Ráno v kavárně mé banky - napsal Petr Witowski

Sedím, jako každou středu, v naší kavárně v aule Spořitelny. Je krátce před osmou ráno, začíná mi
další lekce kurzu kreativního psaní s Danou. Nikde nikdo, jen paní kavárníková připravuje koláče a sendviče. Objednáváme, káva za chvíli voní na stole, povídáme si, prostě pohodový začátek dne.

"Devadesát korun, prosím.“

"Jasně, hned to bude. Ale mám je tisícovku, nebo můžu zaplatit kartou."

Čtenářský deník a ruštinářka - napsal Petr Witowski

Je jaro 1988, mám krátce před maturitou. Je třeba dopsat a předložit čtenářský deník. Nenáviděná povinná četba a ještě nějaké dobrovolné kousky, nejlépe od sovětského autora. Deník musím odevzdat naší profesorce, kterou máme i na ruštinu. Tahle soudružka nám celé studium dávala tvrdě zabrat a mezi naše oblíbené učitele rozhodně nepatřila. Čtyři roky se jí báli i ti největší frajeři. S jejím vstupem do třídy, který provází typický cigaretový odér, bez výjimky všichni ztichli. Vždy se zastavila na stupínku a my napjatě čekali, co bude. Její zvoláni "Diktant, perevod" nám vždycky vyvolalo ten nepříjemný pocit v krajině břišní. Všem bylo jasné, že budou lítat kule.

Předvánoční cesta na hory - napsal Petr Witowski

Atorka: Elisa Speváková

Blíži se Vánoce. Jedeme na hory. Před Vánoci jezdíme pravidelně, stihneme se svátečně "naladit" a
nemáme pak tak intenzívni pocit, ze vánoční svátky jen tak rychle proběhnou kolem nás. Výprava dvou dospělých a pěti dětí je vždycky po všech stránkách dynamická. Jen baleni je práce pro armádního logistického experta. Tuto úlohu obdivuhodně hravě zvládá manželka. Stihne připravit i svačinu. Já mám funkci nosiče a řidiče.

Zabaleno, naloženo, vyrážíme.

Proč náš synek aportuje - napsal Petr Witowski

Foto: Kateřina Hončová

Když se u nás doma sejdeme všichni, je nás celkem dost. 5 dětí, dva kocouři a nedávno přibyl ještě
pes. Ta malá černá koule, která se před půl rokem téměř vešla do dlaně má dneska 27 kilo.... Všichni mi říkají, že jsme se zbláznili, ze těch starostí je takhle už přeci dost. Jasně, je to starost, ale starost, ve které se schovává spousta radosti. Tady je par mých.

Radost číslo 1: Na večerní procházky se snažíme chodit všichni. Zatím bez kocourů. Děti vždycky protestují, ale nakonec jdou.

Kolo-hovor - napsal Petr Witowski

Fotografie Kateřina Hončová

M: Miláčku pojď, zaber, ať jsme tam včas.
Ž: Kochám se, nebudu jen tupě šlapat.
M: Tak se kochej trochu míň, za chvíli je tma.
Ž: Ani nevím, kudy jedu.
M: Ale prosím tě...
Ž: To jsem mohla jít šlapat do fitka, tam mě aspoň nepřejede auto.
M: Pojeď, teď už je tu pěknej asfalt, už to pofrčí.
Ž: Fouká hroznej vítr.
M: Tak se schovej víc za mě, nebude tolik foukat.
Ž: Jedeš hrozně rychle, to se na to můžu vykašlat.
M: Tak se za mě schovej, ne?!

Pes a kocour - napsal Petr Witowski

Foto: Kateřina Hončová

V domě na kraji města žil malý kocour. Na jaře mu přibyl nový kamarád. Štěňátko. Pejsek si s kocourem moc pěkně hrál, honili se po zahradě, kočkovali se, kocourek se nechal něžně okusovat za krkem. Stěne rostlo jako z vody a za par týdnů z něj byl velký pes. Jednoho rána, když pes vyběhl na zahradu a uviděl kocoura, zaradoval se, skočil na něj a povalil ho na zem. Kocourek se strašně vyděsil, vyšplhal na strom a pozoroval psa z uctivé vzdálenosti. Najednou v něm neviděl svého kamaráda, ale velkého, černého psa.