Pivo v reklamě na pivo - napsal Marc Ezzeddine

Vstávat a cvičit. Je začátek nového dne a kolem mě se začínají pohybovat členové štábu. Než půjdu na stage, tak mi musí načechrat a srovnat "vlasy", abych na kameře vypadal co nejlépe. Pokud budu vypadat hrozně, tak si mě nebudou chtít lidé koupit. Po chvíli na mě z dálky doléhá hlas režiséra: 

“Kde je sakra to pivo?”

Kadeřník mě opatrně zvedne a vezme mě směrem ke kulisám. Jedná se o kopii klasického pařížského bytu, který však oproti celkové velikosti ateliéru nepůsobí až tak impozantně.

Prodávám příběhy - napsala Veronika Flora

Dveřní zvonek cinkne – a já už vím, kdo vešel.
„Něco lehkého, ale aby to chytlo za srdce,“ říká dívka v červeném baretu. 

Vždycky si bere něco o lásce.
„Nemáte náhodou první vydání Mistra a Markétky?“ ptá se šedovlasý pán, i když oba víme, že nemáme.
Student mlčky prochází mezi regály, pak vezme tu nejlevnější knihu a s povzdechem začne počítat drobné.

Neapol - napsala Sabina Samenová

Byl to jeden z několika horkých letních dnů mé cesty. Neapol. 

Celý den jsem pozorovala dvojí tvář tohoto města. Na jedné straně krásné svými malými uličkami, rostlinami na každém kroku a nádhernými vůněmi pizzy a špaget. Zároveň však i svým způsobem nebezpečné kvůli své kriminalitě.

Po stopách Fridricha Štaufera v Palermu - napsala Sabina Prisender

Zvenku to vypadá jako zřícenina.

Jako polovina Palerma.
Nebo jako velmi starý sflikovaný obranný val.

Vstupujeme do zašlého oblouku s nápisem Palazzo Conte Federico, 17.století. Spontánně nás tam zlákala zářivě zlatá kštice štíhlého svalnatce, který k těm oprýskaným fasádám tak nějak zvláštně patří. Místňák přespolní. Po černočerných hlavách ukřičených stánkařů na blízkém trhu Ballaro zajímavý kontrast.

Rozhlížíme se mezi turisty po renesanční dvoraně plné palem a já zaslechnu z úst blonďáka už čtvrtý jazyk. Na jižní Itálii neobvyklé.
Kupuji vstupenky.
"Jakto že mluvíte tak skvěle německy?"
"Máma je ze Salcburku, tak jsme vyrostli s bráchou dvojjazyčně."
Pozoruji kočky a krysy v hromadách odpadků před okny paláce. Jestlipak tady vydržela?

Kabriolet - napsal Benedikt Beránek (8 let)

Jaro je tady, konečně mi sundají střechu. A já zase ukážu svou sílu. Na jaře to mám nejradši. Baví mě, když po zimě protáhnu své trubky a vyženu z nich pavouky. Líbí se mi, uhánět silnící mezi řepkovými poli, tam nejvíc vynikne moje červená barva. Rád dělám radost svému pánovi.
Děláme spolu různé věci a při většině z nich gumy hvízdají jako o život. Řeknu vám, taková otočka o 180 stupňů, to je krása. Teda, když se umí, a můj pán ji umí skvěle.

Anti-aging ráno - napsala Lenka Holcová

Klára před chvílí vypila sklenici teplé vody s citronem. Takže má podpořené trávení, posílený imunitní systém, detoxikované tělo, je skvěle hydratovaná a má vyhlazenou pleť. Její každodenní ranní rituál.
Teď stojí u zrcadla a dělá rybu. Rty má pevně stažené do kroužku, vykulené oči a hlavou pohybuje sem a tam. Báječně to zpevňuje kontury obličeje a zlepšuje prokrvení pleti. Lektorka obličejové jógy slibovala, že ji tenhle cvik po ránu taky skvěle pobaví. Bavila se na začátku. Na chvíli přeruší cvik a hledí si zpříma do očí.
Je jí asi devět a táta jí vzal na výstavu obrazů. Stojí spolu před obrazem Ulice po letní bouřce. 

„Vidíš, jak ten malíř nádherně zacházel s barvami?“ mluví k ní. „Jako bychom byli na té ulici. Cítíme vůni ozonu. To je krása!“

Táta měl rád krásné obrazy a krásné ženy. Ženy často hodnotil jako obrazy. Některé byly krásné a jiné méně. Tam někde se rozhodla být krásná. Krásná, dokonalá a perfektní.

Bílá pomoc - napsala Iveta Kořínková

Čekám, až mě někdo vyloupne ven.
Všechno kolem je mi děsně těsný. Tady by se vám nelíbilo. Kdo by chtěl žít v plastovém krytu?
Je tady pořád tma. Teda skoro pořád. Každý den se totiž dostanu na světlo. Oslepí mě velká záře.
A pak slyším tlumený hlas: „Zas ráno a tuna prášků, tak pojďte ven, kamarádi.“
Kamarádi? Nikdy jsem je neviděl. Ale asi je nás víc. Čekáme, až přijde naše chvíle.
Vždycky uslyším divné zvuky, zašustění obalu a pak: „Uaaa…“

První třídní schůzka - napsala Lenka Holcová

Vcházím s maminkou do dveří mojí úplně nové školy. Chodím sem jen pár měsíců. Trochu se mi svírá žaludek. Paní učitelka dnes bude mamince vyprávět, jak mi to tady jde a jestli nezlobím.
Maminka se zdá trochu nervózní. Když si před šatnou nasazuje na boty modré igelitové návleky, jeden roztrhne.
Stoupáme po schodech hlavní chodbou do druhého patra. Je jich přesně 36. Jsou na nich barevné nálepky se slovy, která ještě neumím přečíst. Umím zatím jen B, S a M.
Chodba je potemnělá a je ticho. Je dávno po vyučování. Nikde žádné děti. „Mami a co je to vlastně ten trojlístek?“ Na odpověď už je ale pozdě. Vcházíme do třídy. Je světlá a barevná. Běžím si do své lavice pro Unicorna.
V první lavici sedí paní učitelka a usmívá se. Asi to nebude až tak zlé.

Nejbezpečnější místo na světě - napsal Zdeněk Hejda

Jako nejbezpečnější místo na světě, si vždy znovu a znova vybavím barák dědy a babičky v Olší. 

„V Olší tam jsou lidi nejhorší…“ recitoval děda s lišáckým úsměvem, a babička mu za to nadávala, že nás děda jen kazí. 

„V Olší tam jsou lidi nejhorší…“ provokuji mámu dodnes. Osada Olší odbočuje, stáčí se, kroutí se stranou hlavní obce, jako by se trochu styděla za svoje nuzné a osamělé domky bývalých sklářů. Však také tak vznikala, aby to měli dělníci blízko do hutě za kopcem. Uprostřed se vine úzká cestička.

Hlídač - napsala Alena Janková

Mám důležitý úkol. Strážím tento policový díl s mříží před nepovolanými.
Krátký zub, dlouhý zub, mezera a pak dlouhý zub je jediná správná kombinace, co mě otevře, každá jiná je NEPŘIJATELNÁ! Já strážím tuto hromadu knih narůstající každým rokem!
Mým jediným spojencem v této misi jsou železná očka dvířek, ve kterých jsem zacvaknut. Jsme pro sebe přímo stvořeni.
Každý den prochází kolem banda civilistů, ale žádný z nich mě nemůže vyrušit v plnění mé práce. Občas o mě zavadí, ba i narazí popelnicemi, co jen tak líně postávají vedle, ale já se ani nehnu.
Během dne na mě svítí se vzdálené prosklené stěny, ale ani žár mě nemůže zastavit. Ani v noci, ve tmě zhasnutých světel a tichu, vzniklým absencí studentů, nepolevuji ve svém údělu.
Ne! Prach, špína, řev ani dupání mě nevyruší z mé práce.
Jsem totiž visací zámek a mám důležitý úkol.

Třídnice - napsala Dominika Kotrbová

Vidím ji! Leží tam. Knížka jedna zapeklitá. Vezmu jí a schovám, ona to totiž všechno ví. Je hranatá. Je delší než širší. Stěny má rovné a rohy ostré. Tedy až na ten levý dole. Ten je okousaný. Pepa Holý má pořád hlad a jednou, když snědl všechnu svačinu, tak se do ní pustil. Paní učitelka ho ale načapala a tak stihl ujíst jen ten levý roh. 

Malá mořská víla - napsala Klára Pelcová

Sedím na velkém kameni, který je omýván mořskými vlnami. Moje nohy, vlastně můj krásný ocas, jsou složeny bokem pode mnou. Rukama se opírám o kámen. Dlouhé vlasy se mi vlní po zádech a přes levé rameno. 

Kov, ze kterého jsem vyrobena, je již zelený. Ale moje silueta se roky ani počasím nemění. Každý den se dívám, jak slunce vychází a večer zase zapadá. Pak nastane noc a vlny kolem mne jsou postříbřeny měsíčním světlem. A šumění vln je věčné, stále se opakuje. Za bouřek a větru silněji, ve slunečných dnech jemně.

Týden v tichu - napsala Noemi Trojanová

Toužila jsem putovat. Pro svoji první poutní cestu jsem si vybrala Rybářskou cestu. Vede po jižním a západním portugalském pobřeží. V Portugalsku této cestě říkají Rota Vicentina, chodíval po ní svatý Vincent. Cesta vede kolem oceánu. 183 km kolem moře. 

Jde se po písku na plážích, po útesech, po písku v dunách. Na útesech hnízdí desítky druhů ptáků a především čápi. Proto se po rybářské cestě chodí na jaře.

Kočka - napsala Vladimíra Kubíčková

Přede mnou známý pohled. Protější budova kolejí, teď v létě se zhasnutými okny. Z prava se nese z parku hudba. Z leva hučí dvě hospody na blízkém náměstí. Pode mnou temná ulice se dvěma řadami aut. Vysoké ledabyle zaparkované naleštěné džípy se střídají s malými auty, co tu stojí už týdny. Tmavá auta se světlými. A hned pod mým oknem parkuje stříbrný osobák s moderním designem. Světlý bod mých příštích chvil. Když se od něj odrazím, vyskočím na protější javor. A z něj už do oken kolejí uvidím mnohem lépe. Odrazím se.

Třídní schůzky - napsala Renata Koblicová

Na dveřích konečně najdu 4. A. 

Od mých časů je tu všechno přeházený. Připadám si jako Kodet v Pelíšcích.
"Dobrý večer," zdravím a nevím kam s očima. Těkám pohledem po třídě a hledám, kam si nesednout. 

Ne, vedle Šlancový ne, už teď se tváří jak haloweenská dýně. Napadá mě, že dospělí na těch dětských židlích vypadají jak Berouskovic medvědi na motorčičkách. 

Za covidu - napsala Zuzka Hrušková

Tak jsem konečně uvnitř. Povedlo se. Pochoduji kolem radiátorů, které jsou pod každým ze čtyř oken. Procházím všechny tři řady lavic se vzorně zasunutými židličkami. 

Pod nohama cítím smetí a drobné kamínky. Škola i tato třída jsou již rok opuštěné. Na zadní stěně učebny si s potěšením prohlížím obrázky zvířat a ptáků. 

Když se otočím zády, vidím katedru, kde sedávala učitelka, a kousek od ní na zdi upevněnou černou tabuli. Žádná houba ani křída. Zvědavě se přesunuji do rohu k umyvadlu hned vedle dveří. Je tam i umělohmotný koš na odpadky. Prázdný.

Mise splněna - napsala Jitka Sova

Sokolov - Hornický dům

Sedím nad účetní knihou už druhou noc. Já ten chybějící halíř prostě musím najít. Jsem účetním na ředitelství dolů a briketáren. Miluji kostičkovaný papír účetních knih a psaní číslic svojí ostře ořezanou tužkou. To nádherné ticho noci, náhle přerušené křikem cikánské bitky. Hvizd policejní píšťalky, další křik a pak ticho. Hornický Sokolov padesátých let. 

Naslouchám chraplavému oddechování své ženy ve vedlejším pokoji, vedle ní v dětské postýlce oddychuje naše vnučka Helenka, nemanželská dcera našeho nezodpovědného syna.

Noc s důležitým úkolem - napsala Michaela Pacas

Hurá, děti už spí!
Šel pomalu a potichu. Našlapával po celé délce jejich domu. Jediným jeho úkolem momentálně bylo nevzbudit děti. Ještě je brzy jim vzít tu radost a jiskry z jejich očí, říká si. Teď rychle dostat stromeček do obývacího pokoje a z půdy sundat vánoční ozdoby. 

Jaká barva bude vládnout Štědrému večeru letos? 

Nakonec vyhrává červená a zelená. Muž se ženou zdobí strom, který je již ve stojanu. Strom, který je skoro až do stropu. Začínají světýlky, která žádnému vánočnímu stromku nesmí chybět, poté následují ozdoby a zakončují to rudou hvězdičkou na špici jedle. Ta vůně jehličí umocňuje vánoční atmosféru a připomíná, že po roce jsou tady opět Vánoce. 

Rodiče zhodnotí svoje dílo a mlčky se na sebe podívají a obejmou se. Beze slov odchází ulehnout do postele a nemůžou se dočkat rána, až se probudí jejich děti a stromeček uvidí. Až uslyší ten upřímný dětský smích a uvidí tu nekonečnou radost v jejich očích.

Ty jiskřičky v nás - napsala Karolína Sochová

Dlouhá léta jsem se snažila vysvětlit cizím i vlastním, jak mám neskutečně ráda jiskřičky. Ta světýlka, co poletují nad ohněm, než poddají se osudu. Než zhasnou. Jejich volnost, pocit bezpečí i tajemství, že nikdy nevíš, kam letí, když zhasnou. Kde jsou, když už nejsou.
Bláhově se vydáváme objevovat Toulovcovy maštale, pískovcové skály zasazené v malebné krajině Žďárských vrchů. 

Je mi zima.

Pár minut v sauně - napsala Gabriela Vyhnánková

Zatáhnu za dřevěné madlo a už s prvním krokem dovnitř mě práskne vlna horka do obličeje. Pohmatu najdu dřevěná prkna v úrovni mých kolen, které mě nasměřují ke druhé řadě, kam si ze zvyku sedám. Lavice je rozžhavená a i přes zvlhlé prostěradlo cítím, jak mě pálí do zad a hýždí. Zhluboka se nadechnu 

a nasaju vůni sušených bylinek rozložených na kamnech. Nosem mi proudí štiplavá vůně máty, až mě zastudí v plících.