Nic se neděje jen tak – napsala Michaela Sedláčková

Dlouho mě nic nenapadalo, až se stalo něco, z čeho nemohu spustit pozornost. Tento text použiji jako nádobu, kterou naplním svým momentálním rozpoložením. Na konci vše uzavřu víčkem a nechám spát. Páč je to událost pro všechny tak nevyhnutelná.
Vrátím se ke konci září minulého roku, kdy jsem poprvé odjížděla do Plzně. Vstříc novému životu na vysoké škole.
„Tak co Michalko, máš všechno?“ ptá se babička mezi dveřmi a podává mi igelitku s ovocem.

Vítám tě! – napsala Michaela Sedláčková

Leží mi skoro bezvládně v náručí, ale v malinké ručičce už má stisk. Na hlavičce se mu kroutí pár tmavých vlásků, jinak je dočista plešatý.
Vypadáš jako stažený králíček, kůžičku po těle máš ještě vytahanou. To určitě proto, aby do ní mohl dorůst pořádný chlapák. Ach bože, ale jak krásně to stvořeníčko voní. Tak čistě. Září z něho něco čistého, ještě nezkaženého.
Tak tohle je Jáchym, vážení. Můj synovec. Má teprve pár dní a už teď je celý „švára“, jen nosánek má po mé sestře. Jaký asi bude?

Želva a jepice – napsala Michaela Sedláčková

Želva Žofie rozlepila ospalé oči. Byl krásný den, jako stvořený dělat to samé, co posledních šedesát let jejího života. Vstát, opláchnout si čumák, snídaně (samo sebou to stejné co včera, předevčírem či kdykoliv předtím), popadnout skládací lehátko, vyvalit se na pláž, k poledni zdlábnout oběd, jít zas na pláž, večeře, koupel a spánek.
Takže, kde jsme to skončili? ANO! Žofka vstala a po snídani se vykutálela na pláž. Letěla kolem jepice Julie, v tlapičkách držela kus okapu a málem želvu sejmula.
„Dávej pozor, ty moucho praštěná!“

Ach, ty babičky! - napsala Michaela Sedláčková

,,Už budu u tebe holčičko!“
,,Ahoj babi! Jak se…“
,,No ahoj Michalko, copak si dáš dobrého?“
,,Ééé…“
,,Mám tu kynutý knedlíky se švestkami, borůvkami a …“
,,Jasem po obědě babi, děkuju.“
,,…a jahodami, nebo bys radši na slano? Knedlíky plněné uzeným? Jsi taková bídná!“
,,Říkám, že už jsem jedla.“
,,Nebo těstovinový salát, víš, jak držíš tu linii! Přinesla ho teta Lída.“
,,Babi! Už jsem po obědě!“

Sláva šicích strojů – napsala Michaela Sedláčková

Když mě stará paní vybalovala z krabice, psal se rok 2020. Bylo krásné, teplé jaro. Mně se tento den zdál výjimečný, ale stařenka měla ustaranou tvář. Položila mě na mohutný dřevěný stůl. Hned vedle další krabice, ve které byly všelijaké barevné látky.
„Konečně jsi doma, můj nový příteli, šicí stroji. Máme důležitý úkol. Ve světě se děje velký průšvih. Řádí tu zákeřná potvůrka, bakterie. Lidé ji mezi sebou přenáší kýchnutím nebo kašlem. Zkrátka když se do vzduchu dostanou malinké kapičky jejich slin a dopadnou na druhého člověka. Tento virus se jmenuje Koronavirus.

Nevinný vinný čundr – napsala Michaela Sedláčková

Jednoho dne jsme se s mojí ségrou rozhodly, že vyrazíme na čundr. Bylo teplé léto a my měly týden dovolené. Sbalily jsme spacáky, celtu, hořák s kartuší, rendlík a sedly na vlak směr Morava. Na vlakáči v Brně jsme zakoupily turistickou mapku, páč víte co: jako správné zálesačky přece nebudeme lovit cestu v nějaké trapné navigaci na mobilu, ne?
Došly jsme do malé vísky, a jelikož se blížil večer, zavítaly jsme do místní hospůdky. Asi po třetí dvoudecce vína a pár panáčcích si necháváme natočit ještě povzbuzující litránek bílého na cestu do našeho ještě neurčeného lóže.