Jsem stále mlád - napsala Monika Hodáčová

17. listopad 1989. Konečně dovezli pračky. Na dveřích elektry už od rána visí cedulka: příjem zboží. Půl roku jsem chodil na melouchy, abych dal těch šest táců dohromady. A teď tu ještě mrznu ve frontě jako blbec. Ale Petru miluju, a že by dostala pračku od Ježíška, určitě nečeká. Bude radostí bez sebe, zvlášť když teď čekáme miminko. Naše první společný Vánoce budou stát za to.

17. listopad 1999. Firma šlape jako hodinky. Hned jak to prasklo, začal jsem v garáži montovat skleníky. Sotva jsem si dal inzerát do novin, telefon se mohl strhnout a Petra zapisovala jednu zakázkou za druhou. Nakonec jsem musel zaměstnat dva kámoše. Brzy budeme mít našetřeno na barák a ještě si můžeme dovolit jet každý rok s dětma do Bibione.

Pravda nebo lež - napsala Monika Hodáčová

Josef už si ani nepamatoval, kdy naposledy dostal rukou psaný dopis. Na vojně? To už bylo téměř šedesát let. Ale ty řádky psané trochu roztřeseným písmem patřily přes všechny pochybnosti právě jemu. Nasadil si brýle a začal číst...

Milý Josefe, nikdy jsem se neodvážila Ti psát, ale teď umírám a musím odčinit staré viny. Je to už tak dávno, co jsme byli mladí a zamilovaní. Když jsi mě pozval na první schůzku, byla jsem opravdu šťastná. Sice jsi mi svoji náklonost nedával příliš najevo, ale tak se to přece slušelo, a já nepochybovala, že o mě stojíš.

Který je ten pravý - napsala Monika Hodáčová

„Jak to můžeš vydržet? Tolik chlapů – to bych fakt nedala.“
„Ty máš dvě děti, chtěla bych tě vidět, kdybys byla sama.“
„No stejně si to nedovedu představit.“
Helena jen mávla rukou. Nikdo ji nechápe. Ale to nevadí, ona ho nejde, ať si kdo chce, co chce říká. Je jí 38, do roka svatba a nejpozději ve čtyřiceti dítě. Ve čtyřiceti dvou druhý. To je v pohodě, takových ženských už dneska je. I v šestačtyřiceti ještě rodí. Takže času dost, žádný stres. Když se za týden sejde s deseti chlapama, to je zhruba čtyřicet za měsíc. I kdyby dva měsíce vypustila, tak to je čtyři sta za rok. No, to by bylo, aby se tam jeden použitelnej nenašel.

Z ničeho nic - napsala Monika Hodáčová

Seděla na místě, na kterém nikdy sedět nechtěla. Cítila se jako pacient v čekárně u doktora, kde si má vyslechnout ortel o životě či smrti. Jenže byla zdravá, byla bohatá, alespoň v poměru k lidstvu téhle planety, byla celkem mladá, hezká, úspěšná... A čekala v budově soudu na to, až bude i svobodná. Ale musí proto být i rozvedená? Dobře si přitom vybavovala ten okamžik před deseti lety, který měl být bránou do štěstí.

Prolomit prokletí - napsala Monika Hodáčová

„Tak vstávej, víš, že nás babička pozvala na oběd!“ Eliška se marně snaží probrat Matěje ze spánku a žaludek se jí zvedá z jeho opileckého dechu.
„Jeď sama, lásko, chci spát. Večer ti to všechno vynahradím,“ mumlá a Elišce se při té představě zvedne žaludek podruhé. Přitom to není tak dávno, kdy se těšila na každičkou společnou chvíli. Matěj byl oproti jiným tak hezký, vtipný, chytrý. Byl vysokoškolák, první vysokoškolák v jejich rodině.

Správný čas - napsala Monika Hodáčová

Zavřela oči. Všechno se v ní svíralo. Už potřetí tu ležela na gynekologickém lehátku s mlhavou nadějí, že tentokrát to vyjde. Že tohle všechno brzy zapadne do říše zapomnění a ona bude máma. Tak jako každá normální ženská. „Uvolněte se, Kamilo,“ promluvila na ní doktorka laskavě, „za chviličku budeme hotoví.“ Ale ono to nešlo, už to  nešlo. Jak se měla uvolnit, když se v ní vše svíralo?

Nejraději by z toho nenáviděného lehátka vyskočila a běžela daleko odtud, od všeho, od všech. Jako by v ní něco křičelo: nedělej to, ne-dě-lej-to!

Zpráva z návštěvy u tchýně - napsala Monika Hodáčová

Koláž David Vávra

Tak jsme dorazili. Po dvouhodinové cestě s blicí přestávkou pro Péťu, vyhladovělí jak pouliční psi. Večeře byla v lednici: šunka, sýr a vejce. Tchýně odešla běhat. Prý má kvůli nám zpoždění. 
„Bude spát babička doma?“ ptal se Péťa po hodině a nechtěl si jít lehnout, i když já už usínala ve stoje.
Konečně baba funí ve dveřích a dohaduje se s námi, v jakém časovém limitu udělá třicet lehů a sedů. Pustí se do nich. Poté, co nesplnila armádní limit, se vrhá na žebřiny tvořící dominantu obýváku. Jde na sklapovačky se zoufalým konstatováním, že břichem to dá, ale ruce ji neudrží. 

Cizí ženská - napsala Monika Hodáčová

Zase ta divná ženská. Nějakou dobu už mě pronásleduje. Teď jsem ji zahlédla v tramvaji, i když je dost nenápadná. Normálně bych si jí ani nevšimla, kdyby mi nebyla tak často v patách. Není ošklivá, to ne, ale taková… taková utahaná. Pořád sebou něco vláčí. Teď jí kouká z kabelky bageta. A když si myslí, že ji nikdo nevidí, tak si z ní uštipuje. V ruce ještě další tři tašky. A najednou jí začal zvonit mobil. Samozřejmě ho měla pod bagetou. Bylo mi trapně za ní, jak ho lovila, tašky pomalu v zubech. A když jí nějaká holka nabídla místo, tak se ještě tvářila udiveně, a raději dál vlála u tyče.

Jak milujeme věci - napsala Monika Hodáčová

Jiří Ryvola

„Mami, jaká je tvoje nejoblíbenější věc?“  Ha, věci přece nejsou důležité, důležité jsou vztahy a lidi, prolítne mi hlavou výchovná odpověď. Ale protože jsem právě nacpala hromady nádobí do myčky a přeházela vyprané prádlo z pračky do sušičky, raději tu odpověď spolknu. Sama v tom nemám jasno, i když si dost často připadám všemi těmi nezbytnými věcmi usmýkána.
„Asi kávovar,“ zasním se. Ještě pořád jsem zamilovaná do voňavého espressa, které si můžu připravit jediným stisknutím knoflíku. Ta vůně, ta chuť. Každé ráno je mi líto, že už mám kávový rituál za sebou. A těžký den před sebou.
Kafe jsem začala pít na vysoké škole, jak patřilo ke studentskému koloritu.

Skřivan a sova - napsala Monika Hodáčová

Jana Vobořilová, Fakulta designu a umění v Plzni

„Už je ráno, už je ráno, pojďme přivítat nový den!“ vyzpěvuje skřivan radostně a čeká, kdy se i ostatní zvířátka probudí. Támhle vykukuje rozespalý zajíc a laňky už si dokonce vykračují ke studánce. Jen ta sova ne a ne se probudit. Už dlouho se jí skřivan snaží dokázat, o co všechno přichází, když celý boží den prospí, ale ještě ji ani jednou neprobudil.
Blíží se večer a vše pomalu utichá. Sova polehounku protáhne křídla a rozlepuje oči. Noc je tak krásná. Vzduch je vlahý, slunce nepálí, všude klid. A hlavně tu neřve ten blbý skřivan.
Poučení: Sovu na skřivana nepředěláš.

Lucka z děcáku - napsala Monika Hodáčová

„Maminka, maminka,“ křičí malá Lucka nadšeně a běží dlouhou, předlouhou chodbou.
„Lucko, co tady lítáš jako splašená,“ okřikne ji teta. „Tvoje máma nepřijela, to je Tomášova návštěva.“
Úsměv se vytratil, rozzářené oči zhasly a začaly se zaplňovat těžko potlačovanými slzami.
„Běž do pokoje,“ postrčí ji teta. „Můžeš si pustit pohádku.“
Lucka ale nechce pohádku, nechce do pokoje, kde už není ani její milovaná panenka. Kluci se o ni ráno přetahovali, utrhli jí nožičky a teta ji vyhodila. Tehdy Lucinka chvíli poplakávala, ale pak si vzpomněla, že dnes konečně přijede maminka a na panenku už nemyslela.

Chronos a Kairos - napsala Monika Hodáčová

Jaro se pomalu měnilo v léto, když se uprostřed města potkali dva dobří známí.
Byli to Chronos, vládce času měřeného hodinami, a Kairos, vládce času určovaného kvalitou prožitého. 
"Ahoj, co kdybychom zašli na oběd, už jsme se dlouho neviděli, ani nevím, co je u tebe nového.“
„Vždyť to znáš, samá práce, ale tenhle týden je ten veletrh času, hodiny z celého světa. Taky tam vystavuju.  Co se sejít tam?“
„Tam se nechystám, syn je teď v první třídě, tak nechci na noc odjíždět, čtu mu pohádky.“

Životopis Franze Kafky a Deník Bridget Jonesové - napsala Monika Hodáčová

Vydalo nakladatelsví Aurora

Na nočním stolku ležel Životopis Franze Kafky a Deník Bridget Jonesové. 
„Bože, to jsem dopadl,“ zoufal si Životopis, „místo v univerzitní knihovně ležím v růžovém pokojíčku.“ 
„Z toho Životopisu mám husí kůži,“ naříkal si Deník, „tváří se tak vážně, jako by spolknul všechnu moudrost světa.“
Blížil se večer. Napětí by se dalo krájet. Kdo dneska skončí na polštáři své majitelky? Konečně se otevírají dveře. Není sama. 
„Já, já,“ snaží se na sebe upozornit Životopis, „tolik pravdy v sobě nosím.“
„Já, já,“ vemlouvá se Deník, „zasměješ se, odpočineš si a uvidíš, že na tom nejsi tak blbě.“