještě trochu jinak – co děláš ty a ta tahle ta zaplivané postel v lese?
Vstal jsi, neobratně, a promnul si oči. Studily tě nohy, a když jsi shlédl dolů, zmátlo tě to, protože jak se zdálo, na nohou jsi měl boty.

O vrabci a žížale - napsala Barbora Pernicová

,,Nejez mě, nejez mě!’’ kroutila se žížala. 

Nad ní se tyčil vrabec a pohrdavě na ni shlížel. 

,,Proč by ne, mám hlad,’’ klapal zobáčkem. 

,,Můžeme být přátelé, neříkej mi, že nejsi osamělý.’’

,,Pravda, pravda,’’ řekl vrabec, ,,budeme přátelé.’’

Na večeři místo žížaly snědl borůvku a jejich přátelství započalo. Žížala mu seděla za krkem, když létal a prohlížela si krajinu. Zkoumali les, město, nebo jenom odpočívali na větvi stromu. 

,,Vrabče, jsem tak ráda, že jsme přátelé a žes mě nesnědl. Nechci, abys mě opustil.’’ 

,,Neboj, náš vztah je moc hluboký, nikdy nás nic nerozdělí.’’ 

FRANTA - NAPSALA REGINA KNAPÍKOVÁ, NATÁLIE HOVORKOVÁ, BARBORA PERNICOVÁ a MARIE RYSOVÁ

Přeju dobrej den, hele ty obroučky co jsem si tu posledně koupil, tak ty jsem přišel reklamovat, protože povězte mi, co to je za brejle, když ani nevydrží to když si na ně omylem sednu? Moje Růžena si ze mě dělala legraci, že už jsem holt starej a tlustej, večer v posteli jí to sice nevadilo, a hlavně že jsme k snídani měli zákusky, co zatáhla domů z firemního večírku. ale já vám povidám, to s těmi brýlemi je vaše chyba! 

NEJPODIVNĚJŠÍ ČLEN NAŠÍ RODINY - NAPSALY REGINA KNAPÍKOVÁ A BARBORA PERNICOVÁ

Bezinka
Regina Knapíková

Měli jsme Karamelku, Rozinku a Pralinku, nyní máme Bezinku. Bezinka je velmi legrační tvor s tou nejčistší duší, jenž jsem za svůj život poznala (jména vymýšlí táta).
Již její původ je opředen lehkým tajemstvím, je to příběh jako z kočičí červené knihovny. Její máma, obyčejná kočka domácí, žila na statku. A za plotem žil velikánský bílý angorský kocour.

FRAJER, PŘÍTEL A JINÍ - NAPSALI MATÚŠ ŠIMONČIČ, KATEŘINA SURMOVÁ, ESTER VARGOVÁ A REGINA KNAPÍKOVÁ

Frajer

Matúš Šimončič

Zobudil si sa na tvrdej posteli, otvoril oči do zahmleného rána a nevedel si si vybaviť kde si, ani čo je za deň. Panebože, to si sa zase opustil. Z dychu ti je stále cítiť to karibské brandy čo si pred rokmi dostal od otca na oslavu jubilea. 

“Brandy sa nepije, ale degustuje,” hovorieval. 

A ty, ako pravý rebel si tú fľašu do seba kopol celú. A podľa bolesti hlavy usudzuješ, že ti to nestačilo a bral si za vhodné zapiť to ešte niečím svetlým. Ty hovado. Čo by si myslel foter, keby ťa takto videl. Rozospanými páliacimi očami si prezeráš pochabú izbu. Lúpajúcu sa tapetu, ktorá svojou hnedožltou farebnosťou kričí: ”Česť práce súdruh, je rok 1970.” 

Všímaš si aj rozheganú lampu a tlstú, ešte drevom obloženú CRT telku.

A PAK SE NADECHL A SKOČIL - NAPSALY ALŽBĚTA KÁNINSKÁ, EMMA PETIT, BARBORA PERNICOVÁ, REGINA KNAPÍKOVÁA VALENTÝNA HÁJKOVÁ

Terapie
Alžběta Káninská

Z bílé místnosti ho bolely oči a tak bezděčně zaryl oči do země. Nasnášel každé úterní dopoledne. Vždycky ten stejných dezinfekční smrad, v plastové misce na stole mentolové bonobny, po kterých ještě aspoň půl hodiny necítil špičku jazyka, ale přesto si pokaždé aspoň jeden vzal, když mu je paní doktorka nabídla. Připadalo mu to jako nutná slušnost.
“No tak, Šebestiáne,” promluvila teď na něj klidným, laskavým hlasem, “jaképak děláš pokroky?”
Zašoupal nohama po zemi.
“Neboj, nepočítám, že bys všechno zvládl přes noc…”
“Už sem chodím dva a půl roku,” opáčil hořce.
“No, fobií se zbavuje špatně, to přeci dobře víš.”
“Jenže,” otřel si špičku nosu do rukávu, “jenže mě už to nebaví! Naposledy jsem nemohl ani na školní výlet.”

ČOKOLÁDA - NAPSALA BARBORA PERNICOVÁ

Ťuk ťuk, to ťukala moje hůlka o chodník.
Šel jsem pomalu po rušné ulici směrem k nemocnici, zase další operace. To je furt něco. Procházel jsem kolem obchodů, když mě do nosu udeřila vůně. Sladká…
Co mi to jen připomíná? Čokoládu!

REKLAMACE BRÝLÍ - NAPSALY EMMA PETIT, BARBORA PERNICOVÁ, VALENTÝNA HÁJKOVÁ, ALŽBĚTA KÁNINSKÁ, ANASTASSIYA ASTASHKINA

Nic nepřečtu!

Emma Petit

Nazdar kamaráde, jak se dnes máš? Dobrý? Tak to je dobrý. Dáš si koblížek? Oni už jsou na mě sladký a já jsem plnej. Ne? Nevadí, taky bych se nechtěl jimi pokydat. Mě už se to tedy povedlo, tady na košili, ale tak to je dobrý, že sis toho hned nevšiml haha. Jedl jsem teď rychle za chůze směrem do práce, tak proto. No, jinak, já se chtěl zeptat, jestli by ses mi nepodíval na ty moje nový brýle.

Příběhy na sedm slov

Anastassiya Astashkina: Nejsem dobrý. Nejsem špatný. Jsem naštěstí průměrný.

Barbora Macko: Spadl jsem do jámy, co nemá dno.

Kačka Hošková: Před cílem, zakopl, upadl, a závod nedokončil.

Marie Rysová: Měl rád adrenalin, poklekl tedy bez prstýnku.

Alena Zouvalová: Brouk neměl mnoho zkušeností s armádními stíhačkami.

Natálie Hovorková: Měl jít po žluté. Pozdě zjistil, že se ztratil.