Pracovní den vědce v muzeu - napsal Petr Dolejš

Zrovna takhle se mě můj kamarád zeptal: „Co přesně v tom Národním muzeu dělám?“ 
Nechtěl jsem ho odbýt ve stylu jednoho kolegy, že můj den řídí maily, ale když jsem se nad tím zamyslel, tak je to vlastně pravda. 

Jak můžou někoho řídit maily? Cožpak nemáme danou náplň práce – odbornou práci, kvůli které jsme studovali, práci v terénu, kam se vždycky tolik těšíme, a poslání správy sbírek, podle kterých se píšou dějiny?

O drongovi a surikatě - napsala Petra Caltová

Na stromě uprostřed africké savany seděl pták drongo a líně pozoroval surikatu. Mladá šelmička zrovna ulovila tučného pavouka.
“Pozor nebezpečí, všichni utečte!” zakřičel najednou drongo.
Surikata na nic nečekala, pustila svou kořist a utekla do nejbližší nory. Ještě celá udýchaná vše vyprávěla rodičům.
“Máš štěstí, že tam starý drongo byl, jinak tě mohlo sežrat bůh ví co,” pokýval hlavou otec.

Drongo s pavoukem v zobáku přiletěl domů.
“Miláčku, tak si představ, ta surikata mi na to dneska zase skočila. Nesu večeři zadarmo.”

Poučení: To, že ti někdo občas pomáhá, ještě neznamená, že nemá v plánu tě “vochcat”.

Moucha a trilobiti – napsal Jan Sklenář

Moucha lezla po stropě a byla už pořádně naštvaná. Ten strop patřil muzejní vitríně a ta moucha do ní vlezla před dvěma hodinami. S občasným bzučením sledovala pás diodového osvětlení nad nápisem: „Nejvýznamnější trilobiti devonu“. Pod ní na stěně viseli nejvýznamnější trilobiti a chladně zírali na svůj odraz ve skle.
Moucha se snesla o něco níž.
Když sem lezla, myslela si, že za sklem najde něco zajímavého, něco takového, jako v cukrárně nebo v řeznictví. Teď nevěděla, jak zpátky. Svůj vztek si vylévala na trilobitech; nikdo jiný ve vitríně nebyl.

Vlastimil – napsala Jana Bruthansová

Chrrrrr, chrrrrrr…
„Haló? Je tu někdo?!“
A sakra, vzbudit jsem tě nechtěla. „To nic, spi dál.“
„Kdo fte a fo tu chfete?“
Takhle to proběhnout nemělo, ale když už jsi vzhůru...
„Jdu si pro tvůj zub.“
„Pvo můj vub? A pvoč mi tykáte?!“
„My už jsme se přeci, Vlastimile, viděli! Ale už je to dávno, naposledy tuším před třiasedmdesáti lety. Už si na mě asi nevzpomínáš. Tehdy jsi mi ho dával s radostí.“

Nezdárná dcera – napsala Jana Bruthansová

„Co budeme dělat o víkendu? Půjdeme někam na výlet! Nebudeme přeci hnít doma!“
Zazní pravidelně ústy mého manžela bytem a my vyrážíme v listopadovém mrholení, lednové ledovce, dubnovém aprílovém počasí či v červencových tropech někam do přírody, prostě ven. V drtivé většině skončí cesta u nějaké geologické zajímavosti, poslední roky jsou to zejména pískovcové skály. Nejstarší dcera Alena však naše nadšení z výletů nesdílí, naopak paradoxně si přeje zůstat doma, což absolutně nechápeme. Strávit víkend setkáním s přáteli, nad knížkou, procházkou po Praze? To zní přímo děsivě.

Stará škola – napsala Petra Caltová

Říká se, že nejhorší je získat místo v koupelně. Ble… To se mně nemůže stát, já mám teplé místečko v kuchyni. Lepší to snad ani být nemůže. U Nováků bydlím už léta, pamatuju se, když jsme se seznámili. To byly časy. Špunti ještě chodili do školy a já voněl novotou. Měl jsem celej byt pod kontrolou. Tedy kromě toho chudáka v koupelně, ale to je spíš takový můj malý pomocník. Není z nejbystřejších, ale špatnej kluk to není.
Tenkrát jsem neměl skoro nikdy hlad. Pořád mi nosili dobroty.