“Hola senor,” řekla dívka hlubokým hlasem s nádechem “chrapláku”. Zamrkala řasami a posadila se na stoličku vedle mě. Kamarádky, se kterými slavila narozeniny, se chichotaly opodál.
“Hola,” odpověděl jsem a spotřeboval tím velkou část své zásoby španělštiny. Seděl jsem v Quitu, zřejmě v jediném podniku, který byl otevřený po nedělní půlnoci.
Poznamenaný desetihodinovým letem a předchozím večírkem v Madridu, koukal jsem zarputile na pivo před sebou a předstíral nezájem. “Hola,” zopakovala dívka a dodala, “I’m Isabel. Where are you from?” Ženskými radary zachytila moji anglickou konverzaci s barmanem a vyrazila do útoku. Cizinec, byť notně pomuchlaný, byl vítaný cíl.
Připadal jsem si hloupě. Chtěl jsem splynout s okolím. Koukat se nerušeně kolem a pozorovat místní cvrkot. Drsný chlapík, který tu žije už zatraceně dlouho. Tak nějak jsem si to představoval. Místo toho jsem byl spíš jelito, vystavené v prosklené vitríně. Design nevalný, ale země původu zajímavá.
.jpg)
Na počátku byl dopis. Rukou a školní angličtinou popsaný list papíru s pár informacemi o mě. O mé touze po cestování a přání najít si v Anglii brigádu na prázdniny. Do formalizovaného životopisu a žádosti o zaměstnání to mělo stejně daleko jako tehdy vyráběný Škoda Favorit do značky Aston Martin. Na obálce místo adresy stálo:_sa_Karanfila_(2480).jpg)
.jpg){kind=link}