O včelách a medu - napsala Michaela Moreová

„Proč musím nosit nektar do úlu?“ ptá se malá včelka.

„Abychom měly co jíst a bylo nám v zimě teplo.“
„A proč nám ho lidé berou? To nemají co jíst a mrznou?“
„Mají, ale ví, že v medu je spousta slunce, práce, květů a vůně. Proto jim tak chutná. Dávají nám za něj domov, pole, cukr a lásku.“

Poučení: Jen vyrovnané dluhy dělají přátele. Když dostáváte, dávejte.

HLAVNĚ NA POŘÁDNÝM KONI - NAPSALA MICHAELA MOREOVÁ

Chlupatá lama, ženská ve strakatým ponču a na kopcích sníh. Otočím pohlednici. „Andy jsou pro mě jako stvořený. Posílám pozdravy. Mířím k nebesům, miluju celý svět. Líbám.“ 

Koukám, že brácha to v Bolívii parádně rozjel. I když tohle na místní hašiš moc nevypadá. Tipuju spíš něco povzbudivýho, z těch vět sálá euforie. Ale já se ho na podobný experimenty nikdy neptala. Beztak by mi odpověděl: „Hlavně na pořádným koni.“ To je věta, kterou jsem od něj slyšela snad tisíckrát.

Vůně shnilého masa - napsala Michaela Moreová

„Vypadá jak vopíchanej od včel.“
„Nebo má nádor,“ oponuju manželovi. 

Může mít kytka rakovinu? Asi jo, tahle tak rozhodně vypadá. Koukáme na stonek, který se tlačí z květináče. Rady, které jsem před lety spolu se zmijovcem dostala, zněly jednoduše: „Hlavně hodně zalejvej, jinak je úplně nenáročnej. Na podzim stejně uschne, hlízu pak dáš přezimovat do chladu a na jaře zase vyroste. Časem ti třeba i vykvete.“ 

Nic víc. Žádné varování, že se do naší domácnosti stěhuje Adéla. První rok to šlo, neměl víc než půl metru. Další rok listy překryly stůl, potom dělaly baldachýn nad křeslem. Už ani nenosím květináč na zimování do sklepa. Tahá se s ním muž. „Letos z něj uděláme pergolu,“ plánoval. Naše péče mu očividně svědčí.
Jenže místo na štíhlý zelený stonek, který po zběsilém růstu nakonec uvolnil deštník listů, koukáme na fialový řapík s pořádnou boulí na konci. Buď mu někdo namlátil, chytil nějakou nemoc…. nebo je to puberta. Dospěl a kvete.