VČELKA ANDĚLKA - NAPSALY ANNA DLABALOVÁ A BARBORA NOVÁKOVÁ

PŘED BOUŘÍ

Anna Dlabalová

Letím jak o život. Vítr se zvedá. Mračna se nebezpečně zbarvují do tmava. Bude pršet. Pyl který jsem za dnešek nasbírala mě táhne dolů k zemi. "Nesmím zmoknout. Nesmím zmoknout!" opakuju si. A ve chvíli, kdy se mi zdá mrak nade mnou nejtmavší, jsem si všimla, že za listem dole u pařezu na mě mává moje kamarádka víla Brusinka.

Dvojčátka Brusinka a Borůvka na výletě do úlu - napsal Marek Bucko

Když jdou dvojčátka na procházku, 

vyvolají vždy otázku, 

pročpak si nejsou podobná.
Jak rukavice na provázku, 

jen jednu chytrou, tu druhou krásku

piha na nosíku náhodná,
vozí je v kočárku maminka s tátou, 

po cestě do kopce, která je nerovná.

O včelách a medu - napsala Michaela Moreová

„Proč musím nosit nektar do úlu?“ ptá se malá včelka.

„Abychom měly co jíst a bylo nám v zimě teplo.“
„A proč nám ho lidé berou? To nemají co jíst a mrznou?“
„Mají, ale ví, že v medu je spousta slunce, práce, květů a vůně. Proto jim tak chutná. Dávají nám za něj domov, pole, cukr a lásku.“

Poučení: Jen vyrovnané dluhy dělají přátele. Když dostáváte, dávejte.

Včelka Andělka brání čistotu lesa - napsal Lumír Kubátko

Noční ticho u včelí chaloupky bylo přerušeno zvláštním zvukem. Něco tiše zavrčelo a včelka Andělka, která měla odjakživa spaní lehounké jako nejjemnější pampeliškové chmýří, zpozorněla. Co to je? Potřásla hlavou, aby zahnala sen o tom, jak ji kdysi Stamichman za její velikou pomoc učinil věčnou strážkyní včelích úlů, a opatrně vylétla ven. Tady se něco určitě děje. Zvuk zesílil a Andělka v něm rozpoznala vrčení lidského vozidla. Co tady dělají lidé tak hluboko v noci?
„Holky, kdo má dneska pohotovost?“ 

Včelka Andělka jemně zaklepala na nejbližší včelí úl.
„Dája, Kája a Pája, ahoj, Andělko!“ zašvitořila včelka Melánie, která spolu se včelkou Eleonorou zrovna hlídala vchod. „Mám je vzbudit? Vlastně se neptám a konám. Andělko, budím je!“

Včelka Andělka - napsala Jarmila Meera Williams

Nožičky chlupaté, prdelka špičatá... a byla na ni náležitě pyšná. 

Vždycky, když seděla na vyhřátém pařezu na kraji paloučku v lese se svými sestrami Brusinkou a Borůvkou, tvářila se náležitě důležitě. Špulila pusinku a rovnala si sukýnku. Byla si jistá, že má na starosti poklad z celých hor nejsladší. 

Ráda si užívala kratochvíle se svými sestřičkami cucáním maličkých borůvek, malin a brusinek a se zavřenýma očičkama zkoušely uhádnout, ze kterého jsou věnečku. A soutěžily, kdo že má plody nejsladší.
Andělka ovšem od svého dědy Peruna věděla tajemství nejcennější. 

V tichu - napsal Yakeen

 „Víš, Brusinko, hodně šťastná jsem ráno,“ začala jednou společné povídání Borůvka.

„Mám moc ráda, jak jsem celá jako zabalená do mlhy. Když se prohlížím v kapce rosy, vidím celý svět, jak se ve mně odráží, ale tak jinak měkce. Jsou takový jenom obrysy, a já si mohu představovat, že i svět je měkčí, nebo možná trochu jiný. Jednou mne napadlo, že nic není víc poprvé, než když se otisknou na borůvce něčí prsty... v tichu lesa, co se probouzí z mlhy rána.“ 

Jak včelka Andělka hledala nový domov - napsali Ilona Vystavělová a Jiří Wilson Němec

Na Mýtince pod Kralickým Sněžníkem roste ztepilý smrk, jehož dutina chrání ohromně pracovité včeličky. Zrovna tam totiž netrpělivě očekávají narození nové včelí královny. Až se tak stane, polovina včel spolu se starou královnou musí opustit útočiště smrku a vydat se na cestu do nového domova.
A to je právě úkol zkušené pátračky Andělky. Každé ráno proto vylétá včelka Andělka do blízkého i vzdáleného okolí.

Sen o víle Borůvce - napsala Anna Vocelová

Stamík byl z dlouhého putování po Kralickém Sněžníku celý utrmácený. Uvelebil se pod dubem na mechové peřině a usnul.
Na oponě svých očních víček pozoroval, jak krásná víla Borůvka ladně tančila mezi kořeny. Modrá jejích šatů se vpíjela do fialové podle toho, jak se natočila k slunečním paprskům. Černé vlasy spletené do copů zdobil zelený věneček doplněný těmi nejzralejšími borůvkami. Lehkým mávnutím kouzelné větvičky probudila své následovnice, aby nezmeškaly první lekci vílí školy.
„Vílou Borůvkou, jako jsem já, se nemůže stát každá,“ vysvětlovala ostatním.
„Já chci být víla! Já taky! I já. I já,“ křičely jedna přes druhou.
„Ale co pro to tedy musíme udělat, vílo Borůvko?“ ptala se malá žákyně.

Jak Borůvka s Brusinkou zachránily borůvčí - napsala Hana Nevrlá

Byl krásný letní den a sluníčko vesele svítilo na blankytné obloze. Víla Borůvka se proháněla po rozkvetlé louce, růžové tváře sálaly radostí. Drobným nosíkem nasávala svěží vůni šťavnatého léta. Nad hlavou jí proletěl chřástal. Zamával svými kaštanovými křídly a byl ten tam. Borůvka se tetelila blahem. „Jak krásný den!“ pomyslela si a bosýma nohama začala tančit na koberci mochny zlaté. Okraj vílích modrofialových šatů se pohupoval nad žlutými květy a bosé palečky se jemně dotýkaly květů i zelené trávy. Jako by zemi jen tak zlehka hladila.

O čem Marahwa ještě nevěděla - napsala Lenka Konopásková

„Myslím, že to táta Perun s tím 

trestem pro Marahwu přehnal,“ řekla Borůvka a zamračila se do temně fialova. Když se zlobila, její tváře, konečky černých vlasů a šaty ztemněly do barev vyzrálých borůvek, když se radovala nebo tančila dostaly takový zářivý nádech, jako když nad Sněžníkem v červenci už zapadlo slunce a jen jeho poslední paprsky se ještě nechtěly smířit s nocí a šimraly nebesa na patách.

Únos Brusinky - napsal Marek Bucko

Bylo krásné letní ráno, v lese vonělo jehličí, sluníčko si chystalo zlatý baťůžek se svačinou pro celodenní výlet po obloze a na mýtince se probouzely víly Brusinka s Borůvkou. 

Ony vlastně nespaly jako ostatní živáčci a zvířátka. Večer se vždy s prvním měsíčním paprskem z víl staly keříčky rostlinek, po kterých se jmenovaly.

A ráno, když se sluníčko vyhouplo nad obzor a první paprsek pošimral lístky brusinek a borůvčí, tak procitly z podoby bobulek do vílího těla. A hned se holky začaly hádat.

Borůvka, Brusinka a Zvoneček - napsala Bohuna Kopřivová

Je podívej, vidíš taky toho krásného skřítka se zvonečkem na hlavě?

Vidím.
A ten je ale krásný.
No, krásně vypadá, ale jestli je taky chytrý, aby nám ukázal cestu. No zkusíme se zeptat.
Ahoj. My jsme dvě sestřičky Borůvka a Brusinka – víly od vládce Králického Sněžníku a jdeme se podívat do světa.
Tak to mě těší, já jsem zas skřítek Zvoneček a dávám pozor na všechny kytičky, co tu rostou.
A je jich hodně?
Hodně, ale je tady i dost zlobivých dětí, které je rvou a pak je cpou maminkám z lásky. Ty jsou naoko potěšené, ale za chvíli je odhodí, když se děti nedívají a uschnou. To nemám rád. Kdyby je nechaly děti růst, mohli by je obdivovat další lidé po dlouhou dobu.
Tak to máš ale těžkou službu. Ale když tady takhle dáváš pozor, tak taky určitě víš, kudy je nejlepší cesta do Orlických hor.

O včelce a lízátku - napsala Satya Veronika Helusová

"Ale já jsem nevěděla, že to je člověk. Bylo to tak barevné a vonělo to sladce... Myslela jsem, že je to kytka a než jsem přistála, byla jsem v pasti," plakala vyděšená včelka Lidka ze sousedního úlu, kde se včelka Andělka zastavila na kus řeči.
Malá Lidka právě přiletěla domů ještě celá udýchaná a trošku kulhala na levé křídlo. "Máš velké štěstí, že ta holčička, co ses jí zapletla do vlasů, zůstala klidná a řekla svojí mamince, že má včelku ve vlasech," utěšovala ji Andělka, když si vyslechla příběh té maličké.

Brusinka s Borůvkou se chystají na výlet - napsala Bohuna Kopřivová

Když dostaly obě víly od Stamichmana zázračné sojčí peříčko, které je zavede vždy na správnou cestu domů, rozhodly se, že by se mohly podívat k sousedům do jiných hor, o kterých jim Stamichman vyprávěl.

Lesní duch Zvonek - napsal Marek Bucko

Zvoní nám zvonec a pohádky je začátek,
musíme se vrátit ku tobolce nazpátek.

Z tobolky sypou se na trávu semena
a když se nestanou potravou jelena,

vyklíčí na kraji lesa Zvonek.
Není to obr a ani drobek.

Tělo je zelené, cilindr modrý,
fešný duch rostlinek bude z něj dobrý.

Zlomyslná Brusinka - napsala Nataša Richterová

Sestřičky víly Brusinka a Borůvka se zase jednou dohadovaly, které bobulky jsou chutnější.
„Borůvky mají rádi úplně všichni i malé děti!“ vytahovala se víla Borůvka.
„Ale brusinky jsou červené jako rubíny!“ odsekla jí Brusinka.
„Ale nikdo nevaří brusinkové knedlíky, milá sestřičko! Kdežto borůvkové jsou nejlepší knedlíky na světě!“
Letěla kolem včelí víla Andělka a slyšela jejich hádku. „Nehádejte se, holky! Život je sladký, nestojí za hádky! Každá bobulka je důležitá! Každá chutná jinak a lidé si dají rádi ty modré i ty rubínové!“ Zamávala křídly a odletěla.
Brusinka však trvala na svém. „Každou neděli si dávají ke svíčkové moje zavařené brusinky!“
„Pche! Jen v neděli! Borůvkové koláče můžou jíst každý den a nikdy se jich nepřejí“ smála se jí Borůvka.
„Že ne?“ vykřikla Brusinka a v očích jí zlomyslně blýsklo. No to se ještě uvidí, uchechtla se a zmizela.

Borůvka - napsala Irena Lahodná

Podzemní říše je dnes tmavomodrá. Kam se oko podívá, jen modř a tma. Skřítkové ještě chvíli vyčkávají, aby temné barevné valéry modré barvy byly opravdu hluboké. Až přijde správný hvězdný okamžik - a už je blízko -, barva vyvzlíná na povrch. Modré kapičky vytrysknou ze stonků a zůstanou viset. Stačí závan a skanou jako modrá barva zpátky do země. Stačí ale slůvko a stanou se modrým zázrakem, na který už všichni nedočkavě čekají. Borůvkami. A tahle chvíle patří vílám. 

To ony způsobí že se kapičky změní v ovoce. Vílí zaříkadlo.

Dárek pro Stamichmana - napsal Jiří Wilson Němec

„Brusinko! Brusinko! Kdepak jsi?“ víla Borůvka běhá po lese. Už byla na pasece pod skálou, na druhé straně potoka, u remízků, u krmelce, ba i u dvou vývratů, ale sestřičku Brusinku ne a ne najít. Nejprve se zlobila, ale jak čas plynul, dostala strach. Aby se tak Brusince něco stalo!

Stamichman a Švédové - podle původních pověstí posbíraných Gustavem Mikuschem převyprávěla Dana Emingerová

Studnice pověstí z moravských Sudet

Dvacet kroků od okresní silnice z Hanušovic do Králík je soutok dvou potoků, které přitékají od Vlaského z jižního svahu Srázné. Tamní roklině se říká „Šlachtgráben“ neboli Zákopy.
Na jaře roku 1643 tu totiž došlo k jatkám, když sedláci přepadli Švédy, v nichž národ viděl jen mordýře, paliče a raubíře.
Když generál Torstenson vedl na Moravě a ve Slezsku válku, donutil ho v roce 1642 arcivévoda Leopold s generálem Piccolominim k ústupu.
Švédové se tedy na zimu utábořili v Německu a na jaře táhli znovu přes Moravu do Slezska.

Stamichman a pověsti - podle původních pověstí posbíraných Gustavem Mikuschem převyprávěla Dana Emingerová

Studnice pověstí z moravských Sudet

Němci, kteří pod Králickým Sněžníkem po staletí žili, znali mnoho Stamichmanových příhod. Ale všechny pověsti a kroniky si s sebou odvezli, když museli odejít ze Sudet. A tak zůstalo jen torzo legend o tom, že Stamichman byl horský duch, který v okolí Srázné lekal a strašil lidi. Vypráví se o něm třeba tohle:
Dříve se všechno pivo, které se vypilo na kolštejnském panství, rozváželo z knížecího pivovaru v Kolštejně.