Léto, které jsem miloval - napsala Sabina Samenová

Zase jsem vstal moc brzy. Půl páté ráno a už mám na sobě svetr, který páchne kávou, benzínem a trochou samoty. Dny se opakují jak písmena ve jméně, které už nikdo nevysloví. V kuchyni je ticho, kromě vrzání lednice a vzdáleného štěkotu psa, co není můj. Když si sednu ke stolu, z kapsy bundy mi vypadne starý lístek z kina. 12. 7. 2003. Matrix Reloaded. Sál 3. 

Usměju se. Ne kvůli filmu, byl příšerný. Ale protože jsem tehdy držel ruku ženy, která voněla po fialkách a černém čaji. Ta vůně se ke mně vrátila minulý týden v tramvaji.

Kuchyně - napsala Veronika Flora

Seděli naproti sobě — dělil je jen úzký kuchyňský stolek. Za oknem zimní chlad kreslil vzory na skle, ale uvnitř bylo teplo — ne od radiátorů, ale z jejich pohledů, z ticha, které mluvilo hlasitěji než slova.

Její prsty svíraly šálek horkého čaje a on se pomalu dotkl její ruky. Ten dotek byl nesmělý, skoro náhodný — ale skrývalo se v něm všechno: něha, touha, tiché přiznání. Místnost dýchala klidem a mezi nimi tiše hořelo něco opravdového.

Co je na poli tak zajímavého - napsala Barča Smýkalová

Jsem z gymplu. Za osm let studia jsem měla dvě týdny praxe. Jednalo se o praxi v sociálních službách a já navštěvovala domov pro seniory. Nejsem zdravotní sestra, nemohla jsem se tedy o seniory nějak zvlášť starat, ale uplatnění se pro mě stejně nějak našlo. Vedoucí sestry mě pokaždé odvedly na jiný pokoj, kde jsem si měla povídat s lidmi, co tam žili. Občas jsem předčítala knihy nebo časopisy, nebo si jen tak povídala a poslouchala příběhy z mládí. Zjistila jsem, že staří lidé rádi mluví.

Holubí dům - napsala Barča Smýkalová

Jedu autem, je hluboká noc, vracím se domů. Dlouho jsem tam nebyla. Zbývá mi ještě kus cesty, ale každým okamžikem se přibližuji svému cíli. Mobil mám připojený k rádiu a poslouchám písničky. Poslouchám - to je možná moc silné slovo. Písničky hrají a já občas zachytím známou melodii nebo slůvko, které rozvíří tok mých myšlenek, které plynou jako kolemjedoucí auta, občas nějaké zastavím, nakouknu dovnitř a zase ho nechám odjet dál. 

Najednou se z rádia ozve šumění holubích křídel. Začátek jedné staré písničky. 

Zpívám ptákům a zvlášť holubům... Najednou jsou mé myšlenky soustředěné jen na tento text. Stával v údolí mém starý dům. 

Vybavuju si večer, ležela jsem v posteli, nemohla spát. Své bosé nohy jsem spustila na podlahu a děsivě tmavou chodbou doťapkala k ložnici rodičů. V ruce jsem svírala Snížka, mého bílého medvídka.

Po stopách Fridricha Štaufera v Palermu - napsala Sabina Prisender

Zvenku to vypadá jako zřícenina.

Jako polovina Palerma.
Nebo jako velmi starý sflikovaný obranný val.

Vstupujeme do zašlého oblouku s nápisem Palazzo Conte Federico, 17.století. Spontánně nás tam zlákala zářivě zlatá kštice štíhlého svalnatce, který k těm oprýskaným fasádám tak nějak zvláštně patří. Místňák přespolní. Po černočerných hlavách ukřičených stánkařů na blízkém trhu Ballaro zajímavý kontrast.

Rozhlížíme se mezi turisty po renesanční dvoraně plné palem a já zaslechnu z úst blonďáka už čtvrtý jazyk. Na jižní Itálii neobvyklé.
Kupuji vstupenky.
"Jakto že mluvíte tak skvěle německy?"
"Máma je ze Salcburku, tak jsme vyrostli s bráchou dvojjazyčně."
Pozoruji kočky a krysy v hromadách odpadků před okny paláce. Jestlipak tady vydržela?

Ukolébavka strojů v šedé noci - napsala Hana Procházková

Bylo normální uslyšet telefonát pro otce uprostřed noci, že se něco porouchalo v elektrárně. V těchto případech jsem ho vídala až ráno při odchodu do školky. Co už tak obyčejné nebývalo, bylo, když matka byla s prací pryč na celý měsíc a otec mě bral s sebou do práce.
V noci mě probudil, uspěchaně seskládal sendviče a po půl hodině cesty autem jsme byli na místě. Zatímco otec opravoval, prozkoumávala jsem místa, kam až jsem měla povolení bloudit se. Další aktivitou bylo kreslení u stolu v otcově kanceláři a následné prohledávání všeho, co tam šlo.

10 důvodů proč navštívit Brno - napsala Sabina Prisender

1. Jdete rádi z většího do menšího.
Nejste alergičtí na bodré moraváctví, pomalost gest a akcí i občasné humpoláctví.
Chcete si prohlédnout a prožít Českou republiku a nechcete vynechat její druhé největší město. Musíte tam něco vyřídit a nebo navštívit rodinu a přátele. Anebo Vás pořádné Brňák přesvědčoval, že se tam dobře žije. Nedokážete si to představit, tak jedete.

10 důvodů proč navštívit Basilej - napsala Sabina Prisender

1. Vracíte se autem z romantických atraktivních míst typu Normandie, Bretagne nebo zámky na Loiře a chcete se někde na té předlouhé štrece domů zastavit. Slyšeli jste, že je to tam zajímavé. Bohaté. Čisté. Předražené. Plné muzeí a čokolády.
Tak to chcete vyzkoušet. A zkouknout moderní architekturu, jak je zapojená do gotiky. Inspirace pro Prahu ??

Bez psa? Pod psa! - napsala Sabina Prisender

Představte si velké něžné tele.
Nechte to obrůst rezavou a hnědobílou srstí, přidejte dva tmavé koláčky lidských kukadel, koketně dopředu sklopená ouška a dvaceticentimetrovou slinu.
Vznikne Tupfi.
Tupfi znamená Puntík a je to statná bernardýnka, narozená v Bavorsku a převezená do Vídně.
80 kilo živé váhy, které je třeba krmit, venčit a hýčkat. Do secesního bytu v centru velkoměsta šité jak na míru ...

Pampelišky - napsal Marek Bucko

Vidím sebe jako malého. Asi pět let. Je jarní teplé odpoledne. Běžím trávou a kvetoucími pampeliškami. Tlačím před sebou plastové autíčko- trambusa. Po kousku ho nechávám na místě a běžím jen já sám. Běžím, až se mi klepe kšiltovka na hlavě. A směju se. Nemám čemu. Mám jen radost, že kvetou ty hezký žlutý kytičky a že jich je tu tolik. Běžím, až mi od nohou práší žlutý pyl. Asi protože ještě nevím, co je alergie, tak mě žádná netrápí. Jsem tu s dědou a babičkou. O kousek dál se batolí ségra s mámou a pobíhá pes Punťa.

Ten oheň - napsala Lenka Holcová

Zase jí to vyhnalo z postele. Ta slova, věty. Přesně formulované. Od Pána Boha. Dar-nedar. Jedenácté přikázání. Když odoláš tomu ohni, tomu pokušení, do rána všechno zapomeneš! Jen rychle najít tužku a papír.
Kurz tvůrčího psaní. Víc jak rok nevyužitý voucher na dně zásuvky. Vánoční dárek.
Spisovatelka Dana. Aristoteles. Lustig a Psaní podle Lustiga. Naučit se psát, jako řemeslo, jako zedník klást cihlu na cihlu. Najít diamant! To se lehce řekne. Titulek a první věta, to už ví.

Velký vlakový výlet - napsal Martin Paruch

Z kapsy jsem vytáhl pár drobných mincí a usmál se na barmana.
„Porto. Com tónica, por favor,” odrecitoval jsem naučenou frázi. Barman pokývnul.
„Five euro, sir,” odpověděl plynně.
Naše jazykové znalosti se touto konverzací protnuly a zároveň vyčerpaly. Ale to nevadilo. S výsledkem jsem byl spokojený. Skleničky v ruce, seděli jsme se synem v snad nejkrásnější nádražní restauraci celé cesty. V portugalském ráji portského.

10 důvodů, proč navštívit Vídeň - napsala Sabina Prisender

1. Je velká!
Nebudete se tu tísnit jako v Praze nebo v Benátkách. Projdete se po širokých bulvárech a prostorných náměstích, po městských parcích a muzeích. Některá se mohou měřit i s Paříží.
Je tu vzduch, široké nebe nad hlavou a od Dunaje stále fouká. Šálu s sebou!

Ten oheň - napsala Lenka Holcová

Zase ji to vyhnalo z postele. Ta slova, věty. Přesně formulované. Od Pána Boha. Dar-nedar. Jedenácté přikázání. Když odoláš tomu ohni, tomu pokušení, do rána všechno zapomeneš! Jen rychle najít tužku 

a papír.
Kurz tvůrčího psaní. Víc jak rok nevyužitý voucher na dně zásuvky. Vánoční dárek.
Spisovatelka Dana. Aristoteles. Lustig a Psaní podle Lustiga. Naučit se psát, jako řemeslo, jako zedník klást cihlu na cihlu. Najít diamant! To se lehce řekne. Titulek a první věta, to už ví.

Vidět Neapol... a chtít se tam vrátit - napsala Hana Hermanová

Vidět Neapol... a zemřít

I.

„Děvčata, být Vámi, vůbec bych tam nechodil,“ povzdechne si recepční našeho neapolského hotelu a upře na nás své nekonečně smutné modré oči. Ale já ten park chci vidět. Psala přece o něm Elena Ferrante v Prolhaném životě dospělých a podle google maps by neměl být dál než dvacet minut chůze. 

„Ano, ano,“ přikývne recepční a upraví si temně vínovou kravatu. „Dvacet minut chůze, ale jaké chůze! Je to po schodech nahoru, nahoru a pořád nahoru! Up, up, up and more up! Jste snad, dámy, kamzíci?“ 

Ty jiskřičky v nás - napsala Karolína Sochová

Dlouhá léta jsem se snažila vysvětlit cizím i vlastním, jak mám neskutečně ráda jiskřičky. Ta světýlka, co poletují nad ohněm, než poddají se osudu. Než zhasnou. Jejich volnost, pocit bezpečí i tajemství, že nikdy nevíš, kam letí, když zhasnou. Kde jsou, když už nejsou.
Bláhově se vydáváme objevovat Toulovcovy maštale, pískovcové skály zasazené v malebné krajině Žďárských vrchů. 

Je mi zima.