Morální dilema – napsal Jiří Hlach

„Olgo, musím ho ve čtvrtek po velké vizitě propustit. Medicínsky je plně schopný transportu na Pankrác.“
„To znamená, že zítra nebo ve středu musí jít.“
„Zítra. Pokud tedy...“
„Kolikrát jsme to řešili… a já pořád nevím. Chci věřit, ze musíme. I v mém senátu by za pouhý pokus o přechod hranice v kriminále zčernal. A když mu k tomu v Praze přidají protistátní činnost v organizované skupině, skončí jako Horáková. Jsme pro něj jediná naděje…“
„Ale jedinou nadějí jsme i pro naše děti. A když se něco podělá… Nevím, co je víc: postavit se zlu anebo zlo přijmout jako nutnost?“

Stařec a voda - napsal Jiří Hlach

Gabriela Pošková, Fakulta designu a umění v Plzni

Každé ráno přišel mocný lev ke studánce v lese. Dříve než se napil, pohlédl na svůj obraz ve vodě a spokojen s tím, co viděl, strašlivě zařval. Zvířátka v celém lese se zachvěla strachem.
Jak plynul čas, byl lev se svým obrazem ve vodní hladině méně a méně spokojen. I jeho hlas byl méně a méně strašlivý. Již se ho bála pouze zvířátka, která si ještě pamatovala jeho dávný řev a která, podobně jako on, už nemohla dobře utíkat. Nakonec přestal řvát úplně.
Jednoho dne se lev z posledních sil dovlekl ke studánce.

Návrat - napsal Jiří Hlach

Za okny vlaku běžela neviditelná krajina. Obrysy se nakrátko zjevovaly ve světle pouličního osvětlení. Stroboskopické záblesky reality jakoby ilustrovaly moji náladu.
Prázdné kupé bylo zaplněno pouze zvuky přejížděných pražců. Věděl jsem, že to bude dlouhá a smutná jízda. Věděl jsem, že se mi budou znovu a znovu promítat chvíle štěstí, očekávání a pohody a do toho nezadržitelně postupující neklid a strach, který nám poslední den skoro nedovolil mluvit. Věděl jsem, že si znovu a znovu budu vybavovat pohled na ragbyová hřiště, lemující viktoriánské budovy školy z východu ukončené mořem. Krása snoubící se s pocitem, že v Británii nechávám to nejcennější, co mám...