Kdo přežije očistu - napsala Klára Dvořáková

„Říkám ti, že nejedu!“

„Jedeš! Jsi tlustej, funíš a navíc jsi mi to slíbil,“ manželka na chvíli přestane balit a podívá se na mě káravým pohledem. Není před ním úniku. S velkým sebezapřením se rozloučím se svým gaučem. Tak rád bych si lehnul!
Ona místo toho objednala nějaký bláznivý pobyt v přírodě, kde mi čtyři dny budou zakazovat pivo, maso a předpokládám, že i kouřit. Proč? Za co?

Věštkyně z paneláku - napsala Klára Dvořáková

„Libuško, deset minut pauzička, ju?“ žena v obrovském turbanu si položí nohy na stolek hned vedle křišťálové koule. V záhybech brokátového pláště najde kovové pouzdro na cigarety, vloží jednu do špičky a zapálí ji zapalovačem velikosti stavební cihly. Je nepraktický, ale vypadá sakra dobře.
„No jak myslíte, madam Fatimo, ale máme před stanem docela frontu…“ pípne Libuška. Už z dřívějška ale ví, že tohle neuspěchá. A tak místo námitek zapálí vonnou tyčinku, aby alespoň zmírnila zápach z cigarety, který se do obrázku věšteckého stanu až tak nehodí.
Nebýt tady tak dobrý peníze za málo práce, tak to nedělá. Ale kde jinde by dostala tři tácy za den, když jen říká Marušce Vomáčkový madam Fatimo, pouští lidi dovnitř a kasíruje peníze za to, co jim tahle Fatima z paneláku vyvěští z karet nebo koule.
Cukne s sebou, když se z venku se ozve rozčílený hlas: „Hele, já tu stála dřív! Nepředbíhejte, jo?“
„Já nepředbíhám, musím si tu jen něco vyřídit s tou „madam“ vevnitř!“
„To my taky, takže předbíháte!“

Tak se přiznej, že ti utek - napsala Klára Dvořáková

Život je plný paradoxů. Když se vám ztratí králík, přijdete o oběd. Ale pokud ze stejného domečku zdrhne čtvrtinový králíček – zakrslík, frnknula vám z kasičky dobrá tisícovka. A to ještě není ta nejhorší varianta.
Mnohem tristnější je, pokud hlídáte takového chlupáče malé slečně. Pak jeho ztrátou čelíte apokalypse, kterou financemi nedorovnáte. Na obloze se zatáhnou mraky, do domu přijde smutek, slzy a neštěstí. A můžete za to vy!

Vražda tibetskou mísou - napsala Klára Dvořáková

Tak a je konec! Bylo to mnohem snazší, než čekala. Štěpánku nikdy před tím nenapadlo, že by mohlo být takhle jednoduché někoho zabít. Navíc příbuzného.
Štěpánka se otřese. Příbuzného!!! Jestli byl tenhle had, její otčím, tak ona za to matce děkovat nikdy nebude. Ani kdyby mohla. Máma je mrtvá a tenhle zmetek simulantskej jí zůstal na krku. Ale to právě skončilo. Je volná! Volná!
Už se o něj nemusí starat. Může vypadnout z tohodle bytu a jet nebo jít, kam bude chtít! Nebude poslouchat ty kecy a rozmary. 

„Štěpi, nějak se mi špatně dýchá, udělej mi čaj!“ to slyšela skoro pořád.

Bajka o semaforu - napsala Klára Dvořáková

Jana Hylmarová,
Fakulta designu a umění v Plzni

„Já jen bliknu a všichni stojí,“ chlubí se červená na semaforu.
„Prosím tě! Ty, že blikneš a všichni stojí? To bych chtěla vidět! To umí každá babka na přechodu. Vlítne tam a taky všichni stojí. A ještě u toho hvízdají gumy. JÁ když se rozsvítím, tak všichni jedou! A to je něco! Několik pruhů najednou a všichni na můj povel: HNNN, HNNN...!“

Život je na nic, když jsi ve třiceti panic - napsala Klára Dvořáková

Michal o všem rád a dlouho přemýšlel. Pracovně mu to vyneslo manažerský post v mezinárodní firmě. V soukromém životě naopak už nějakou dobu pozoroval určité ustrnutí. Jestli se tak dá nazvat situace, kdy se vám blíží třicáté narozeniny, nemáte přítelkyni a ani potuchu, kde ji vzít. A ještě vám to nemálo komplikuje skutečnost, že jste panic. A nemít žádné zkušenosti se ženami, považoval Michal, ve svých téměř třiceti letech, minimálně za poněkud trapné.

Jen jedno povlečení - napsala Klára Dvořáková

Co já tady dělám? To přece nemůžu myslet vážně? Irena se dívá na Olívii Úžasnou sedící u dřevěného stolu.
Ta v dlaních drží skleněnou lahvičku a něco mumlá. Zaříkává pro Irenu lék, který bude každé ráno brát. Když se to povede (Musí se to povést!), bude Irena za pár týdnů těhotná. Dostala ještě bylinky a mast na břicho. Když znovu přičichne k sáčku, skoro se jí zatočí hlava z té vůně. Jen to musí doma hezky schovat, aby to Jarda neviděl.
Stačí, že ji zoufalství dohnalo až sem – do míst, kam z vesnice nikdo nechodí. A jestli ano, tak jedině tajně jako dneska Irena.

Bonton pro milenku - napsala Klára Dvořáková

„Mohl byste mi zapálit oheň v krbu?“ požádá portýra elegantní žena ve středních letech. Právě dorazila do apartmá malého hotýlku, kde nebyla dobrých 10 let. Ani dnes ji sem nepřivedla náhoda, ale tragické okolnosti.
Portýr v lehce opraném livreji se mírně ukloní: „Jistě, madam. Půjdete před tím na večeři? Mám vám objednat čaj?“
„Ráda bych si jídlo snědla tady, jestli je to možné.“ Žena ukáže na dvě položky z jídelního lístku.
Sluha kývne, „zařídím,“ a s mírnou úklonou zmizí z pokoje.

Ptáček přiletí ve středu - napsala Klára Dvořáková

„Jsi skvělá! Miluju tě,“ vydechne Eduard a svalí se na postel.
Dianě zazáří oči. Tohle si tolik přála slyšet! Je to ta nejkrásnější část jejich milování. „Já tebe taky,“ zavrní a schoulí se Eduardovi na rameno.
Eduard ji chlácholivě pohladí po vlasech, ale tím jejich intimní chvilka končí. Eduard se začne rozhlížet, kde nechal kalhoty, košili a spodní prádlo.
Diana už to zná, a tak rychle vyskočí, oblékne si saténový župánek, který více ukazuje, než skrývá, a zeptá se: „Nedal by sis něco k jídlu? Udělala jsem ti španěláky, co máš rád…“
„Vždyť víš, že nemám čas. Musím zpátky do práce…“

Zemřela jsem v rakvi, abych mohla žít - napsala Klára Dvořáková

„Co vidíš, Věro?“ slyším hlas terapeutky Olívie. Zní jako by seděla kilometr daleko, a ne hned vedle gauče, na kterém právě ležím ve své první "hypnóze" v životě.
„Skoro nic. Jen mlhu…“
„To nevadí. V klidu se rozhlédni.“
„Vidím starou loď se spoustou plachet, moře …možná oceán, v dálce skály.“
„Kde jsi ty?“
„Nejdříve nad lodí. Teď už nevím, je tu hrozná tma. Všechno se houpe.

Kdo je tady zajíček? - napsala Klára Dvořáková

„Zase se tu po tobě ptal… Jestli sis to nerozmyslela. Měla bys to konečně rozseknout…“
„Rozseknout?“ Květa nechce věřit vlastním uším. „Já mám teda úplně jasno! Ať si jede sám, zajíček jeden namachrovanej…“ Květa se trpce ušklíbne a naznačí svému prvnímu zákazníkovi, aby se posadil do křesla před zrcadlem.
„Se nečerti! Kdybys nebyla trapně hrdá, nemusela bys být teď tady…. Já bych po něm skočila hned,“ Simona se přátelsky zašklebí na kolegyni a dál u toho stříhá vlasy dnes už patnáctému zákazníkovi. Ještě dvacet a může jít domů vařit večeři a psát s dětmi úkoly. Zítra a pozítří to samé… Chvílema Květě závidí – ty sny, naděje, volné večery bez rutinních povinností a manžela, který věčně není doma. Kdyby jí nabídl takovej hezkej kluk, to co Květě, šla by na rande hned… Teda, samozřejmě, kdyby už nebyla vdaná...

Pan Lžička - napsala Klára Dvořáková

„Dal bych si čaj… Nějakej dobrej,“ zakloní se Servác na pracovní židli. „Dneska padla.“
„Super nápad. Taky už toho mám dost. Čajovna?“ nadhodí od počítače kolega Ivo.
Alenka je chvíli tiše poslouchá, a pak vypustí do světa smutnou zprávu: „Tak to asi nevyjde. Čajovna je tenhle týden zavřená.“
„Jak to?“ zazní unisono.
Alenka pokrčí rameny. „Asi majitel někam odjel. Fakt nevím. Jen tam visí cedulka ZAVŘENO. Mám uvařit čaj v kuchyňce?“

Už nikdy mě nesvedeš - napsala Klára Dvořáková

„Myslíš, že nás hledaj?“ zeptá se Ondřej Pavlíny a zašlukuje důkladně z cigarety, kterou si právě zapálil v posteli. Když už dělá špatné věci, tak pořádně.
„Nás? Snad tebe, ne? Já nejsem ženich,“ odtuší kráska vedle něj a natáhne ruku po cigaretě.
Ondřej ji poslušně předá. „Tak to já už teď asi taky nejsem...“
„Myslíš?“
Ondřej pokrčí rameny a podívá se na hodinky. Je to jediná věc, kterou mu Pavlína nesvlékla. „Bude dvanáct,“ odtuší.

Hotel U MAMINKY★★★★★ - napsala Klára Dvořáková

„Pane řediteli, volají z toho hotelu, kam se chystáte. Chtějí si upřesnit nějaké detaily ohledně vašeho pobytu. Smím je přepojit?“ asistentčin hlas zní v telefonu vždycky trochu jinak, než ve skutečnosti.
Ivan pohlédne na fotografii hotelu "U MAMINKY ★★★★★" v rámečku na psacím stole a malinko se zasní při pomyšlení na svoji první dovolenou po roce. V tom snu voní louka, šumí potok a tráva, mokrá od rosy, chladí na nahých chodidlech…
„Přepojte je.“
„Dobrý den, pane řediteli, tady Koutný, volám vám, abychom si upřesnili program. Nebudu vás dlouho zdržovat. Jen pár detailů. Chceme všechno přichystat na váš příjezd. A také tu máme, proti loňsku, nějaké novinky, na které bych vás rád upozornil,“ muž na druhém konci linky mluví zcela profesionálně, bez jakéhokoliv zaškobrtnutí či přestávky.

Plním ti tvé přání - napsala Klára Dvořáková

„Co tady děláš?“ vypískne Heda, když spatří návštěvu přede dveřmi svého bytu.

Arnošt ukáže na kufr, „myslím, že ti plním přání…“ Zvedne hlavu, věnuje Hedě jeden ze svých nejsvůdnějších úsměvů a teatrálně rozevře náruč.

Heda se ale ani nehne. Naopak. Stojí ve dveřích a pozoruje Arnošta zpoza přivřených víček. „Vyhodila tě?“ sonduje podezřívavě.

„Ne! Nevyhodila. Já odešel sám. Už to nešlo. Nemohli bychom si povídat uvnitř?“ Arnošt zvedne kufr a razí si cestu do předsíně.

Heda ustoupí, zavře za ním vstupní dveře, ale dál ho nezve. Ruce má zkřížené na prsou a pozoruje Arnošta jako pavouka. V bytě ho nechce, ale bojí se ho zabít, aby jí to nepřineslo smůlu…

Maminko, počkejte, já si to zapíšu! - napsala Klára Dvořáková

„Jani, a opravdu sem tvoje maminka musí jezdit tak často?“ zkouší Mirek opatrně.
Jana ale nevypadá, že by měla chuť diskutovat. Pobíhá po bytě a sbírá cokoliv, co se jí dostane do cesty, a není to zrovna na tom správném místě. Ještě musí vytřít, umýt koupelnu a taky vycídit vypínače…
„Jani, haló, tady Mirek – tvůj manžel. Můžeš se na chvíli zastavit?“ Mirek stoupne Janě do cesty, rozpřáhne ruce, a když se přiblíží, zadrží ji.
„Co blbneš, Jani?“ zašeptá jí chlácholivě do ucha.

Sexy nohy plameňáka aneb každá záminka dobrá - napsala Klára Dvořáková

„Dneska přijdu pozdě, mám toho hodně…“ zabručí manžel a dává si do kožené aktovky notebook.

„Jako vždycky…“ neodpustím si povzdech.

„Jo, někdo tady musí vydělávat!“

„Ano, já se flákám doma na mateřský…“ rýpnu si.

„Hele, já se nechci hádat. Mám toho prostě moc. Jo, a vyžehli mi tu modrou košili a kalhoty. Zítra jedu služebně na Slovensko, tak ať trochu vypadám.“

„Počkej! Jak na Slovensko? Do kdy?“

„Je to čerstvý rozhodnutí ředitele. Chce mě tam. Včera jsem ti to zapomněl říct, ale už mám koupenou letenku. Měla bys mi gratulovat. Je to skvělej posun v kariéře!“

„Když to říkáš…“ Mám neblahé tušení, „a kdy se vracíš?“

„V sobotu. V pátek máme jednání do noci a už nebyly letenky.

„Víš, že jdeme v sobotu na svatbu?“

„Svatbu? Jo, jasně… Tak to nestihnu. Jedině až později. Chceš tam být dlouho? Já jen, že přijedu úplně vyšťavenej…“

Bonton pro milenku - napsala Klára Dvořáková

„Mohl byste mi zapálit oheň v krbu?“ požádá portýra elegantní žena ve středních letech. Právě dorazila do apartmá malého hotýlku, kde nebyla dobrých 10 let. Ani dnes ji sem nepřivedla náhoda, ale tragické okolnosti.

Portýr v lehce opraném livreji se mírně ukloní: „Jistě, madam. Půjdete před tím na večeři? Mám vám objednat čaj?“

„Ráda bych si jídlo snědla tady, jestli je to možné.“ Žena ukáže na dvě položky z jídelního lístku.

Sluha kývne, „zařídím,“ a s mírnou úklonou zmizí z pokoje.

Agáta si odloží kabát do dřevěné skříně s vyřezávaným reliéfem květin. Vždycky se jí tyhle detaily na hotelu líbily. Jestlipak ještě dávají pohádku a čokoládovou pralinkou na polštář?

Vzácný dar pro rodinu - napsala Klára Dvořáková

„Jíst už budete, doufám, sami?“ zeptá se Anna jízlivě a položí na stůl před dvojčata talíře s obědem.

„Ten sarkasmus snad není nutný, drahá…“ ohradí se její manžel Erik. Nezvedne přitom ani oči od mobilu.

Talíře dostali zatím jen jejich synové. Více jak dva Anna neunese. Číšnice z jeho oblíbeného baru by to jistě zvládla lípe, a k tomu má hezčí prsa. Jako kůzlátka. Jakby ne, je jí teprve něco přes dvacet. Už aby znovu otevřeli, nebo se tady z toho zblázní.

Už mě nikdy nelíbej! - napsala Klára Dvořáková

„Co jsme to udělali?“

„Trochu divná otázka, nemyslíš? Prostě jsme se spolu vyspali.“

„Tak to vím taky. Jen se to nemělo stát.“

„Nebylo to poprvé, tak to teď nedramatizuj.“

„Jenže já si slíbila, že už to neudělám. Že to tenkrát bylo naposledy.“

„To já taky, ale prostě ti neodolám,“ Richard se pootočí v posteli na bok a stiskne Dáše prso.

Dáša ho odstrčí. Tohle byla chyba. Už rok se neviděli. Dlouhý rok se na něj snažila zapomenout a vypudit ho ze svého života. Rok bolesti z odloučení a smutku z nenaplněných snů. Rok bez něj. Bez jeho smíchu, vtípků, vůně, polibků… Teď tu vedle sebe leží v hotelovém pokoji a nemají se na co vymluvit. Přišli sem dobrovolně, zcela střízliví, za bílého dne. Vrhli se na sebe ještě ve dveřích ve snaze nezmeškat ani chvíli.