Najednou se z rádia ozve šumění holubích křídel. Začátek jedné staré písničky.
Zpívám ptákům a zvlášť holubům... Najednou jsou mé myšlenky soustředěné jen na tento text. Stával v údolí mém starý dům.
Vybavuju si večer, ležela jsem v posteli, nemohla spát. Své bosé nohy jsem spustila na podlahu a děsivě tmavou chodbou doťapkala k ložnici rodičů. V ruce jsem svírala Snížka, mého bílého medvídka.
Rychlým, naučeným pohybem jsem vplula pod peřinu. Hlava se vynořila u polštářů.
“Nemůžu usnout,” oznámila jsem šeptem mamince.
“Tak zavři oči,” odpověděla mi rozespalým hlasem a jednou rukou mě objala. Snížek ležel vedle mě. Koukla jsem na něj. Svým pohledem mi dodal odvahu.
“Nemůžu spát, protože se bojím, mami,” řekla jsem to, co mě už od večera tížilo.
“Bojím se, že umřeš. Nebo že umřu já,” vyhrkla jsem, nemohla jsem se té myšlenky zbavit, pocit strachu mě sžíral.
“No jo, to se může stát. Ale bát se je zbytečné,” odpověděla mi až moc moudře máma. Bylo mi šest, chtěla jsem ujištění, že můj strach se nikdy nenaplní, že se bát nemusím. Ale máma mi nikdy nelhala. Vždy se mnou jednala upřímně, bylo jedno, kolik mi bylo let. Bylo ticho, přemýšlela jsem o tom, co jsem se právě dozvěděla.
Do tmy začala maminka tiše zpívat:
Sdílný déšť vypráví okapům,
bláhový, kdo hledá tenhle dům.
Ležela jsem v posteli, svírala medvěda a máminu ruku. Bylo mi teplo a hezky, ale poprvé mi došlo, že to tak nemusí být napořád.
Plakala jsem. A pláču i teď, když sedím v autě a hledám můj holubí dům.
