DANĚ K NAROZENINÁM - napsal Jiří Wilson Němec

Čas pádí a tak zkrátka
Už ukusuješ druhou půlku žití
Ať hlasitě u vás bouchne zátka
I já si na tebe dám něco k pití

Milá Dano, ze srdce přeji:
Štěstí, lásku, zdraví a co sama chceš
Ať oči se ti stále smějí
A poznáš vždy co pravda je a lež

Kterak si dopřát malou radost - napsal Jiří Wilson Němec

Pan Bouda procházel zvolna pasáží nákupního centra. Míjel obchody a obchůdky. Sudová vína, prodejce mobilů, potřeby pro domácí mazlíčky, elektro, šaty, jiné šaty, boty a další a další. Pan Bouda dobře nakoupil v hlavní prodejně supermarketu a teď se rozhlížel a přemýšlel, čím by si udělal takovou malou radost. Ženská část planety vždy ví čím. Kosmetikou, nějakým hadříkem na sebe, dalším párem botiček a nebo třeba jen dobrou kávou a pomluvami kamarádek, známých a spolupracovnic s některou 

z nich při konzumaci zákusku. Dortíku sacher třeba. Tyto sklony pan Bouda neměl. Ale dostal nápad.
Zastavil se u obchodu s tabákem, tiskovinami a terminálem Sportky. Napadlo ho totiž, že si udělá radost tím, že si koupí výherní los.
„Dobrý den,“ oslovil mladinkou slečnu za pultem.
„Dobrý,“ usmála se na něj blondýnka. „Čím vám posloužím, pane?“
„Prodáváte stírací výherní losy?“
„Samozřejmě.“
„To je dobře,“ řekl pan Bouda, „protože já si teď jeden takový koupím. Kolik stojí?“

Jen tak - napsal Jiří Wilson Němec

Skoroúsvit večerního zaříkávání
Na pochybách nenechává
Ani zdání
Dvou žhnoucích bodů
To se jen střetly
Dvě babočky
Jedna perleťová
A druhá s oky
Jako na polévce
Pak vzlétly
Na inkoustu nebe lehce
O sebe křídly zavadily
A každá jinam do ztracena
Ztrácela se uzavřená

Dobrodruh - napsal Jiří Wilson Němec

Osamocený pasažér František vystoupil z lokálky. Letmo přehlédl známá místa a nasál vůni rodného kraje. Vydává se svým směrem vstříc dobrodružství. Zažít dobrodružství si naplánoval stejně jako lord Castlepool ve filmu Vinnetou, rudý gentleman. Potrhlý je na to dost. Hranice mezi dobrodružstvím a průserem je tenká a upřímně, chtivec dobrodružství sklouzne spíše do nějaké šlamastyky než do filmových hrdinství. Tohle si ovšem František nepřipouští.

DENÍČKOVÁ - napsal Jiří Wilson Němec

Cite!
Lásko!
Něho!
Ví, páteříček sněhový, ke komu doplul
oknem do pokoje?
Černý samet beze zbroje s oranžovou šálou,
na dlaň sedl náhle zmaten.
Páteříčku, dlaň mám malou,
dívčí v bílém pokoji
a velkou lásku,
kterou má ten
jenž bezbrannou mne odzbrojí.

Adam - napsal Jiří Wilson Němec

Pan učitel Jan Tomíček měl své poslání na javornické devítiletce rád. Rád trávil dlouhé hodiny ve „svém“ kabinetě plném mrtvé flory a fauny. Hlavně fauny. Za roky, které už na zdejší základní škole působil, dokázal shromáždit úžasné množství exponátů. Kabinet přírodopisu praskal ve švech. Žáci nemuseli nikam do muzea, aby viděli preparované exempláře zvířat, se kterými by se těžko mohli střetnout v naší přírodě.

Infarktové blues - napsal Jiří Wilson Němec

Ženu se.
Běžím, co jen stačím.
Utíkám smrti, hnátům, lebkám.
Života plyn až na zem stláčím,
až potím se a lepkám
čůrky slané.

Tak hrejte kruci,
country requiem.
Tak hrejte kluci,
ať se dožijem
rána trpkého
jak trnky plané.

Salát - napsal Jiří Wilson Němec

Už je to pět, nebo ne počkejte, šest, no jo, šest let. Tak letos jsem se teda již šestým rokem zúčastnil soutěže o nejlepší štědrovečerní bramborový salát. Škarohlídové by možná řekli, že je to jenom další vymyšlený důvod štamgastů, jak zdůvodnit doma, proč i na štědrý den dopoledne jdou do své oblíbené hospůdky. Skutečnost je ovšem prozaičtější. Na štědrý den dopoledne do hospody tato parta chodila už dávno předtím, než se zavedla memoriálová salátová tradice.

Sněhové lampičky - napsal Jiří Wilson Němec

Na cestu spadl neveliký polštářek sněhu. Jeden z prvních letošní zimy. To neposedná veverka na lovu šiščích semen zavadila o sněhový chomáč. Skupina chodců pod ní ji ani moc nevyplašila.
„Veverka! Vidíte?! Tam, tam!“ zazněl vzrušený dětský hlas a všech šestnáct hlav zvedlo oči jako na povel ke korunám stromů. Veverka, která nabrala na zimu hustší a tmavší srst, se jako modelka zastavila, zavlnila boky, zastříhala dlouhými střapci chlupů na uších a zmizela ve spleti větví mohutného smrku.

Nález - napsal Jiří Wilson Němec

Pan Bouda silně znervózněl. Kdo by taky neznervózněl. Supermarkeťácký vozík plný, v něm vše, co potřebuje na čtrnáct dnů. Pan Bouda už má tenhle pravidelný rituál vyzkoušený. Položky vozíku jsou vždy stejné. Už si ani seznam nepíše. Má vše v hlavě.
Pan Bouda, křestním jménem Alois, staromilec a svobodný mládenec, no-mládenec, popravdě je mu padesát pět let, to už je mládí, alespoň fyzické, pryč, je zoufalý proto, že nemůže najít peněženku. 

Výhra - napsal Jiří Wilson Němec

Pan Bouda trpělivě vystál frontu před pokladnou supermarketu. Byly otevřené čtyři. Postavil se do té s nejkratší frontou, ale jak už fungují Murphyho zákony, když měl před sebou už jen tři nakupující, pokladní oznámila, jemu a zákaznici stojící před ním, aby si laskavě přešli do fronty k jiné pokladně, neboť ona obslouží posledního a zavírá.

Pan Bouda rezignovaně v duchu zabrblal a rozhlédl se, která ze zbývajících tří má frontu nejkratší.

Sváteční - napsal Jiří Wilson Němec

Milá Dano,
k Tvému svátku:
Tvá slova ať jsou hravá,
dlouho ať jsi taky zdravá,
ať máš věrných přátel kopu,
co nechávají milou stopu.
A lásku přeji, naději a odhodlání
ať naučíš to dobré psaní
ještě mnoho žáků a mnoho žaček,
a ať pochopí: není háček jako háček...
Vše nejlepší přeje Wilson

Co se nosí - napsal Jiří Wilson Němec

Z čehopak ti, milé děvče,
z čehopak ti hoří líčka?
Hádej, hádej, neuhádej.
Tváře barví kořalička.

Snad ne láska, milé děvče,
je třpyt tvých očí jak kapky rosy?
Hádej, hádej, neuhádej.
Šlehla jsem si, to se teď nosí.

RADOST NA DOBEŠCE - napsal Jiří Wilson Němec

Křest knihy QUO VADIS, VOLE? aneb CO NÁS ČEKÁ A POMINE na Dobešce 29. listopadu 2024

Tak už to má za sebou. Všichni jsme věděli, že ta chvíle musí přijít. Schylovalo se k ní celý letošní rok. A nakonec 29. listopadu v útrobách divadla Dobeška skončilo dlouhé čekání a početná parta rodičů ji mohla pokřtít. Ano, mezi čtenáře byla tímto aktem poslána knížka QUO VADIS, VOLE? aneb CO NÁS ČEKÁ A POMINE.

Parta rodičů, mezi které se také hrdě počítám, není nikdo jiný než účastníci literárních dílen Dany Emingerové. Z množství jejich literárních pokusů Dana vybral takřka stovku textů ozdobených skvělými ilustracemi studentů Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara.
Dobeška byla svědkem povedeného večera. Bylo úžasné pozorovat, s jakým nadšením se mnozí psavci setkali. Byl jsem jedním z nich, ale jeden z mála, který se objevil fyzicky poprvé. Tváře, které jsem tři roky vídal jen na obrazovce monitoru a slyšel ve sluchátkách, jsem mohl vidět naživo. Prožil jsem chvíle radosti a určitě jsem v tom nebyl sám.

Opravářka - napsal Jiří Wilson Němec

Prý mi vynechává. Prý mi vynechává dosti často. Jsem dalek toho, abych si myslel, že tak dí cizí, zlé jazyky. Člověk by se měl alespoň zastavit a zamyslet, jestli na těch řečech není náhodou něco pravdy. Zrovna teď mi vynechalo a já jsem se zastavil. A už vidím bodrého venkovana, jak kráčí přes cestu k mému vozu. Ani nemusím hádat.
„Dobrý den pane. Nepotřebujete pomoc?“
„A to už jako proč?“ marně odvracím neodvratitelné.
„No, proč? Vynechává vám motor, vždyť vás slyším přes půl kiláku. Jedete jak s kašlem.“

Ikarové trojúhelníků - napsal Jiří Wilson Němec

Chci vzlétnout, chci létat,
chci plachtit nad krajinou,
držet tě za ruce jak žádnou jinou
a pomalu, pomaloučku tát.

Roztávat programově, ne jako Ikarus.
Rozleptávat křídla tvá i má,
jen kormidly hlídat pád mne zajímá.
Tak leťme. Pojď! Už to zkus!

Za letu vyzkoušejme
rozpoltit své osobnosti
a pozorovat náš let Ikara.
Letíme nocí beze slunce.
Žár našich těl se o pád postará
na zem, jak na divadle – plnou hostí.

Kamení - napsal Jiří Wilson Němec

Tak, a už to má za sebou. Dvaadevadesát je pěkný věk. 

Franz Neugebauer seděl na pohovce, před sebou tři krabice různých písemností a fotek po pradědovi, jehož jméno nosí. Město Rosenheim nedaleko Mnichova mu bylo domovem od narození. Ne tak pradědečka, který měl pohřeb právě předevčírem.
Pradědeček se narodil v sedmnáctém roce minulého století do nelehké doby. První světová válka právě vrcholila. Jeho otec byl zemědělec, praděda byl zemědělec a děda taky.

Milenci - napsal Jiří Wilson Němec

Co říci abys uvěřila?
Jaký skutek? Jaký čin?
Dávno už nejsem maminčin
chci, aby tys mou byla.

Rozproudila se mi krev
srdcem se žene dravá říčka
polibek žhavý, jak od sluníčka
to přeci čin je. K němu slev!

Blázínku ty můj milý
vykonej ještě jiné činy
pak dotrhej lístky kopretiny
bylo NE a ještě dva tam zbyly.

BUK - napsal Jiří Wilson Němec

Buk je strom. To ví přece každý trouba. Buků roste hodně. Hlavně v lese. A nejvíc jich roste v bukovém lese. Buk roste dlouho. Když jej zasadíte, tak z jeho dřeva vám rakev neudělají. Vámi zasazený buk, i když poroste jako z vody, nebude asi v době, kdy přirozeně umřete dostatečně silný, aby jej dřevorubci káceli.
U nás v Čechách, na Moravě i ve Slezsku je také hodně památných buků. Památné stromy jsou chráněné zákonem.

Malá nevěra - napsal Jiří Wilson Němec

Kývni
Řekni si o polibek
Nemusíš mluvit. Stačí očima
Všechno je relativní
Svůj pohled na tě stočím 
A zachytím odraz vlastních vln
A proudů
Ne pohled ovíněný
Ne pohled pivní
Přec ten, jenž naměří
A započtou mi
U Posledního soudu
Kývni