Havran - napsala Pavla Kolářová

Věnováno Edgaru Allanovi Poeovi:
Onoho večera, slába a znavena s hlavou těžkou jako kámen jsem byla ponořena do oprav písemných prací studentů. Náhle mne v té temné chmurné chvíli probere zvonek u dveří.
„Ejhle, kdo to přišel po setmění? Nečekán a nezván!“ láteřím si sama pro sebe.
Otevřu a za dveřmi stojí neznámý člověk v elegantním černém obleku. Usmívá se od ucha k uchu a toto praví: „Přišel jsem vás zachránit“.

Rande - napsala Pavla Kolářová

- No to je dost, že jdeš. Už srkám tu Colu nejmíň půl hodiny. Ten číšník na mě tak divně zírá.
- Promiň, já to dřív nestih´. To bude myslím tou krátkou sukní, no to taky zírám.
- Máš nějakej problém? To je moje nejdelší. Tak půjdeš už?
- Já bych si dal ještě pivko. Hele ty máš nějaký nový nehty, ne?
- Si teda všímavej, to už mám skoro 14 dní. Se mi už jeden odlupuje a to přišel každej na 90 korun.

Můj nejzajímavější zážitek - napsala Pavla Kolářová

To je taková neoblíbená hra, kterou nutím studenty na začátku školního roku, aby se rozmluvili – anglicky k tomu všemu. Vrhají na mne vše říkající pohledy: A proč? Probůh, to už jí nic trapnějšího nenapadlo? Ježišmarja, co to je za blbost?
Tak dobrá, první fázi odporu jsme už překonali. Přitvrzuji: váš příběh musí být zajímavý, pokud možno v angličtině a musí obsahovat následující slova – banka, krokodýl, žluté plavky, lékárna a dopravní nehoda (taktéž v angličtině).
No to bude masakr, pomyslím si, ale kupodivu tváře některých studentů se rozjasňují.
Konečně se mají čeho chytit. Chtěla příběh – má ho mít!

Jogging - napsala Pavla Kolářová

Tady to naštěstí vypadá docela rovně. No, občas tu a tam nějaká prasklina na cestě, ale to snad bude v pohodě. Naštěstí nikde nikdo v dohlednu – co více si přát.
Daleko přede mnou se míhají dvě barevné tečky, jedna v červených a druhá ve fialových teplácích. Jak jim závidím, že uhání tak bezstarostně a lehce.
Pozor, támhle se blíží pes. Co je to za rasu? Malý bílý chundelatý s hnědými a černými skvrnami. Tipovala bych, že máma pudlice se někde zapomněla s příbuzným Jacka Russela. Hele, pejsku, jestli máš nějaký pud sebezáchovy, tak běž raději jinudy. Uf, to bylo o fous, hodný pejsek.

What else? - napsala Pavla Kolářová

„Fakt, nekecám. Vypadal úplně jak von. Celej George Clooney,“ líčila překotně Gábina své
kamarádce Nataše. „Ten kabát byl zaručeně značkovej a ta sexy vůně parfému, kdepak žádnej lacinej šunt z drogérky v supermarketu. Nastoupil o stanici později než já, nemohla jsem z něj spustit oči, teda z jeho zad, samozřejmě. Kdyby se snad na mně podíval, to bych sebou asi sekla. Fakt“.

„No jo, celej George Clooney,“ přikyvuje pobaveně Nataša. „Jezdí si po Praze inkognito v MHD a bydlí na Černým Mostě – to je přesně von!“

Jen na jedno kafe - napsala Pavla Kolářová

Mrzne. Na náměstí se lidé tlačí kolem vánočních stánků. Chlápek středního věku nechtěně vrazí do
ženy v umělém bílém kožíšku:„Marcelo?“ Vyjekne překvapeně místo omluvy. „Zbyňku?“ Ozve se neméně zděšeně ta bílá huňatá koule.

„No ne, kde se tady bereš?“
„A co ty?“
Ostýchavě se objali. Vypadalo to trochu nemotorně, jakoby pózovali pro živý obraz ´Zápas člověka s medvědem´ případně ´Srdečné setkání za polárním kruhem´.
„Hele, tady je trochu rušno, nezajdeme někam na kafe?“

Na boso - napsala Pavla Kolářová

K naštvání někdy stačí opravdu velmi málo, třeba varná konvice, která vyhodí pojistky. Jenže někdy
ta jedna jediná pitomá hloupost odstartuje lavinu dalších katastrof a všechno je v …. Prostě den blbec.

Dnešek fakt nezačal dobře, pomyslela si Simona. Kdo mohl tušit, že ZROVNA dneska se všechno totálně po…… Zkrat nenastal jen v elektrické síti, ale zřejmě přeskočil i na Simoninu šéfovou, když jí došlo, že ten svůj veledůležitý text nedostane TEĎ HNED, ale až ho nějaký šikovný ajťák možná ´vyloví´ z hard disku.

Bridget Jones po česku - napsala Pavla Kolářová

Tak na co to svede tentokrát? Novoroční depka v březnu? Zimní únava respektive jarní? Krize středního věku nebo už ji dostihly pre-klimakterické nálady? Gita už se zase babrala, nimrala a nípala ve svém životě. Nápoj z otevřené láhve ubýval a ubýval, kdežto pochmurná a depresivní nálada se nebezpečně rozpínala v její kuchyni a narůstala na objemu stejně jako hromada odpadků v několik dní nevyneseném koši.

Slepýš a brejlovec - napsala Pavla Kolářová

Slepýš omylem vrazil do brejlovce. Říkáte, že je to nemožné? Proč ne? Slepýš se právě vracel zpátky z toalety na přednášku o želvě bahenní. Stalo se tak na Světové konferenci na záchranu plazů a obojživelníků v Riu de Janeiru.

"Kam ssse plazíššš ty ssslepá ješšštěrko?" syknula podrážděně kobra indická alias brejlovec, která mířila opačným směrem z přednáškového sálu v značně otrávené náladě.

Něco z Erbena - napsala Pavla Kolářová

Prolog: Je odpoledne 1. ledna. Táta podřimuje pod novinami na gauči. Máma uklízí nepořádek po silvestrovské oslavě. Děti se perou o nové hračky. Přežraný pes leží schlíple pod stolem. V televizi běží novoroční projev ex-prezidenta. Zvuk je vypnutý, aby nepřivodil posluchačům ještě větší kocovinu. 

Obraz I. Půlnoc - kdesi u rybníka za vesnicí.

Dvě mladé dívky, asi tak kolem dvaceti, stojí na břehu u staré zkroucené vrby. Je pár dní po vánocích, mrzne až praští, sníh září ve svitu měsíce. Jedna z dívek promluví:

"Hele, kdo měl ten blbej nápad jít o půlnoci do týhle kosy? Fuj, co je to tady za divnej strom, vypadá jako nějaká zlá shrbená babice. Ty, Maru, já se bojím, co když nás tady někdo...?"

"Nevyšiluj, Háňo, kdo by tady byl v tuhle dobu, prosim tě? Mne půlnoc neleká. Nedělej z toho vědu. Honem sem dej sekeru, vysekám díru v ledu."

Pravdivý příběh zamilovaného ajťáka - napsala Pavla Kolářová

Lucie na mne vrhne svůj zářivý úsměv, kdykoliv se na ni podívám. Nemá chybu. Je tak krásná, úžasná, oslnivá.... a.... Kecám, bohužel má jednu „malou“ chybičku – usmívá se na mě pouze z tapety na monitoru mého počítače. Skutečná Lucie žije v úplně jiné galaxii a já jsem pro ni maximáně vzduch.

O mé existenci pouze tuší, když jí něco kiksne v počítači. Ona - pětadvacetiletá asistentka reklamního oddělení, svobodná, bezdětná, nezadaná (kdož ví?). Já - čtyřiadvacetiletý ajťák (pro ni věkem kojenec), něco jako děvečka pro všechno přes kompjútry. Ona nosí elegantní kostýmky, mě jak je rok dlouhý neuvidíte v ničem jiným než v tričku a džínách. My ajťáci jsme totiž nádeníci, nás se "Dress Code" netýká, leda tak na firemních večírcích, kam stejně moc nechodím.