Chata staré dámy - napsal Marek Bucko

Jak zákaz odbočení doleva?! Ve středu se tam ještě smělo!!! Tady a zácpa?! Sakra, málem jsem do toho vlítnul! Když jsem vyjížděl z práce, měl jsem benzínu, že bych ještě dojel na naší chatu ke Kolínu a zpátky. Nojo, jenže po hodině a půl v tý zácpě… Srny, co se pásly vpravo na jednom z mála polí, který není stavbou rozrytý, odcházejí. Asi někam do roští odpočívat. I na tom málu, co se dá teď v lednu spást, se stihly přežrat dřív, než jsem ujel necelý dva kilometry. 

Kudy mě to vůbec táhne? Pitomá navigace. Hrozný prdele.

Muž v černém kabátu - napsal Marc Ezzeddine

Když mi bylo 8 let, tak jsem o prázdninách v létě potkal příšeru. Dům mojí babičky se nachází v malé obci, obklopenou travnatými kopci mezi kterými, kličkuje malá říčka, kde místní staříci rádi chodí na ryby. Většinu času jsem trávil na zahradě kde jsem si hrál legem a plastovými vojáky. Nic víc jsem k zábavě nepotřeboval. Občas jsme s babičkou chodili na menší procházky do centra, kde byl jeden z mála obchodů v celé vesnici. Kromě potravin jsme tam kupovali také květiny pro dědu, který odpočíval na hřbitově hned vedle.

Tajný archiv - napsala Lucie Svibová

„Ne, tohle ne, to není možné, to je… strašné,“ vyhrkla rozechvěně mladá žena.
Oči se jí zalévaly slzami, do úst se jí drala nakyslá pachuť nestráveného oběda, tělo se roztřáslo vnitřním strachem a zoufalstvím. 

„Jano dýchej, dýchej…“ poroučela sama sobě.
V potemnělém sklepě se u stropu houpala na kabelu slabá žárovka, škvírami ve stropě pronikalo mdlé světlo, které jen zdůrazňovalo zaprášené a potrhané pavučiny. Šlo o malou místnost pod poklopem, který se objevil po stržení lina v kuchyni.

Noční přepad – napsala Jasmin Carmel

Spím. Všude kolem mě je ticho. Najednou mě probudí tiché zavřísknutí a koutkem oka zaregistruji pohyb. Kolem se něco mihlo. Lupiči! napadne mě okamžitě.

V panice odhazuji přikrývku, a ještě v polospánku se štrachám na nohy. Polil mne ledový pot. Mám v bytě zloděje a zrovna ani nemám po ruce mobil, abych zavolala policii. 

Opatrně se plížím chodbou. V tom ucítím, jak se vedle mě něco pohnulo a vzápětí se mi něco ostrého zabodlo do nohy. Vykřiknu bolestí a snažím se vyndat si to z nohy. Zloděj mě asi poranil nožem!

Racek - napsal Stanislav Rokos

Běžel temnou chodbou a hltavě polykal vlhký vzduch. Zpaměti vybíral zatáčky, kličkoval až k místu, kde ohnul hlavu, krk, i záda téměř ke kolenům, aby se vyhnul propadlé traverze. Ale nezastavil se, spíš napadl na všechny čtyři, takřka hned se napřímil a řítil se dál, čelo mokré potem, a ruce, i když ve tmě nedokázal rozeznat, ani kolik na nich má prstů, ruce měl zamazané lepkavou krví, tím si byl naprosto jistý. Na konci slepé uličky se svalil na starou matraci, která čpěla pachem plísně a rozlitého alkoholu. Ve vlasech osušil zápalku a škrtl.

Démon – napsala Eliška Klímová

Na pravé noze stále cítím pohlazení hebké zelené trávy. Je to jako tisíc nožiček. Je to zvláštní. Dlouho jsem trávou nešla. Nedumám nad tím však moc dlouho. Jemné lechtání však nepřestává. Naopak. Začíná to být nepříjemné. Snažím se otevřít oči. Chci to zastavit. Chci, aby to přestalo. Zvedám hlavu. Venkovní lampy vrhají oknem do mého pokoje tlumené světlo skrze závěsy. Dusím výkřik hrůzy. Démon! Cuknu nohou a stvoření mizí jako pára nad hrncem. Jako by tam nikdy nebylo. Pomalu se uklidňuji a uvědomuji si, že jsem právě nejspíše přežila vlastní smrt.