Zelený traktor - napsala Tereza Selingerová

Pomalu se blížil konec prázdnin a teplo letních dnů ustupovalo. Náš poslední týden jsme chtěli strávit s dědou. Je to usměvavý fešák a strůjce skvělých nápadů. Zažili jsme s ním spoustu věcí a o zábavu s ním je vždy postaráno. I jeho obrovsky dům je jakou si mozaikou jeho osobnosti. Trofeje divoké zvěře na zdech nebo sbírka starožitných hodin.
Jedním z poznávacích znaků mého dědy je však jeho traktor. Žádné zařízení si nehýčká tak moc, jako svého malého zeleného oře. Ten je sice poznamenaný časem a nevoní zrovna nejlíp, jeho tažné síle se však nic nevyrovná.

Ztracené iluze - napsala Dana Volfová

Zase na mě křičela. Kvůli blbosti. Nedala jsem talíř do myčky. Neumyla jsem po sobě vanu. Zapomněla jsem koupit rohlíky. A přitom se tak snažím. Uklízet po sobě, plnit příkazy. Ale občas se chybička vloudí. Nejsem holt dokonalá. A někdy prostě není čas. Po poslední třídní schůzce jsem měla zaracha čtrnáct dní. A nesměla jsem ani na oslavu narozenin mojí nejlepší kamarádky. A to všechno jen kvůli trojce z matiky. Prej „když máš z jazyků, dějepisu, zeměpisu a všech humanitních předmětů jedničky, proč nemůžeš mít z matiky, fyziky, chemie a informatiky dvojku?“ 

Dva světy - napsal Marek Bucko

„Támhle! Pan Am, to budou oni, určitě!“ křičel jsem na vyhlídkovém ochozu ruzyňského letiště poté, co letadlo se začouzením pneumatik dosedlo na plochu.
„Musíme rychle dolů do haly, jinak je zmeškáme!“ pobízel jsem k odchodu otce.
„Zas tak spěchat nemusíme, ono to bude chvilku trvat, než je odbaví. Navíc z Ameriky…“ řekl táta, ale přesto se odlepil od zábradlí vyhlídky, pomalu se narovnal z předklonu a neochotně mě následoval ke schodům. 

Muž v černém kabátu - napsal Marc Ezzeddine

Když mi bylo 8 let, tak jsem o prázdninách v létě potkal příšeru. Dům mojí babičky se nachází v malé obci, obklopenou travnatými kopci mezi kterými, kličkuje malá říčka, kde místní staříci rádi chodí na ryby. Většinu času jsem trávil na zahradě kde jsem si hrál legem a plastovými vojáky. Nic víc jsem k zábavě nepotřeboval. Občas jsme s babičkou chodili na menší procházky do centra, kde byl jeden z mála obchodů v celé vesnici. Kromě potravin jsme tam kupovali také květiny pro dědu, který odpočíval na hřbitově hned vedle.

Půlnoční dobrodružství - napsala Barbora Smýkalová

“Mami, ona mi zase sežrala tu čokoládu!” 

Tato věta zaznívá poměrně pravidelně naším domem v sobotu ránu. 

“Já nic nesnědla, tos byla ty! Zase jsi v noci chodila po baráku,” odpovídám nakvašeně své sestře. Nasupeně mě pozoruje celé dopoledne, asi má pocit, že ze mě vykouká moji vinu. Ale má smůlu, fakt si tu čokoládu snědla sama. 

Dívám se na ni a říkám si, jak je život nefér. Bez problému by ji přijali v modelingové agentuře.

Pohádka o nejpodivnějším členu naší rodiny - napsala Lada Bartošová

Kráčím úplně nalehko po lesní pěšině. Je začátek července, krátce po oslavách letního slunovratu. 

Vybrala jsem si tento čas záměrně, až do 1. srpna je klid. Moje teta je totiž zdejší čarodějnice a všechny svátky intenzivně slaví všemožnými sabaty, meltany a ostary. Nechci ji rušit, to víte u čarodějnice nikdy nevíte, jakou bude mít náladu a zda vás v nepěkném rozpoložení nepromění v žábu nebo hroznýše. Mého otce proměnila již dvakrát a kuňkal ještě pár týdnů poté. 

Pěšina, pak kámen, na dohled rozeklaný dub, opakuji si. 

„Ach jo, já se to snad do smrti nenaučím.“ 

„Jistěže se to naučíš, má drahá,“ ozve se vedle mě, „dávám ti sto, maximálně dvěstě let,“ mrkne teta a přitiskne si mě k sobě. 

Zahrádkář - napsal Zdeněk Hejda

I. 

Na prázdniny jsem se těšíval už jako dítě, a pokračovalo to dále i do dospělosti. Jediná vada na kráse byla, bohužel, přísný dozor mého otce. 

Často mě huboval, že jen tak proležím celé dny v knihách, a nedělám tedy tím pádem nic kloudného. Nic, co by mělo nějakou hodnotu. Něco, co člověk může, uchopit do rukou. Ohmatat si. K něčemu konkrétnímu využít. 

„A ještě má furt zatemníno!“ neopomenul vždy výhružně dodat. 

Slunce vůbec představovalo pro otce, coby vášnivého zahrádkáře, stejně jako déšť, základní dynamické prvky tohoto světa. 

Zde nebylo místo pro Boha, ale ani pro komunisty. 

Však si dobře vzpomínám, ještě jako dítě. Jak předseda závodního výboru KSČ u nás doma rozpačitě přešlapoval.

Dobré ráno, Neráčku! - napsala Eva Přibylová

„Meloune, pojď, něco ti ukážu,“ volá na mě táta hned, jak přijíždím domů na víkend, a táhne mě na zahradu.
Tuším, že půjde zase o nějakou jeho bejkárnu, ale s předstíraným nadšením ho následuju. 

„Podívej, jak jsem Neráčkovi vylepšil boudičku!“ ukazuje na psí klec i s boudou. 

Náš velký černý knírač, který je trochu divočejší, má na zahradě klec s boudou, kam chodí spát na noc. Přes den hlídá celý pozemek. 

Táta září nadšením a ukazuje mi, jak na dveře klece namontoval plastovou krabičku. V ní je stará tlačítková Nokia. 

Ukolébavka strojů v šedé noci - napsala Hana Procházková

Bylo normální uslyšet telefonát pro otce uprostřed noci, že se něco porouchalo v elektrárně. V těchto případech jsem ho vídala až ráno při odchodu do školky. Co už tak obyčejné nebývalo, bylo, když matka byla s prací pryč na celý měsíc a otec mě bral s sebou do práce.
V noci mě probudil, uspěchaně seskládal sendviče a po půl hodině cesty autem jsme byli na místě. Zatímco otec opravoval, prozkoumávala jsem místa, kam až jsem měla povolení bloudit se. Další aktivitou bylo kreslení u stolu v otcově kanceláři a následné prohledávání všeho, co tam šlo.

Tajemnost nade vše - napsala Míša Čápová

„Vše je ještě na svém místě, vše je ještě na svém místě,“ opakovala si v posledních minutách neustále. Ta formulka má být ochranitelská, všemocná. Oněch šest slov znala celá rodina od Třicetileté války.

„Uf,“ hekla Markéta, když sestoupila ze schodiště a postavila se před svého syna.
„Vše je ještě na svém místě,“ mrkla na něj a oddechla si.

Co jsem neměla vidět - napsala Eva Přibylová

„Zítra jdeme k Duškovým na návštěvu,“ hlásí mamka. V duchu se zaraduju. Když mamka řekne, že se jde na návštěvu, je to vždycky vzrůšo. Teda záleží, ke komu jdeme. 

Největší nuda je u Lebedů. Mají dvě protivný holky, strejda Lebeda má vousy, co škrábou, a pořád mě poučuje. 

U Janečků to není marný, ale strejda strašně kouří, takže příšerně smrdí. Ale jejich Michal má obrovskou sbírku figurek z Kinder vajíček a teta dělá jednohubky s uherákem… mňam! 

Jízda v mlze - napsal Daniel Steindler

Příběh očima táty:

Ono to v tom motoru zase nějak divně klape. Musim s tim autem zase za Bendou, ať se na to podívá. Ještě tak, aby nám to tady v tý odporně vlezlý mlze kleklo. To bych se z toho už fakt posral.
„Takhle jednoduchý to ale není, to ještě nemůžeš chápat.“ Ježiši, ten můj mladej má ale kecy. 

„Nech mě domluvit, jo? Radši dávej pozor na cestu.“ Takhle tupý jsme my určitě nebyli.
Vidim fakt velký hov… kurvadrát, to kolo se tam doprostřed silnice snad transportovalo, ne? Ještěže na něj Dan ukázal, jinak bych si ho nevšiml a sešrotovali bychom si celej spodek. To by bylo bezva, ještě do toho všeho, abych řešil zase něco s pojišťovnou. Banda vychcanejch frikulínů, co člověka stejně jen obíraj.

Kanadské oči - napsal Aleš Kloc

Je podzim 2008, já čekám v příletové hale na letišti v Edmontunu a tak trochu si připadám jako ve snu. Za chvíli se potkám s o sedmnáct let starším bráchou, o kterém mi vlastní táta nějak zapomněl říct a dost nás tím všechny překvapil.
Ten pocit uvnitř je zvláštní. Tak trochu obava, co přijde za člověka a jak budu reagovat.

A je to tady.

Proti mě přichází někdo, kdo je mi opravdu hodně podobný. Usmívá se a stejně jako já si mě pozorně prohlíží.

Zdeňkovo poklady - napsal Yakeen

Někdy film prozradí víc než stránky textu. Dívejte se!
Vidíme chlápka kterému už je pár let šedesát, jak se blíží ke křižovatce. Je jedno jaká to je, protože jako chodec takhle řeší každou v Praze, ale dobře, pro Vás, kteří to v Praze znáte to mohu upřesnit. Je to ten přechod přímo před kostelem svatého Ignáce, na Karláku. Ale jak říkám je to jedno. To podstatné, co uvidíme, by bylo stejné třeba i na přechodu v Brně. Pokud tam tedy už mají semafory.
Svítí totiž červená pro chodce. Zdeněk ji vidí i bez brýlí z těch asi 20 metrů které ho od zebry dělí, a přidává do kroku. Ano, má tyhle situace rád. V docela slušné rychlosti se blíží k okraji chodníku a ač to není vidět, dobře si očíhnul všechny světla na všech semaforech, zkontroloval dopravu, vzal v potaz, že ta vedlejší je jednosměrka a zdánlivě bez rozmyslu, se přímo vrhnul do vozovky a šel. Ne červená nečervená, ale s radostí, a na červenou. V anonymní Praze to dnes nikdo nekomentoval. Bohužel.

Pepík - napsal Sebastian Vamberský

V klícce na bydílku sedí, černým očkem na mě kouká, výrazem jak kdyby se v té hlavě nic nedělo, šedivé tělíčko a oranžový zobáček, zviřatko nazývajíci se Pepík.
Ptáček druhu zebříčka, ale se zebrou nic společného nemá nenechte se názvem oklamat.
Pepík který měl byt už dávno pod drnem… však už ho mam od svých 12ti let!
Dle strýčka Googlu se má dožít pouze 5ti..
Přežil i své dvě manželky…

Pozdravy z neba - napsal Lota Šimončič

Sedí. Sedí a rozpráva.
Aj napriek tomu, že hlas má celkom roztrasený a postavu kŕčovito zhrbenú, jeho prejav zaujal. Všetky oči sústredeno sledujú pohyb jeho pier, ktorých reliéf pripomína piliny a pozornosť priťahujú aj zožltnuté zuby ich rečníka.
Rozpráva ďalej.
Hovorí a hovorí, ktovie kedy sa naposledy zastavil a ktovie kedy sa zastaví.

Lukáš - napsala Lenka Holcová

Už v jeho raném dětství, asi tak kolem osmého roku jeho života, jsem se dozvěděla, že se vymyká všem standardům. Prozradila mi to lékařka v dětské psychiatrické ambulanci.
„Musíte se smířit s tím, že je to podle vyšetření výjimečné dítě. Takových dětí jsou jen 2 procenta v populaci. Jeho IQ se pohybuje kolem hodnoty 130-142." 

Měřila si ji lékařka pohledem za skly brýlí.

Děda Georg - napsala Renata Koblicová

Můj děda byl nevlastní. Nevlastní otec mojí mámy, která s ním v období svého dospívání celkem otevřeně bojovala. Ani my vnoučata jsme k němu nikdy nenašli vztah. Byl trochu podivín a snad ne proto, že byl Žid. Přitom hýbal rodinnou mytologií a do paměti se nám vryla spousta jeho, často nejapných a nevhodných, replik a činů. Žida v sobě tedy vážně nezapřel. Nechal si nás dvě sestry třeba nastoupit do řady a významně každé do dlaně vtiskl pětikorunu. Celé to komentoval: „Tak holky pojďte sem, něco vám dám.“ Což v roce 1982 nebyl obnos, co by nás omráčil. Dalším majstrštykem bylo vyčesávání srsti jeho tlusté zlé kočky. Pokaždé. A pokaždé mu můj táta nesměle říkal, že mám silnou alergii na kočky. Při mém tradičním dušení v oblaku kočičích alergenů se ozval dědův komentář: 

„To má Pišta rád.“

Sprostá matka na kole - napsala Veronika Opatřilová

Dala jsem na nápad své vlastní matky (má přeci přes 20 let pedagogickou praxi na místní základní škole). Prima nápad na pohodový rodinný „cyklovýlet“. Setkání generací. „A cestou uvidí kravičky,“ říkala mi nadšeně, když jsem malou ukládala do chariotu. Ty strakatý dojnice mi určitě nenahradí MTBO závody, které jsem musela kvůli porodu letos na podzim vynechat. „Ještě vlaječky!“ mrkla na mě moje mladší (bezdětná) sestra.

Tabu - napsala Zdena Součková

„Eliško, táta má ženskou…“ sděluje Elišce máma třesoucím se hlasem hned mezi dveřmi.
„No a co? Vždyť už jste deset let od sebe, bydlí jinde, tak co najednou řešíš?“ diví se Eliška.
„Tvůj táta je mi šumák, ale MŮJ táta, tvůj dědeček!“ zvyšuje máma hlas.
Chvíli je ticho, Eliška zamyšleně pozoruje mámu. Ta nedávno oslavila pětačtyřicet. Kamarádek fůry, ale mužskej nikde. A začíná mít divný názory. A to se Elišce přestává líbit.