Úhel pohledu – napsali Štěpán Klega a Barbora Ponešová

Očima lampičky
Pomalu začíná ke stolu nosit věci. Hrnek s kávou, ze kterého se ještě kouří, sklenku s vodou, sklenici s pivem. Jak vždycky říká, nezbytné přísady jeho tvůrčího koktejlu. Otevírá notebook a mžourá do něj, jako by týden nespal. Kope do sebe první půlitr, aby si navodil ten správný stav pro psaní, a v mezičase hledá vhodnou muziku. Spoléhá na to, že kombinace alkoholu a správných tónů z něj dostanou jeho tvůrčího génia a on se bude moci rovnat Hemingwayovi, od kterého sice nic nečetl, ale nechal si na předloktí vytetovat jeho slavnou větu: „Psát opilý, editovat střízlivý,“ a Baudelaireovi, kterého četl, ale vůbec nepochopil. A přitom je jeho nejoblíbenějším autorem Charles Schultz, který kreslil stripy o Snoopym.

Příběhy na 7 slov

Wilson: Milovala na něm všechno. Nejvíc jeho jmění. 

Michal: Bouře zesílila, už se nedozvíme, kam plul.

Stanislav: Dřina, pot se špínou, odměněn byl výhrou.

Wilson: Prodavačka prodávala i sama sebe. Druhá směna. 

Valerie: Píšu hrozně. Sama bych se nechtěla číst.

Katka M.: Snažil se. Marně. Bylo pozdě. Odešla jsem.

Alena: Po silvestrovské noci se zrodila černobílá duha.

Wilson: Přišla studená sprcha a jeho polilo horko.

Michal: Kdo pil - umřel. Kdo nepil - umřel dřív.

Pán s dýmkou – napsal Štěpán Klega

Spěchám na zastávku. Sice mám dost času, ale ranní spěch mě udržuje v bdělém stavu a pomáhá mi zvládat vstávání v pět ráno, což je zabiják. Neustále se udržovat v lehkém napětí, to je můj klíč k tomu, abych nic nezapomněl a včas se vypravil.

Přicházím na zastávku a kontroluju, jako už dnes poněkolikáté, čas na hodinkách. Paráda, mám ještě čtyři minuty, než to pojede. 

Na zastávce už stojí starý pán, který každé ráno mává manželce do oken, než nastoupí do autobusu, mladá slečna, která se mnou jezdí vlakem, a dnes i někdo nový.

Chinaski – napsal Štěpán Klega

Svojí ženě, když jsme spolu ještě chodili, jsem poslal seznam svých oblíbených písní. Každá měla popisek, proč a co konkrétně na nich mám rád. Ona mi mimochodem stejný seznam už čtyři roky dluží. Dnes bych z daného alba na tento seznam pravděpodobně žádnou píseň nepřidal, ale i tak pro mě má zvláštní kouzlo, které mě okamžitě vrátí do dětství.
V roce 2005 jsem však ještě žádný seznam neměl. Měl jsem přehrávač, CD s modrým obalem a žlutým písmem. Dostal jsem ho v zimě k narozeninám a spoustě textů vůbec nerozuměl. Chinaski – Music Bar. Atmosféra zakouřeného baru, ve kterém Malátný pobrukuje Tabáček, mi byla ještě dost vzdálená.

Staré rány - napsal Štěpán Klega

„Miláčku, pojď sem, chci ti něco říct. Včera jsem si dělala test a budeme rodiče. Chápeš, to? Budeš táta!“
„Ne tak to teda kurva, nechápu, ne,“ pomyslel jsem si a její slova mě zasáhla jako pěst. Žaludek se mi v tu chvíli stáhnul jako u zkoušek a snažil jsem se usmát a nedat na sobě nic znát.
„To je perfektní,“ vysoukal jsem ze sebe. Objal jsem ji, políbil do vlasů, aby neviděla můj vyděšený výraz, a šel si na balkon zapálit.

Vzbudil ses na tvrdé posteli... – napsali S. Epsteinová, M. Talířová, B. Ponešová, S. Rokos, Š. Klega, L. Hlaváčková, B. Pufferová

Číslo 3958

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi, ani co je za den.

„Okamžitě vstaňte a ven z místnosti!“ slyšíš a pomalu se rozkoukáváš. Vidíš kolem sebe muže různého stáří. Vnímáš strach, který obchází místností a nepříjemně zalézá až pod kůži. Všimneš si, že máš na sobě pruhovaný mundůr, stejně jako všichni kolem. 

Úhel pohledu, ICH FORMA – napsali Libuše Hlaváčková, Martina Talířová, Barbora Ponešová, Štěpán Klega, Marie Kuchařová

ICH FORMA

Práce snů
Je tma, začíná pršet a vítr nabírá na síle. Je mi jasné, že dnes nedoplachtíme do cíle. Proč jen jsem neposlechl ranní předpověď počasí a nezastavil na noc na Madeiře...? Atlantik umí být pěkně zrádný a portugalská pevnina je v nedohlednu. Ještě k tomu na palubě tahleta zhýčkaná rodinka z Prahy.
Mám, co jsem chtěl. Kapitánské zkoušky na plachetnici jsem si udělal před 15 lety s vidinou pohody zalité sluncem na mořské hladině, výstavních zadečků na přídi, bujarého poprsí v plavkách na zádi a šampaňského, které teče proudem. Prostě práce snů.

V autě – napsal Štěpán Klega

Za oknem pršelo, a tak se ani jednomu z nich nechtělo vystoupit. Ona mlčela a on se ani nepokoušel cokoliv říct. Na žádné velké mluvení nikdy nebyl. Jen tak seděl a díval se před sebe. Občas se na ni pokradmu podíval, na její hezkou tvář, která teď byla stažená smutkem. Když měl pocit, že ho nevnímá, dovolil si pohled i na křivky jejích prsou, která se rýsovala pod upnutým svetrem.

Potily se mu ruce. Okna se zatím pomalu rosila jejich těžkým dechem. Vždy, když se na ni díval, viděl vše pěkné, co spolu prožili.

Esence pocitů – napsal Štěpán Klega

Pěkná
Vždycky, když měl pocit, že si nemá s kým promluvit, šel domů a zapnul si počítač. V něm našel video, které měl rád už od dětství, kdy mu ho poprvé pustil jeho táta. Byli na něm zachyceni sloni, v celé své majestátnosti. Obrovská zvířata, která jsou schopna zdolat půl světa jen za pomoci svých vlastních nohou. Šedě zbarvení obři, kteří jsou tak zvláštně křehcí a zranitelní.

Lucie – napsal Štěpán Klega

Miloval svoje auto a znal ho naprosto dokonale. Každičký šroub, matici, filtr a ideální hladinu oleje, co kam patří, co má jak znít, jak se třást, jak vonět. Poskládal si ho ke svým 21. narozeninám a byl na něj nadevše pyšný. Byla to jedna z mála věcí v jeho životě, která mu dělala radost, a na kterou se mohl vždy spolehnout. Vždy, když do něj nasedl a jen tak se projížděl, nechal vše za sebou a nevnímal nic jiného než sebe, auto a silnici.

Teď v něm však seděl a nemohl ji dostat z hlavy. Lucie. Jeho kamarádka už od dětství, do které byl platonicky zamilovaný odjakživa. Poznali se v první třídě, když jí na cestě domů spadl řetěz u kola.

Jak se píše o lásce - napsal Štěpán Klega

Podle Lustiga nemá láska definici. Díky ní však hrdinové v knihách mohou ukazovat svou lidskou, lepší stránku. Láska pomáhá lidem se otvírat a ukazovat, jaký je kdo charakter. Díky tomu, se umíme s hrdiny lépe propojit a prožívat s nimi jejich utrpení z lásky nenaplněné, ale i radost z lásky optované a erotické napětí z lásky konzumované.

Manžel – napsal Štěpán Klega

To, co viděla, jí otřáslo. I když nebyla věřící, pocítila náhlou potřebu zajít do kostela a zapálit svíčku. Za všechny duše, které ten den vyhasly. Kvůli jejímu manželovi. Celou cestu se přesvědčovala, že to, co viděla, nebyla pravda. Že jde jen o nějaké nedorozumění. Její muž je přece mírný a nikdy by nikomu neublížil. Určitě to zapříčinili ti jeho rádci a na něj to jen spadlo.

Když otevřela těžká vrata a ovanul ji jemně zatuchlý vzduch, uklidnila se. Zapálila svíčku, a ačkoliv nevěděla, jak se modlit, posadila se do lavice a pomalu odříkávala slova, která jí připadala jako modlitba.

Vynalézavý Oleg - napsal Štěpán Klega

Doma nás nebylo hodně. Vždyť devět lidí nedá dohromady ani fotbalovou jedenáctku jako u Klapzubů, sousedů odnaproti.

Nejvýraznější postavou u nás doma byl Oleg, náš nevlastní bratr, který se u nás jednoho dne zjevil společně s mým nejstarším bratrem Igorem. Ihned po příchodu nás všechny objal, polibkem na tvář obdařil, otci, bývalému vojákovi, zasalutoval a s matkou se vítal slovy: „Tak mě tu máte matinko, před čtrnácti lety mě vám zapomněli v porodnici dát, ale již jsem zde.“ Matce sice bylo divné, že nejstaršímu bratrovi je teprve dvanáct, ale protože měla pouze základní vzdělání, získané na poli při sběru brambor od místního kněze, nechala celou věc být. Otec od války nemluvil, takže celou věc nekomentoval.

Ráno - Štěpán Klega

Vzbuď mě, až budeš odcházet,

po špičkách a v tichu,
Ty víš, že mi budeš scházet,
i když jsem Ti byl celou dobu k smíchu.

Vzbuď mě ze sladkých snů do tvrdé reality,
kde je vše méně jasné,
vidím jen matný obrys – možná jsi to Ty, vedle Tebe každý žasne.

Noc ze čtvrtka na pátek – napsal Štěpán Klega

„No co, půjdeme?“

„Aha, ty už jsi oblečený… No, můžeme, ještě se zajdu rozloučit s holkama a vezmu si bundu. Tak na mě počkej venku před klubem, za chvíli přijdu.“
……
„Ti to celkem trvalo, už jsem dost vymrznul. Ale pojďme, však už je půl třetí. Než dojdeme ke mně, tak budou tři a ráno zase musíme vstávat.“
„Počkej, můžeme si ještě na chvíli promluvit? Pojď si sednout sem na tu zídku.“

Kamenný most - Štěpán Klega

Když jaro rozpije se v širý svět,

a na jabloni se rozpukne první květ,
tak snad i chudý básník bude smět,
ty staré rýmovačky pět,
by na lásce k sličné děvě mohl lpět.

Atmosféra Londýna - napsal Štěpán Klega

S návštěvou Londýna budu mít navždy spojené dvě události. Těsně před vypuknutím pandemie covidu v Česku a na Slovensku. Když pominu samotnou návštěvu Londýna, ke které se ještě vrátím, v její souvislosti se mi asi navždy vryjí do paměti dvě věci. Zdravotníci na Bratislavském letišti, kteří nám po příletu jako v zásadě prvním lidem v republice měřili teplotu, protože celá pandemie byla v zárodku, a ještě se nevědělo, co a jak bude.