Království bílého brouka - napsala Vendy Podhráská

Ilustrace: Vendy Podhráská, Fakulta designu a umění v Plzni

Za svůj život jsem podnikl mnoho úžasných cest do nejrůznějších koutů světa, zažil dobrodružství, o jakých se mi ani nesnilo a viděl věci, které se jen těžko popisují. Jedna z mých cest byla ale přeci mezi ostatními výjimečná a dodnes se mi při vzpomínce na ni zatají dech. Byla to cesta do srdce Afriky. Kontinentu tak vzdáleného a tajemného, a přesto krásného a plného překvapení.
Celé to velké dobrodružství začalo v jednom z dopisů od mého dlouholetého přítele a cestovatele Hanse Fühlera z Německa..

Svoboda - napsala Vendy Podhráská

Starý muž žil sám a měl spoustu dluhů. Každý den tvrdě dřel hluboko v dolech, aby měl peníze na splácení, a byl k smrti vyčerpán. Když dostal konečně za svou práci zaplaceno, hned zamířil do města, aby splatil část dluhů.
Cestou procházel přes tržiště a jeho zrak upoutaly klece se zpěvnými ptáky, kteří ovšem nezpívali.
„Jakpak by jste také mohli zpívat,“ pomyslel si. „Celé dny jste zavření v klecích, jako já v dolech. Život nás netěší a budoucnost máme nejistou.“
I zželelo se mu ztrápených ptáků v klecích a za všechny své těžce vydělané peníze je koupil.

Hříva dělá lva - napsala Vendy Podhraská

Gabriela Pešková, Fakulta designu a umění v Plzni

Daleko v Africké savaně se v jedné lví smečce narodila dvě lvíčata. Malý lvíček Albert a jeho sestřička Cecilka byli od narození nejlepší kamarádi. Nehnuli se od sebe ani na krok a ostatní lvíčata je moc nezajímala. Celé dny si spolu hráli, dováděli a zlobili ostatní členy smečky. Tu tahali mámu lvici za ocas, jindy zas překáželi tetám lvicím při lovu a někdy dokonce kousali tátu lva do ucha!
Čas plynul a lvíčata rychle rostla.
Brzy je jejich maminky začaly připravovat na dospělý lví život. Mladé lvice chodily s jejich maminkami na lov a mladí lvi se učili s tátou lvem bojovat a řvát jako správný vůdce smečky. Cecilka byla nadšená, že se konečně může naučit lovit, ale Albertovi se do učení nechtělo. Radši by si hrál se svojí sestřičkou, protože se mu bojování nelíbilo, řvát moc neuměl a ostatní lvi si z něj dělali srandu.

Zmije gabunská - napsala Vendy Podhráská

Vendy Podhráská, Fakulta designu a umění v Plzni

Koho kousne tento had,

ten bolestí vije.

Nejdelší jedovatý zub

má gabunská zmije.

Zmije rohatá - napsala Vendy Podhráská

 

Vendy Podhráská, Fakulta designu a umění v Plzni

Na poušti, tam za kamenem,

je hromádka hrbatá.

Pod pískem v ní na svou kořist

číhá zmije rohatá!

Patnáctka v tramvaji - napsala Vendy Podhraská

Uf, to byl zase den! Ta škola mě jednou zabije, ještě že už je pro dnešek konec. Už jen otravná cesta domů a je klid.
Hele, zrovna jede tramvaj, trochu popobíhám, ale ne moc, abych se příliš nezadýchala. Vystupuju po schůdkách a do vozu a kontroluju účes v odrazu mobilu. Rychle zamířím doleva skrz důchodce k poslednímu volnému místu a ztěžka na něj dosednu. Tramvaj se rozjede a nuda začíná. Koukám z okna na ulice, které znám už nazpaměť. Občas zkontroluju mobil, ale nikdo mi nepíše. Tramvaj zastavuje. Lidé se hrnou dovnitř a ven a strkají se. Zběžně prolétnu očima cestující a pousměju se nad zoufalým stylem holky v zeleném kabátě. To by si na sebe nevzal ani slepej..

Parohy - napsala Vendy Podhraská

Byl jednou jeden mladý jelen a tomu poprvé vyrostly parůžky. Měl z nich obrovskou radost a pyšně se procházel po lese. Ale starší jeleni se mu smáli, protože jejich parohy byly mnohem větší a krásnější. Mladý jelen z toho byl smutný a rozhodl se, že jim to vrátí. Když přišla zima, všichni jeleni začali své krásné parohy shazovat. Ale mladý jelen se rozhodl, že si ty své ponechá.
„Neblázni, shoď je a na jaře ti vyrostou nové, mnohem lepší“ radili mu starší jeleni. Ale on se nedal odbýt.

Na bitevním poli - napsala Vendy Podhraská

Probouzí mě nepříčetný řev a kdosi mě tahá za nohy ze stanu. Rozeznívají se lesní rohy a ukřičený velitel vydává první rozkazy: „vstávat holoto líná! Najíst a do zbroje! Máte deset minut!“
Všude se ozývá mrmlání a hekání. Ani já nejsem schopná v mžiku vyskočit, včerejší bujaré oslavy na všech zanechaly následky. Nevím, čí to byl nápad oslavovat před bitvou, ale stalo se a teď se s tím musím poprat.
Řev velitele skřetů je čím dál intenzivnější a tak se i já nakonec vyhrabu, rychle do sebe hodím snídani a snažím se jí zase nevyhodit.

Bajka Vlk a pes - napsala Vendy Podhraská

Byl jednou jeden ovčácký pes a ten měl za úkol hlídat ovce. Svou práci odváděl dobře a nikdo se k
jeho stádečku ani nepřiblížil. Ale pes se po nějaké době začal cítit osamělý. Ovce byly za jeho ochranu vděčné a celé dny se spokojeně pásly, ale žádná řeč s nimi nebyla.

Pak se začalo po nocích z hor ozývat vytí. Zpočátku byl pes ostražitý, ale vytí se ozývalo každou noc a on postupně podlehl jeho kouzlu.

Chci malej, ale výkonnej - napsala Vendy Podhraská

Archiv Dana Emingerová

„Ahoj Jani, pojď dál, dáš si kávu?“
„Ahoj, radši čaj, děkuju. Tady to voní, co to pečeš? Uh, konečně si sednu, bolí mě zas nohy.“
„Ále, jenom bábovku, odpoledne přijdou vnoučata, tak abych jim měla co nabídnout..“
„Ahaaa.“
„No tak povídej, bylas´ tam? Jsem hrozně zvědavá!“
„Nu, byla. Ale Miluš, to byl zas nápad. Já věděla že to nebude pro mě..“
„Jak to? Přece to není nic divnýho. Já ho mám taky.“
„No jo, ale to je něco jinýho. Vždyť jsi mladší. Já se tam cítila tak blbě, to ti bylo. Všude samý mladý a koukali na mě, jako bych tam neměla co dělat… A taky že neměla, to není nic pro mě, tyhle věci. Na to už jsem bába stará.“
„No, a líbil se ti tam nějakej?“