Mikina - napsala Hana van der Hoeven

Vít Kolář, Fakulta designu a umění v Plzni

Koukám na odřená vrátka, která jsem otvíral už tolikrát a nikdy jsem jim nevěnoval pozornost, ale dnes je to jiné. Všechno už bude navždy jiné. Dřevěné dveře s vánočním věncem. Nesmysly, na kterých jí tolik záleželo, květina před dveřmi a čistič na boty ve tvaru ježka. Kdybych ho odnesl do sklepa dnes, už by ho nikdo nezachránil, ale najednou mi nevadí.
Na stole dva hrnky s nedopitým čajem, jak jsme ráno pospíchali. Na plotně základ večeře, na okně srovnané bylinky a samozřejmě pečlivě umytý dřez. To je základ, zbytky jídla ve dřezu podporují bakterie, a to v kuchyni být nesmí, to ne. Vždy je nutné dřez pečlivě umýt. Chrstnu zbytek čaje do dřezu a sleduji skvrny, které to způsobilo. Nechám to tak být a trochu mě to uklidní.

Ježek - napsala Hana van der Hoeven

Andrea Bialková, Fakulta designu a umění v Plzni

Sluníčko tahalo jarní květiny ze země, stromy se těšily na listy, zvířata na zelenou trávu a ptáci řvali na celý les, že už je tu jaro, jako kdyby to snad nebylo vidět. Po dlouhém zimním spánku otevřela oči i paní Ježková. Protáhla si všechny nohy, trny, čumáček, zamžourala očima a dostala hrozný hlad. Aby ne, když asi tak pět měsíců neměla snídani.
Vyrazila na lov a v duchu si říkala, že by nebylo špatné ulovit i nějakého pana Ježka. Ne že by ho chtěla jíst, ale příroda jí velela založit rodinu, a s tím se nesmí dlouho otálet. Dnes v noci to však s lovem byla bída a s ježky ostatně také. Les to byl pěkný, což o to, ale bez kamarádů a s prázdným břichem tu bylo trochu smutno.

Babička - napsala Hana van der Hoeven

Satya Helusová

Všechno to uteklo nějak rychle a běží to čím dál rychleji. Ráno, večer, ráno, večer. Jede to jako rychlík, ze kterého nejde vystoupit. Zima, léto, Vánoce. A pak zase dokola. Nestíhám to sledovat a cítím se najednou sama.
Proč tu vlastně ještě jsem?
Špatně se mi chodí a bude to už jenom horší. Nestíhám dnešní dobu, nestíhám vývoj, prostě nic. „Jsi úplně mimo,“ řekl by mi možná Honzík, jako to řekl minule svému bráchovi, který se pak vztekal. Ale já bych tiše souhlasila. Chápe to někdo?
Spřízněné duše mě opouštějí. Minulý měsíc Maruška. Ale té už jsem to vlastně přála... už nebylo zbytí a někdy je odchod vysvobození. Prý to nahoře omrkne a zamluví mi pěkného anděla. Jak ji znám, bude mu sedět na klíně a mávat na mě, ať si sednu vedle. Při té představě se neubráním úsměvu.

Rozhovor ve vlaku - napsaly Hana van der Hoeven a Eva Sadílková

Vlak zastaví a desetiletý chlapec s batohem vyskočí na peron a vydá se k lesu.
Mladý muž prohlásí: „No to je borec.
Starší dáma v kostýmku si vyčistí brýle, chvilku nevěřícně kroutí hlavou a neskrývá svůj odpor: „Mělo by se to nahlásit.“
„Co by se mělo nahlásit?“
„Jel úplně sám. Vám přijde normální, aby se desetileté dítě samo potulovalo po lese? Mně tedy rozhodně ne.“
„Co je na tom? Je super, že ho to táhne do přírody. Já jsem v jeho věku také jezdil na čundry.“

Nespokojená žížala - napsala Hana van der Hoeven

Leze si tlustá žížala hlínou. Ačkoliv má celkem fajn život i s hojností potravy, čehož důkazem je její vypasené tělo, má zrovna chuť si stěžovat. Při svém brblání o nespravedlivosti osudu narazí na malou kámošku. A hned se jí podařilo nakazit ji svým splínem. A tak si lezou spolu, malá a velká, a navzájem si notují o náročnosti žížalího života. O odřeném nose z toho věčného hrabání. O hlíně, která je tíží na zádech. O nemožnosti podívat se na svůj druhý konec a tak dál a tak dál. No prostě, kdyby byl svět spravedlivý, měly by trochu větší životní prostor. Nechtějí přece tolik, to snad patří mezi základní životní právo, ale holt žížaly to mají na světě z celé živočišné říše nejhorší, a navíc to nikoho nezajímá.

Vražda - napsala Hana van der Hoeven

Proč? Proč sem pořád leze?
Tomáš to s ním chtěl vyřešit po dobrém, ale holt to takhle nefunguje. Musel se sem vrátit dveřmi ze zahrady. Zas se tam uvelebil, jako by mu to tady patřilo, na své oblíbené místečko.
Je fakt odpornej. Je mi jasný, že o mých pocitech nemá ani páru nebo spíš je mu to totálně jedno, ale to už je jeho problém. Šanci dostal. Tady prostě není místo pro nás oba.
Vyřeším to s ním jednou provždy. Nejlepší bude okamžik překvapení a vhodná zbraň. Tomášova bota.