Jak se mlok nikdy nepoučil – napsala Lucie Hybšová

Vladivoj nebyl jako ostatní mloci skvrnití. Ano, sice žil ve vlhké lesní lokaci stejně jako všichni obojživelníci, ale zde všechna podobnost končila.

Už jako malý se totiž cítil málo žlutý. Narodil se s pěti malými skvrnkami na zádech, ale tím to haslo; zbytek jeho kůže tvořila lesklá černá barva. Jeho vlastní rodiče ho kvůli absenci žlutosti vydědili. Žádné děti si s ním nechtěly hrát, protože se ho bály. Šeptaly si: „Takhle málo žlutý mlok se snad nemůže ani nazývat skvrnitý!“

Melodie – napsala Lucie Hybšová

Zpod zavřených dveří se ozývala hudba. Věděl, že by měl pokračovat dál, ale cosi ho přimělo zastavit. Aniž by si zcela uvědomoval, co dělá, přitiskl ucho ke dveřím a zaposlouchal se do té známé melodie.

Vzpomněl si na zaprášený lustr, na zelený ošoupaný koberec, na boty poházené u vchodových dveří. 

V hlavě se mu rozezněl dětský smích a veselý hlas ženy, která jen tak naoko hubovala. Ta žena milovala melodii, hrající v tom zavřeném pokoji. Milovala tu rychlou, nelítostnou hudbu, kterou dokázal vytvořit pouze klavír, za nímž seděl jeho pán. 

Bláhová představa - napsala Lucie Hybšová (15 let)

Zpod zavřených dveří se ozývala hudba. Věděl, že by měl pokračovat dál, ale cosi ho přimělo zastavit. 

Aniž by si zcela uvědomoval, co dělá, přitiskl ucho ke dveřím a zaposlouchal se do té známé melodie. Vzpomněl si na zaprášený lustr, na zelený ošoupaný koberec, na boty poházené u vchodových dveří. 

V hlavě se mu rozezněl dětský smích a veselý hlas ženy, která jim jen tak naoko hubovala. Ta žena milovala melodii hrající v tom zavřeném pokoji. Milovala tu rychlou, nelítostnou hudbu, kterou dokázal vytvořit pouze klavír, za nímž seděl jeho pán.

Prázdno - napsala Lucie Hybšová (15 let)

Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel jsi oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi, ani co je za den. 

Z nějakého důvodu ti to ale nevadilo. Nebál ses, ani jsi nezačal zmatkovat. Srdce ti vytrvale bilo ve stejném rytmu, dýchal jsi zhluboka. Celé ti to připadalo jako sen, jako by ti někdo něco vzal.
Neležel jsi v posteli dlouho, ale když ses posadil, na okenní skla ťukal déšť. Postavil ses a přišel k oknu. V tvé hlavě bylo prázdno; ani jedna, jediná myšlenka. 

Školní dny - napsala Lucie Hybšová (15 let)

Debilní škola. Nechápu, proč tam vůbec musím chodit. K ničemu mi to není. Žádnej génius nejsem a nikdy ani nebudu. Počítat mi nejde, na jazyky jsem levej. Fakt pochybuju, že s tím zrovna škola něco udělá.
„Tak co třeba ty, Štěpáne?“ řekne babizna, která je ve školství snad už sto let, a ukáže na mě ukazovákem. Kéž bych na ni taky mohl jeden z prstů vystrčit.
„Co?“ zabručím a zkřížím si ruce před hrudí.

Příběhy na sedm slov

Bohdana: Kdyby psi mluvili, lidé by se divili! 

Marie: Koupil květinu, položil, poplakal, navždy se rozloučil.

Sofie: Oční kontakt. Spojení. Porozumění. Úsměv. Na shledanou.

Libuše: Odešel s odpadky a už se nevrátil.

Bohdana: Láska prochází žaludkem, proto jsme většina obézní.

Libuše: Plánoval s ní budoucnost, dobře že nevyšla.

Martina: Vítr, tornádo, dům, auto, už nikam nepojedeme.

Běh jako o život – napsala Lucie Hybšová

Chodbami letité školní budovy se rozlil zvuk starého nerudného zvonku a neznámá dívka s kapkou potu na čele vběhla do školy. Školník, jenž byl možná stejně starý jako škola samotná, seděl ve vrátnici a na onu dívku se zle mračil. Mumlal si pro sebe slova v nějakém neznámém jazyce, který se sem a tam protínal s češtinou. Dívenka se na něj pouze nervózně usmála a prchala školou dál. Jedním skokem vyběhla schody, zahnula doprava, poté chodbou doleva a kolem tělocvičny, načež stanula před řadami dřevěných skříněk.

Velkými okny dovnitř proudilo ostré ranní světlo a dramaticky osvětlovalo prostory školy. Sluneční paprsky se svíjely a protínaly a vdechovaly celé škole příjemný, avšak ne důvěrný dojem.

Naše teta Věra – napsala Lucie Hybšová

Tetu Věru znali všichni možná až nepříjemně dobře. Znali její zlaté vlasy, jež nosila vyčesané vysoko na hlavě, podivně pestrobarevné přiléhavé šaty a výrazné líčení, přestože nedávno oslavila padesáté narozeniny. Členy rodiny častovala uštěpačnými, i když povětšinou dobře míněnými poznámkami, a stejnou měrou ostatní soudila. Všímala si nejmenších nedokonalostí a neváhala je ihned nahlásit jejich majiteli.

Háček k příběhu Martiny Dům z nebes

Dům z nebes
Zhluboka se nadechnu a spustí se mi slza na tváři. Slza štěstí. Máme vysněný dům a dcera se konečně uzdravuje. Byl to dlouhý boj, ale vyhráli jsme. 
Jednoho dne jsme jeli na návštěvu k sestře do Poděbrad. Po velikonočním obžerství jsme to šli rozchodit procházkou podél Labe. Byl krásný den. Řešili jsem zdravotní potíže mé dcery s atopickým ekzémem a já jsem si posteskla, že bychom měli změnit prostředí, kde žijeme. 

"Tak na to zapomeň!" říká manžel.
(Marie Kuchařová)

Gynekologie – napsala Lucie Hybšová

Dveře ordinace se prudce otevřely a vyšel šarmantní muž ve středním věku.

„Další, prosím!“ vykřikl a pohlédl na tři ženy v místnosti. Zvedla se mladá puberťačka v pokročilém stádiu těhotenství a nervózně se na doktora usmála.
„Nebojte se, slečinko, já nekoušu.“
Když se za dívkou zabouchly dveře, osmadvacetiletá bruneta pohladila svého malého syna a znechuceně pohlédla na ženu vedle. „To snad není možný, v tomhle věku mít děcko…“

Marcela zase prudí – napsala Lucie Hybšová

„Dáš si už večeři, drahý?“

„Ano, jen počkej… Něco tu musím dodělat kvůli sousedovi.“
„Dodělat? Počkej, Péťo – kdy ty si naposledy něco udělal?! Natož abys to dodělal!“
„O čem to blábolíš? Zrovna včera jsem nám nabrousil nože!“
„Nože? Ty mě nepřestáváš překvapovat, Péťo. Proč si u, všech všudy, brousil nějaké nože?“
„Tak sem pojď, Marcelo! Pojď se podívat! Dělej už!“
„Už běžím… A kdeže to jsi?“

Ve Španělsku beze slov – napsala Lucie Hybšová

Jeden z mých nejzajímavějších zážitků se odehrál přibližně před dvěma lety. Z šesté třídy zbýval měsíc a půl a já jsem se společně se školou vydala na výměnný pobyt do Madridu. Dodnes netuším, kde jsem sebrala odvahu vydat se do španělsky mluvící země. Španělsky jsem uměla jen tolik, kolik se toho můžete naučit za osm měsíců na státní základní škole, a anglicky jsem dokázala prakticky jen pozdravit.

V Praze jsem nasedla do letadla a vystoupila v Madridu, kde na mě již čekala hostitelská rodina.