Facebookové domácí štěstí - napsala Eva Sadílková

Lucie se budí do prázdného bytu. Už popáté tento týden. Ještě si na to nezvykla. A o víkendu to asi bude zase stejné. Karel už je druhý týden na služební cestě v Bruselu a jejich „malý“ Kája se v neděli odstěhoval k přítelkyni. Chce se jí trochu brečet. Ale proč, má se přece skvěle.
Převlékne se z hedvábné noční košilky do tílka a legínů. Projde z ložnice přes halu do tělocvičny. Otevře okno dokořán, zacvičí tři pozdravy slunci, pár ásán a ještě chvíli medituje. Při meditaci si uvědomí, že v tělocvična je teď skvěle nasvícená.
Chvilku hledá místo, kam nastavit samospoušť, pak se rychle přesouvá zpátky na jogínskou podložku a pózuje zády k fotoaparátu. Fotka se povedla. Vypadá přesně tak, jak potřebuje – jako že někdo vešel do tělocvičny, tak trochu ji vyrušil a všimnul si, jak jí to sluší.

O posledním medvědovi na Králickém Sněžníku - napsala Eva Sadílková

Fakulta designu a umění v Plzni

Kdysi dávno, před mnoha a mnoha lety, když ještě na Králický Sněžník málokdy zabloudil člověk, žil v Medvědích jeskyních i moudrý a laskavý medvěd Vintoš. Všechna zvířátka v lese ho měla ráda a věděla, že když bude potřeba, pomůže jim a ochrání je. Za medvědem chodila pro radu, jak se co nejlépe připravit na zimu nebo přečkat letní sucha a vedra. Nebo když vichřice zlámala stromy a zničila zvířátkům jejich pelíšky, medvěd vždy pomohl postavit obydlí nová.
Jednou udeřila tak dlouhá a tuhá zima, že všem zvířátkům došly zásoby jídla. Vintoš měl tehdy ve svém pelechu ještě trochu medu, které by mu do jara stačil. Ale protože měl dobré srdce, rozdělil ho na malé porce, aby vyšlo na každého a nikdo nezůstal o hladu. Tak všechna zvířátka nejtěžší období společně zvládla a moc Vinošovi děkovala, že je zachránil.

Vlakem na prázdniny k babičce - napsala Eva Sadílková

Ten hlavák je hnusný místo. Je tady vždycky hroznej smrad a divný lidi.
Proč jde máma furt se mnou, vždyť bych sem trefil. 
Tyjo, ty cedule tady nikdy nechápu. Proč tam píšou nějaký města, který neznám a nenapíšou, co jede přímo k babičce. 
Jo, tak máma říká, že to jede z druhýho nástupiště. Tak je asi dobře, že je tady, jinak bych tam netrefil, ale od vlaku už doufám hned odejde a nebude mi mávat deset minut. 

Rozhovor ve vlaku - napsaly Hana van der Hoeven a Eva Sadílková

Vlak zastaví a desetiletý chlapec s batohem vyskočí na peron a vydá se k lesu.
Mladý muž prohlásí: „No to je borec.
Starší dáma v kostýmku si vyčistí brýle, chvilku nevěřícně kroutí hlavou a neskrývá svůj odpor: „Mělo by se to nahlásit.“
„Co by se mělo nahlásit?“
„Jel úplně sám. Vám přijde normální, aby se desetileté dítě samo potulovalo po lese? Mně tedy rozhodně ne.“
„Co je na tom? Je super, že ho to táhne do přírody. Já jsem v jeho věku také jezdil na čundry.“

Adrenalin na vlnách - napsala Eva Sadílková

„Firma pořádá závody jachet, pojeď taky.“ Touhle větou to všechno začalo. Moc se mi nechtělo. Ve svém volném čase, za svoje peníze trávit týden s lidmi z práce? Nejsem blázen. I když trochu asi jo, protože nakonec jsem ze zvědavosti kývla. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že naše posádka složená ze sedmi jachtařských analfabetů zabojuje o první místo, že spolu zažijeme euforii jako z filmu, že budeme ve vyhrocené situaci řezat lano plachty a po závodě zamáčkneme slzu, nevěřila bych mu.