.jpg)
Civím tupě do monitoru počítače a vyplodím mimo jiné i větu, že „cítím potřebu se kariérně posunout“. Ve skutečnosti ale nemám žádnou jinou nabídku. A kdyby mě nevyhodili, pracoval bych tu asi dál.
Nespokojeně zkontroluji své dílo. Email je žalostně kraťoučký, a hlavně zcela nepravdivý.
„Ty vole, to sou fakt tak strašný píčoviny!“ řeknu si nahlas sám pro sebe.
Zasměju se, líbí se mi, mluvit občas sprostě. Pomáhá to. Napadne mě, obejít kolegy z týmu a rozloučit se raději osobně. Hlavně nic nepsat proboha, když mi to tak jde!
Začnu asistentkou. Nikdy jsem neměl svou vlastní, půjčoval jsem si od ostatních ředitelů. Firma ušetřila, ale mě to bylo fuk.
Zajdu tedy za Klárou. Jindy hovorná, stojí otráveně u stolu. Její šéf tu není. Super! Nesnáším ho totiž. S ním se loučit fakt nepotřebuji. Podám jí ruku a trochu nemotorně ji obejmu. Jenže najednou zůstaneme tak v tom objetí. A čas zůstane také tak v tom objetí s námi. Najednou vidím zrychleně různé naše příběhy z minulosti. Jak děláme inventuru, počítáme nábytek, lezeme spolu po kolenou, hledáme čísla, smějeme se přitom. Najednou vidím jejího psa Bubáka, vím, že jí umřel v devíti, ještě na základce, že pak měla kočku Micku.
Najednou v tom objetí vidím tu Kláru jako mladou ženu v podnájmu. Jak si zamyšleně češe dlouhé vlasy a těší se, až mě potká. Plánuje, že sebere všechnu odvahu. Že dokonce spolu někdy půjdeme na oběd a já ji vyslechnu. Že si poslechnu všechno, co má na srdci. Že si poslechnu to její srdce. Že poslechnu to její srdce doslova a do písmene.
Cvakne klika. Do místnosti vpadne šéf Kláry. Instinktivně od ní odskočím snad na metr daleko, jako od horké plotýnky. Ničeho si ale nevšiml. Nikdy si ničeho nevšimne. Zajímá se vždy pouze jen o sebe. Pohlédne na mne: „Ty vlastně odcházíš, viď?“
Nečeká ale žádnou reakci, hned pokračuje.
„Ber to jako nový začátek.“
Spokojeně sám pokývne nad tou banální pravdou, jako by ji právě objevil. Mlčky se sunu rychle ke dveřím. Rukou si ale nenápadně utírám cizí slzy z mé tváře.
