Česká okna do pravěku - editace textu

Ve stejný okamžik padá balvan ze skály, ještěrka proběhne kaluží, rozvodněná řeka si hledá nové koryto, jezerní pánev se vyplňuje bahnem, bortí se zemská kůra a vrásní se velehory, vzniká nová linie živočichů vybavená převratnou evoluční novinkou… Všechny tyto pochody probíhají současně, teď. Jenže každý v docela jiném časovém i prostorovém měřítku. Ty, které probíhají v našem měřítku – jako pád balvanu nebo běh ještěrky – můžeme snadno pozorovat, ale ostatní nám zůstávají často zcela utajené. 

Díky paleontologii a dalším geologickým disciplínám je však můžeme odhalovat v dávné minulosti.

Úkol: Pokuste se projasnit tento odborný text, aby byl srozumitelnější a přehlednější.

Háčky k popularizaci přírodovědných textů

Křídový kaktus
Zkusme si představit křídu, období dinosauřích obrů, jako skleník. Je tam všude teplo, vlhko, mnohdy i dusno, a podle toho zdejší kytky a zvířata vypadají, prostě mají dovolenou na Srí Lance a mají tepla a vody dost. Ale v každém skleníku se najde škvíra nebo otevřené okno, kde jsou jiné podmínky. Stejně tak v křídě existují určité paradoxy, takže pár kroků od vlhkomilného kapradí může chudák keř na slunci umírat suchem nebo dokonce i prospívat.
(Jana Čepičková)

Tvorové z temných hlubin
Tma, vlhko, nedostatek potravy. Druhy žijící v jeskynních se musí vypořádat s drsnými podmínkami. Mají zakrnělé oči, stejně by nic neviděli. A protože ani nikdo neuvidí je, jsou často bílí nebo bezbarví. Potravu hledají pomocí dlouhých končetin nebo hmatových vousů a rozhodně nejsou vybíraví. V málo osídlených jeskyních je nutné sníst, co potkáte, jinak můžete lehce umřít hlady.
(Petra Caltová)

V nálevu - napsala Jana Bruthansová

Mrskavka modrá

Byla jednou jedna základní škola a v ní učebna biologie. Hned před klasickou černou školní tabulí, zde z učitelské katedry házela prasátka na bílou zeď velká skleněná nádoba se sedm dní starým senným nálevem.
A v něm to pořádně žilo. Seno zalité vodou představovalo ideální prostředí pro různé nálevníky jako trepky, bobovky, vejcovky, měňavky, chobotěnky, labuťěnky. Na dně skleněné nádoby krásně prospívala i mrskavka modrá. Na mrskavku dorostla neobyčejné velikosti 2 100 mikrometrů. Její protáhlé modrozelené tělo si lebedilo v zahnívajících zbytcích sena. Byla v nejlepším věku, za 7 dní života už ledacos prožila, bylo na čase předat své životní zkušenosti potomkům. Nacházela se však před důležitým mezníkem. Nemohla se rozhodnout se zda si vybere klasiku - rozmnožování pohlavní cestou či méně náročnou formu příčného dělení. Přemýšlela nad tím několik posledních minut a stále se nemohla rozhodnout.

Vlastimil – napsala Jana Bruthansová

Chrrrrr, chrrrrrr…
„Haló? Je tu někdo?!“
A sakra, vzbudit jsem tě nechtěla. „To nic, spi dál.“
„Kdo fte a fo tu chfete?“
Takhle to proběhnout nemělo, ale když už jsi vzhůru...
„Jdu si pro tvůj zub.“
„Pvo můj vub? A pvoč mi tykáte?!“
„My už jsme se přeci, Vlastimile, viděli! Ale už je to dávno, naposledy tuším před třiasedmdesáti lety. Už si na mě asi nevzpomínáš. Tehdy jsi mi ho dával s radostí.“

Nezdárná dcera – napsala Jana Bruthansová

„Co budeme dělat o víkendu? Půjdeme někam na výlet! Nebudeme přeci hnít doma!“
Zazní pravidelně ústy mého manžela bytem a my vyrážíme v listopadovém mrholení, lednové ledovce, dubnovém aprílovém počasí či v červencových tropech někam do přírody, prostě ven. V drtivé většině skončí cesta u nějaké geologické zajímavosti, poslední roky jsou to zejména pískovcové skály. Nejstarší dcera Alena však naše nadšení z výletů nesdílí, naopak paradoxně si přeje zůstat doma, což absolutně nechápeme. Strávit víkend setkáním s přáteli, nad knížkou, procházkou po Praze? To zní přímo děsivě.