Zima - úpravy textu Elliota

Jak nádherně fascinující je čarovná spanilost zimy… Jsem vděčný za chlad, ať už mě jemně hladí se vší opatrností, nebo bičuje svou přirozenou přírodní silou. I přes to, že se mi studivé pohlazení zamlouvá mnohem více, nepohrdnu ani jedním. V obou případech jsem totiž rád, že jej vůbec může mé bytí cítit. Vnímat kouzlo sněžného ročního období každou buňkou, každým smyslem. 

Jakmile mráz zavadí byť jen o kus odhalené kůže, prostoupí mnou hřejivá vlna, pod kterou se jen slastně otřesu a ožívám. Svět kolem je najednou krásný. Působí něžně. Leží uvolněně jak milenka v náručí milencově pod tenkou bílou peřinou, a tak to má být.

Rady pro začínající spisovatele - napsala Kristýna Koblasová

Ráda bych vám osvětlila, co znamená pestrost a rytmus v psaní textu. Rytmus se skládá z různých proměn, třeba střídání popisu s akcí nebo změna atmosféry, například ze smutné do veselé.

U psaní jakéhokoliv literního žánru je důležité předem vědět, jakou konečnou formu díla chceme. Podobně jako u malby akvarelem musíme dbát na to, jak poskládáme barevné tóny nejen na sebe, ale i jak budou barvy nakonec působit v celkovém obraze. Je důležité, aby se nerušily, ale také, aby na diváka nepůsobily nudně.

Hnusné příběhy - (Esence pocitů)

Bobík
„Mami, nevíš, kde je Bobík?“
„To nevím princezno, v kleci není?“
„Není, co když se někam zahopkal?“
„Možná. Miláčku neboj se, on se určitě objeví.“
„Rodino! Večeře je hotová!“
„A copak si nám to uvařil, tatínku?“
„Králíka na smetaně, maminko!“
„No, tak vidíš zlatíčko, nikam se nezahopkal.“
Lucie Košinová

Krásné příběhy (Esence pocitů)

„Ještě je tu jeden dárek, řekla maminka a vyndala zpoza zad krabici, která náhle vyštěkla.

„Štěňátko!” zapištěl překvapeně. „Dostal jsem štěňátko! Jé, a jak je heboučký, budeme spolu nejlepší kamarádi!”
Jan Vaněk

Zadání:
Napište pár řádek, v nichž vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé. Učíme se tzv. literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné musí rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebujeme pěkně hnusného hrdinu...)

Smutné příběhy (esence pocitů) - napsaly Lucie Košinová, Kristýna Koblasová a Kateřina Pospíšilová

Hledá se děda
Bezradně jsem se motala mezi náhrobky a hledala jeho jméno, ke kterému bych přiložila planoucí světýlko. Stála jsem ve hřbitovním bahně a brala do ruky telefon.
„Tati? Kde je sakra děda?“
„No víš, děda není na hřbitově… dědu má babička ve skříni.“
Moje představivost zapracovala a výraz kostlivec ve skříni v tu chvíli nabyl úplně jiného rozměru.

Smutné příběhy - napsaly Yassemin Mamyrova, Anastasiia Burakova, Zuzana Smolová, Lucie Košinová, Elliot Jačků, Julie Schillingová, Kristýna Koblasová,

Dědeček

Čtyři ráno. Jsem na letišti mezi cizími lidmi.
„Dědeček...zemřel.“ To je vše, co mi moje matka mohla říct po telefonu.
Chci křičet, ale nemůžu. Mám pocit, že je všechno uvnitř rozbité na několik fragmentů. Zřejmě tam zbude jizva, která nikdy nezmizí. Před odletem jsem mu nemohla zavolat. Prostě jsem nemohla. Slyšet hlas umírajícího člověka je velmi bolestivé. Zvlášť když víte, jak to dopadne. A teď je příliš pozdě.
(Yassemin Mamyrova)

Rána u pobřeží - napsala Kristýna Koblasová

Krajinu prostoupilo slunce. Prohřívá moje prochladlé a tvárné tělo. Ve vzduchu je cítit vůně brzkého rána a slyšet křik racků, peroucích se o mořem vyplavenou rybu. Zase sedí na pobřeží a pečlivě sleduje moje pohyby i proměny. Jakoby byl vůbec prvním, který se dokáže pozastavit a vnímat mě takovou, jaká doopravdy jsem. Alespoň takový pocit mě prostupuje, když mě, sedící na pláži, zkoumavě pozoruje.

Jeho ruka se pohybuje po lesklé bílém platně. Ví, že jsem posedlá svou jedinou neřestí.

Hele světlo! - napsala Kristýna Koblasová

Dvě ryby plavaly už pár dní v temnotě hlubin oceánu. Najednou zahlédly zvláštní světlo.
"Hele světlo! Plavem tam!" zvolala jedna z ryb.
"Radši bych plavala dál nahoru a určitě již brzy spatříme hladinu," řekla bystřejší ryba té druhé.
"Vždyť to tak hezky svítí a my už světlo pěkně dlouho neviděly."
"Budeme prostě plavat dál nahoru a nakonec spatříme opravdickou hladinu."
Obě ryby se ještě chvíli dohadovaly a přemlouvaly, kam vlastně poplavou.

O žabím králi – napsala Kristýna Koblasová

V jednom malém jezírku žila skupinka žab. Měly naprosto bezstarostný život. Nikdo je neohrožoval, i jídla měly spousty. Vedlo to až k situaci, kdy jedna druhou začaly napadat.

Poločas rozpadu - napsala Kristýna Koblasová

I přesto, že mě diagnostikovali jako fyzicky zdravého člověka, jsem ve zkurveným poločasu rozpadu. 

Chci zemřít, zaniknout, a především uniknout od té obrovské bolesti po celém těle. Nemůžu ani ležet, stát nebo jíst. 

O půlnoci na psychiatrické pohotovosti dostávám do prdele injekci, abych měla zase další zasraný den chuť žít. I tak toužím po sebedestrukci.
Možná by lidi konečně pochopili, jak moc se potřebuji osvobodit.

Nejpodivnější člen naší rodiny - napsala Kristýna Koblasová

Je celkem složité určit, koho z mé rodiny lze považovat za nejpodivnějšího člena. Protože kandidátů na tuhle pozici máme spousty. 

Mohla bych na tuto pozici klidně dosadit svého bratra, který má po zánětu mozkových blan jedno ucho nahluchlý a proto nikdy nemůže být voják, i když je to jeho nejhlubší sen. Vždycky sedí v čele stolu a jedná s námi jako se svými vojáky, takže každé Vánoce jsou jako zažít zákopy v první světové.

Terapie - napsala Kristýna Koblasová

"Bojíte se smrti?"
"Naopak."
"Vždycky jste se jí ale bála, pokud si to správně pamatuji."
"Teď mi to ale všechno přijde jiné, měním se, proto se mi změnil i pohled na smrt, začínám být asi smířená s životem i s jeho temnými strany jako je smrt. Na lidech se strašně pozná, jestli se bojí smrti."
"Jak, Kristýno?"
"Jsou zranitelnější."
"Vy už nejste... nebo co se změnilo?"

"Svůj život vnímám z dálky, nekoukám na detaily a nesoudím se za malé chyby, co jsem udělala. Vidím svůj život jako pták krajinu, krásný a plný života, který nechci zničit jen kvůli období sucha či malému kusu, který z dálky a s nadhledem vypadá malý a nedůležitý. V závěru vlastně i je."

Let balónem - háček k příběhu Lenky

Svoboda 

Tohle jsem cítila, když jsem letěla balónem poprvé. Už se nebojím. Vidím zapadající slunce nad horizontem a nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Nikdy jsem nebyla tak šťastná, jak v tuhle chvíli. Cítila jsem lehkost v duši, kterou už dávno nemohla pocítit... 

(Yassemin Mamyrova)

Háčkování
Výška, ta ohromná výška… ,,Hlavně nekoukej dolů, nekoukej dolů!”. Lidi vypadaj jako mranvenci. 

,,Ááá, já věděl že se tam nemám koukat.” 

,,Bože můj, co když se zřítíme?”  ,

,Celej tenhle chatrnej koš drží jen na nějakejch pofidérních lankách z roku raz dva…” 

,,Fuuu… dejchej, Honzooo…”

(Jan Vaněk)

Proč vlastně nenávidím Olbramovice - napsala Kristýna Koblasová

Událo se to jednoho prosincového večera. Vyrážela jsem na vlak z domova kolem čtvrté a venku se už začalo stmívat. Mým cílem byla narozeninová oslava mé kamarádky, která bydlela ve vesnici vedle Tábora. V kapse mi cinkali drobné, které přesně stačili na jízdenku do Chotovin. Vzhledem k tomu, že mi bylo okolo 11 let a mátla mě informační tabule o příjezdu vlaků, zeptala jsem se prodavačky lístků, odkud mi jede vlak. Ukázala mi na nástupiště. Běžela jsem rychle do stojícího vlaku, protože odjížděl za pár minut. Překvapilo mě, jak byl vlak velký, vždycky totiž do Chotovin jezdily motoráčky. 

Černý čtverec na bílém pozadí - napsala Kristýna Koblasová

Občas procházíte galerii hodiny a žádný obraz Vás nezaujme. Dnes jsem ale objevila dílo, které dokázalo převyprávět všechno, co neumím říct nahlas a symbolizoval neco, co mě donutilo přemýšlet o mně samotné. Vším tímto tenhle obraz je. Pro pohled diváka, který nenaslouchá to může představovat pouze plochu. 

Černý čtverec na bílém pozadí. 

Pro mě je ale daleko více. V jeho jednoduchosti se skrývá rozměrnost. Nejenže je zcela osvobozen od jakékoli hmotnosti a gravitaci. Především symbolizuje něco nadpozemského.