Ruce - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Potkávala ho v parku, kam chodila pro inspiraci. Dívala se kolem sebe, vnímala lidi, situace, barvy, vůně a pak je přenášela do světa svých obrazů. Ten starý muž ji zaujal na první pohled. Byl svérázný a svůj.
Připomněl jí léta na studiích a seminář Umění portrétní malby. Profesor jim jako model přiváděl různé typy lidí a chtěl, aby portrétem vyprávěli jejich skrytý příběh. Znamenalo to pro ni zlom v přístupu k malování. 

Začala se na svět kolem sebe dívat jinýma očima. Hledala, co bylo skryto, a snažila se to vyprávět svými obrazy. Postupně zjistila, že každý člověk má něco, co o něm vypráví. Oči, vlasy, způsob chůze nebo držení těla.
Muž z parku byl na první pohled obyčejný a zároveň něčím jedinečný. Pozorovala ho pokaždé, když ho potkala.

Bylo Nebylo v Praze - napsala Veronika Prudilová

Vracím se v čase do letní Prahy minulého roku. Ve Fóru Karlín zrovna vrcholí doposud nevídaná multimediální výstava s názvem „Bylo Nebylo.“
A co že to Bylo Nebylo? Byl nebyl van Gogh, Monet, Renoir, Edgar Degas i Bohumil Kubišta. Mnozí si řeknou, hmm, výstava impresionismu. Jedna z mnoha. Takových už bylo a asi ještě bude. Jistě, bylo jich už spousta, ale rozhodně ne takových jako je tato!

Paní ze Shalott - napsala Barbora Macková

John William Waterhouse: Paní ze Shalott

Nechal jsi mne samotnou v romantické zátoce a tajně mi šeptal, že je to můj konec. Oděl jsi mě do bílých šatů, štětcem vykreslených, aby nebyl pochyb o tom, co jsem vytrpěla. Zahalils mne tajemstvím. Teď tu jsem, ve větru mi vlají mé rozevláté vlasy, které měla podobné tvá žena. I tvář jsi mi vytesal podobnou, ale vím, že bys nechtěl, aby byla mnou, i když cítím, že ti patřím víc než ona, protože jsem kus tebe samotného. Otiskls do mě svou tvář. 
Tři svíce, které jsou na přídi mé lodi pomalu dohořívávají a já vím to, co jsi věděl, už když jsi mne začal malovat. 

Podobizna Doriana Graye – napsal Elliot Jačků

Sledoval jsem jej během vlastního zrodu barvu za barvou, tah za tahem, dnem i nocí. Postupně zřel jsem více okolního dění, krásy a stvořitele svého – Basila Hallwarda. Pamatuji si ten den, snad jako by proběhl včera.

Tyčil se nad dřevěným stojanem jak Himálaj a usilovně pokračoval v práci. Odmítal mě totiž ponechati na pospas trýznivé samotě pochmurného šeravého ateliéru. Na jeho obličeji se kromě bledosti a také znatelné únavy rozprostíral naprosto koncentrovaný výraz, takže jsem se bál cokoliv říci, jen abych malíře nevyrušil. Avšak má obava se později ukázala býti zbytečnou, jelikož obrazy se svými autory nekonverzují.

Číslo 5 – napsala Lenka Hájková

Ach, jaký je to nádherný den. Být schovaný v teplíčku ve skříni s ostatníma. Dokonce se mi povedlo vychytat nejlepší místo vpředu, kde je nejvíce prostoru. Na kraji je pověšený starý kabát, o který se můžu pohodlně opřít, aby se mi neodřely rohy a nepomačkalo plátno.

Doufám, že si dnes pořádně odpočinu. Snad se ten šílený chlápek nerozhodne zase něco tvořit, protože u toho vždycky nadělá neskutečný bordel. No, vždyť ho zrovna slyším, jak dupe po chodbě.

Rána u pobřeží - napsala Kristýna Koblasová

Krajinu prostoupilo slunce. Prohřívá moje prochladlé a tvárné tělo. Ve vzduchu je cítit vůně brzkého rána a slyšet křik racků, peroucích se o mořem vyplavenou rybu. Zase sedí na pobřeží a pečlivě sleduje moje pohyby i proměny. Jakoby byl vůbec prvním, který se dokáže pozastavit a vnímat mě takovou, jaká doopravdy jsem. Alespoň takový pocit mě prostupuje, když mě, sedící na pláži, zkoumavě pozoruje.

Jeho ruka se pohybuje po lesklé bílém platně. Ví, že jsem posedlá svou jedinou neřestí.

Dívka s broskvemi – napsala Anastasia Burakova

Léto, srpen, vedro. Sluneční paprsky mi padají přes skleněné okno na obličej. Kdo jsem? Jsem modelka. Myslíte si, že to není možné? Ha! Už několik dní mě maluje ten mladý pán... Je to zajímavé! Chci to rychle vidět, podívat se, jak vypadám. Ne, ta malá holčička není hlavní postavou na plátně, ani moje sestry. Jsem to já!

Řeknete, že jsem jen obyčejná broskev. No a co? Proč nemůžu být broskev-modelka?!
Ale chápu, moje rodina ve mě taky nevěřila. Sestra říkala, že každá generace má být stejná - rosteme, trhají nás a pak jedí. Podle mě to není život, ale jsou s tím celkem spokojení. Slyšela jsem, že se některé ovoce stává modely a že nás často navštěvuje jeden mladý malíř – rodinný přítel. Já vždycky snila o tom, že pro něho budu pózovat.

Stín - napsala Anežka Nováková

Edvard Munch: Výkřik

Po opuštěné cestě kráčí tři muži.
Smějí se. Jeden víc, než ti druzí. Všichni už mají něco upito – jeden z nich víc než ti druzí. Společně se houpavou chůzí vracejí podél fjordu domů.
On to ještě neví, ale já jsem celou dobu s nimi. Tiše kráčím vedle něj. Sem tam se kolem něj prosmýknu a on letmo ucítí ten dobře známý závan. Na pár vteřin mu přes obličej přeběhne temný stín. Ten ale několika záškuby očními víčky setřepe a znovu se zapojuje do bujarého hovoru. Zároveň zvedá ruku s lahví a dlouze si přihýbá. 

Myslí, že měl chuť se napít. Ale přitom jsem to já, kdo mu vede ruku. Tělem se mu rozlévá zdánlivě neškodné teplo a proto nevidí a necítí, jak rychle nabývám na obrysech.

Už nejsem jen černý cár, který se mu omotává kolem kotníků. Nejsem už ani tmavý oblak mlhy, které jím skrz naskrz prostupuje. Dostávám skutečný tvar. Stávám se osobou.

Arawaka a její manga – napsala Julie Schillingová

Byl jsem jenom papír. Prázdná bílá plocha. Cítil jsem, jak po mě jezdí pravítkem a vytváří rámečky. Nevěděl jsem, co dělá, o čem to bude. Budu jako ostatní papíry, co už udělala? Nedočkavě jsem čekal, co se bude dít dál.

Náčrty. Tužkou jela po mé ploše. Ta energie jejího tahu. Ta rychlost a síla, co dávala do té tvorby. Měl jsem štěstí. Jsem akce. Akce, jíž budou lidi sledovat s napětím v srdcích a čekat, co se stane dál. Spolu s ostatními jsme její první pokus. První kapitoly o tom, jestli se chytneme. Ale jak cítím, jak její kresba, její náčrt mnou probíhá, tak vím, že máme velkou šanci.

Kupka a Claud Monet - napsala Lucie Košinová

Kupky sena, Claud Monet

Sotva se začalo rozednívat a on se na mě zase přišel podívat. Pomalu a pečlivě si připravuje barvy na paletě a bystrým okem si mě prohlíží. Občas za slunečných dní za mnou Monet přijde a maluje mě.
Možná mě jednou sežvýká pár krav, ale na jeho obrazech budu žít věčně.
Usmívá se na mě, připravuje si plátno a přemýšlí, jakou barvu mi dnes daruje. Jenom kupka sena a dostává se mi takové pozornosti. Už jde na věc. Z pomalé přípravy se přesunul k energickému máchání štětcem. Nespouští ze mě ty krásné oči.

La Toilette – napsala Nina Potočárová

Maľoval ma už mnohokrát. Mňa, obyčajnú práčku bielizne, čo sa denne máča vo špinavej mydlovej vode a nažehľuje spodky ktovieakému z tych vážených pánov, ktorí občas, s cieľom pobaviť sa, zavítajú do ulíc Montmartru.

Šum tejto rušnej bohémskej štvrte Paríža sa ku mne priniesol cez pootvorené dvere balkóna od jeho ateliéru. Ateliéru Henriho de Toulouse-Lautreca.
Je to po prvý raz, čo ma priviedol na miesto, kde zo skíc privádza na svet obrazy. Predtým ma maľoval vonku, v záhradách a rôznych podnikoch... Páčia sa mu moje vlasy. Vravel, že slnko len prispeje červenej farbe. Dnes však sedím na chladivej látke na zemi. Nahá, iba v bavlněných ponožkách, zhrnutých do pol lýtok. Za úlohu som dostala umyť sa, zatiaľ, čo on ma bude zobrazovať na plátno.

Malba 1946 – napsala Štěpánka Mrázková

Francis Bacon

„Proces narození je násilná věc a smrt je násilná věc. Život sám je násilný,” prohlásil jsi a já jsem toho svědkem.

Mohl jsem být kýmkoli, čímkoli. Mohl jsem létat a brát dech návštěvníkům galerie, ale tvé ruce, Francisi, tvé ruce si to nepřály.
Zrodil jsem se z bledých vláken plátna. Jen prázdná plocha nepředstavitelného potenciálu. Mocná to věc v rukou nadaného malíře a ty jsi právě objevil své umělecké sebevědomí – osud mě ti postavil do cesty jako velkolepý úspěch budoucnosti.
Dny a noci procházel jsi kolem mne, já se rozpínal ve tmě i paprscích světla na rámu, který mi dal tvar, ale na konci tvé práce se stal tak omezujícím. Věděl jsem, že se stanu úžasným, jen jsem netušil, v jakém smyslu.

Jezírko s lekníny Clauda Moneta - napsal Jan Vaněk

Claud Oscar Monet Lekníny a japonský můstek

Elegantně se natahuji přes jedno ze slepých ramen řeky Sienny, jsem jednou z dominant… ale heh, nač vlastně být zbytečně skromný. Jsem hvězda, superstar, téhle zahrady v malé francouzské obci jménem Giverny. Moje barva mmm… je prý nestálá, cestuje mezi tmavě zelenou, ke světle zelenkavé, tak jako mají například měděné kupole a věžičky starých honosných staveb, přes jedovatě žlutozelenou, která bledne, bledne, až se dostaneme téměř k bílé, záleží na síle slunečního svitu, a zda je ráno, či večer, podzim, či jaro.
To všechno vím od Oscara, sem tam totiž leccos zaslechnu, když si při malování dlouze povídá se svými hosty. 

Insomnie – napsala Zuzana Smolová

Zuzana Smolová

Je půl třetí ráno a ona stále nespí. Místo toho, aby se pokoušela dál usnout, ze sebe naštvaně strhne deku a v pyžamu začne štrachat mezi papíry na psacím stole. A pak vytáhne mě. Nás. Tísníme se na jedné ploše tvrdého papíru a čekáme, až se její ruce opět skloní a obtáhnou naše linie, dosud vyvedené pouze tužkou. Skicu udělala už včera, v podobně nekřesťanskou hodinu. Měla kruhy pod očima a okousané nehty na prstech, kterými svírala tužku, jejímž hrotem zběsile čmárala hlava nehlava. Potom se podívala na čas a zaklela. 

Musela jít spát, protože za pár hodin vstávala do práce. Jenže ani vylitím svého zoufalství z nespavosti, která ji poslední měsíce sužovala, se neunavila dost. Ráno jsme jen viděly, jak se mechanicky vypravila ven a vrátila se po čtrnácti hodinách s kruhy pod očima a s prášky na spaní.

Japonský most Clauda Moneta - napsala Yassemin Mamyrova

Claud Oscar Monet Lekníny a japonský můstek

„Kdybych se jen jednou podíval na obrazy, které maluje Monet,“ pomyslel si Most.
Most každý den sleduje, jak umělec chodí po zahradě, mluví s květinami, maluje všechno kolem sebe, ale jako by mu nikdy nevěnoval pozornost. „Je to proto, že jsem jen obyčejný dřevěný most ... Samozřejmě mu na mě nezáleží.Jsem si více než jistý, že když Monet stojí naproti mně se štětcem v ruce, s největší pravděpodobností obdivuje krásu rybníka, leknínů a exotických stromů kolem “- pomyslel si smutně Most.

Mandlové Vincentovy květy - napsala Štěpánka Mrázková

Vincent van Gogh 

Z dálky jedna barva, z blízka deset tisíc odstínů jediné barvy. Možná i deset tisíc odstínů v těch deseti tisících odstínech. Jako by Vincent pro každý tah štětce namíchal novou modrou na paletě. A pak do této kouzelně nestálé, mihotavé plochy vložil motiv tak jednoduchý, snad i nezasluhující své místo na tomto plátně.
"On viděl svět neustále v pohybu," říkal nám profesor, "vesmír i jednotlivé molekuly v něm, to všechno je neustále dynamické." Tak proč by maloval něco tak statického jako větve stromu? Jejich pohyb, jejich růst je téměř neviditelný.
Snad proto ty květy?

 

Van Goghova „Nemoc“ - napsala Elliot Jačků

Vincent Van Gogh: Hvězdná noc

Vklouznu do místnosti, kde se měl ten skvost, podle instrukcí bosse, nacházet. Pf, já jim dám „Fán Chóch“. Docela by mě zajímalo, jak ho mám jako šlohnout, to nebude jen tak. 

Maskovaně se rozhlédnu po okolí, zatímco předstírám zájem o výstavu nizozemského umělce. To jsem si mohl myslet. Všude kamery a každá poctivě střeží tu patlaninu. Prej hvězdná noc – spíš nemoc! Vždyť ten člověk musel být magor. No ne snad?

Zadívám se dlouze na plátno, jež rozměry rozhodně neodpovídá své proslulosti a podle mě i cennosti. 

Expresivní umění - napsala Anežka Nováková

Náš pan umělec asi zas šetřil na materiálech – za těch pár ušetřenejch kaček si koupí nějaký hogovogo pití a bude si připadat jak správný génius-rozervanec, kterej je světem akorát nepochopenej.

No ano. Samozřejmě. Už jde. Teď se před tu svoji hrůzu, dneska už tak po tři sta padesátý, postaví, usrkne ze sklinky a samolibě mlaskne. Já jsem mu pochopitelně buřt, jak jinak.

Obraz, kterej na mě včera večer surově přibili, je těžkej a jeho zadní hrany nesnesitelně škrábou. Barvy jsou na něm halabala nacákané.

Černý čtverec - napsala Anastasiia Burakova

Чёрный квадрат, Kazimír Milevič, 1915 

Dnes večer jsem byla po úklidu unavená jako obvykle. Drahá podlaha v kdysi bývalé vile Treťjakových se stala kluzkou - to je moje práce. 

Nikdo neuhádne, co na uklízení nenávidím nejvíc… Musím všechno vyčistit a pak naházet odpadky do koše... ale z nějakého důvodu nesmím vyhodit žádné ty obrazy. Každý den tisíc lidí přichází a obdivuje geometrický obrazec. Černý čtverec...

Černý čtverec na bílém pozadí - napsala Kristýna Koblasová

Občas procházíte galerii hodiny a žádný obraz Vás nezaujme. Dnes jsem ale objevila dílo, které dokázalo převyprávět všechno, co neumím říct nahlas a symbolizoval neco, co mě donutilo přemýšlet o mně samotné. Vším tímto tenhle obraz je. Pro pohled diváka, který nenaslouchá to může představovat pouze plochu. 

Černý čtverec na bílém pozadí. 

Pro mě je ale daleko více. V jeho jednoduchosti se skrývá rozměrnost. Nejenže je zcela osvobozen od jakékoli hmotnosti a gravitaci. Především symbolizuje něco nadpozemského.