Ty jiskřičky v nás - napsala Karolína Sochová

Dlouhá léta jsem se snažila vysvětlit cizím i vlastním, jak mám neskutečně ráda jiskřičky. Ta světýlka, co poletují nad ohněm, než poddají se osudu. Než zhasnou. Jejich volnost, pocit bezpečí i tajemství, že nikdy nevíš, kam letí, když zhasnou. Kde jsou, když už nejsou.
Bláhově se vydáváme objevovat Toulovcovy maštale, pískovcové skály zasazené v malebné krajině Žďárských vrchů. 

Je mi zima.

Popis světa z pohledu rádia - napsala Karolína Sochová

Je to paradox. I když mně zmačknutím otevřou hubu, můj jazyk je nepohyblivě svázaný. To lži si na něm upletly copánky. Dusí mě to. Zmar střídá beznaděj, je to pořád ta stejná básnička. Ani je to nebaví, vlastní mě jen z důvodu, že se bojí ticha. Nedokážou žít neslyšně, snad proto mě pouštějí, snad proto vyplňují trhliny v životech svých podkresem mým. Když chtějí, i nechtějí, pro jednou být v obraze, či v dobré víře vyčkávat, zda zazní ta "její" oblíbená. Nebo jen tak ze zvyku. Poslouchat ten šlágr. Pak ale hned odejdou. Stimul jiný, jakýkoliv, vážně, mi přebral jejich pozornost, to jediné, k čemu vlastně sloužím.