Štiky, úhoři a ženy, co odmítají čekat na smrt - napsala Hana Hermanová

Moje rumunská tchyně vypadá mladší, 

Úhoř, její nový přítel, vypadá starší. Je mezi nimi třicet let rozdíl. Aby vypadal ještě starší, barví si Úhoř vlasy na šedivo. 

Úhoř má rád dobré jídlo, tchyně se pořád postí. Z náboženských důvodů. Nejspíš proto vypadá tchyně tak mladě, žádný alkohol, žádné kafe, žádné maso, zeleninový salát, voda pokojové teploty, nikdy ne studená, ani v tom nejparnějším létě, a k tomu nanejvýš losos v páře. 

Horko v noblesním salónu - napsal Šimon Pravda

„Je to definitivní,“ kníže Hugo opakuje slova svého syna a hledí do zámeckého krbu předků Thurn-Taxisů. Zklamal.
Lev salónů, šlechtic movitý, kavalír, zámků pán a železnic stavitel... a otec. Jest poražený a on nezmůže nic. Princ Alexandr, jeho syn, jediný nástupce rodu, vstupuje do Maltézského řádu. 

Poleno doutná. Do dřevěné knihovny se plíží mráz, ale dlouhou dobu nikoho nenapadne přiložiti.
Pravá rukavička drahé látky si dolije prázdný pohár, ta levá v dlani drtí nejboblíbenější svůj chalcedon.

Čarodějnice - napsala Hana Hermanová

„Pomůžeme babi ve stánku?“
Nina se vůbec netváří nadšeně. Chce dál skákat v pytli a chce si ještě jednou zkusit vystřelit ze vzduchovky, když se jí to napoprvé nepovedlo. Chce se přehrabovat v igelitce s odměnami za splněné úkoly. Pitíčka, igráčci a omalovánky už ji tolik nezajímají, ale duhová pružina a průhledný hopík se třpytkami ano, to se ještě hodí i pro takovou velkou desetiletou slečnu, jako je ona.

Chce vidět, až vzplane hranice s narovnanými poleny a figurínou v ženských šatech.
„Takovej hezkej tmavomodrej svetřík, nejspíš po nějaké babičce, a oni to oblíknou na figurínu a zapálí. Vždyť to musí být kvalitní vlna,“ pomyslím si pro sebe.
Ani mně se pomáhat do stánku tak úplně nechce.

Nehybný - napsala Hana Procházková

Přibyl tu nový pouliční talent. Celý natřený do bronzu a sedí na lavičce. Není to neobvyklý pohled ve velkoměstě, podobných je tu mnoho. Ale je prvním, kterého jsem potkal cestou do práce. Už tak časně po svítání tu sedí. To je vlastně ten jeho trik, sedět nehybně na lavičce. To bych přeci zvládl i já! 

A zrychlil jsem své tempo chůze.
Sedí tam stále, i při mé cestě zpátky. Snad tu sedí déle, než já v práci. Možná tu přeci jen bude něco k obdivu.

Sousedé - napsal Marek Bucko

„Zdravíčko, sousede! Tak se nám na víkend, zdá se, dělá krásně, že jo?!“ pokřikne z pod pergoly Karel směrem k vedlejší zahradě. Usrkne si z šálku ranní kávy, usměje se a posadí se na proutěné křesílko ke stolku. Starší chlapík, kterému pozdrav patří, ryje na zahradě jakési díry.
„Krásně jak pro koho! My tady na vesnici, když na to přijde, musíme makat i vo sobotách. Někdy i nedělích. Za chvíli musím do práce, sejeme. To nemůžeme vodložit na pondělí, kdy má chcát!“ odsekne chlapík.
„Chcete teda s něčím pomoct?“ pokouší se Karel smířlivě uklidnit souseda.
„A s čím bys mi mohl asi tak pomoct, doktůrku? Když tě pozoruju na zahradě, tak tam maximálně lemtáš kafe z maličkýho hrnku, jak nějaká buzna. Nebo se cachtáš v tom vašem blbým bazéně jak malej parchant! Ty seš takovej talent, že když jsem tě viděl s motykou, byl jsem rád, že je mezi náma plot. Já jenom potřebuju chytit toho zkurvenýho krtka, co mi tu vrtá. Praštim ho rejčem, hodim kočce a jedu na pole- do práce.

Dva světy - napsal Marek Bucko

„Támhle! Pan Am, to budou oni, určitě!“ křičel jsem na vyhlídkovém ochozu ruzyňského letiště poté, co letadlo se začouzením pneumatik dosedlo na plochu.
„Musíme rychle dolů do haly, jinak je zmeškáme!“ pobízel jsem k odchodu otce.
„Zas tak spěchat nemusíme, ono to bude chvilku trvat, než je odbaví. Navíc z Ameriky…“ řekl táta, ale přesto se odlepil od zábradlí vyhlídky, pomalu se narovnal z předklonu a neochotně mě následoval ke schodům. 

Francouz - napsala Jana Bednářová

Je první jarní den. Březen, za kamna nevlezem, protože je krásně slunečno. V duchu si tak odpovídám na známou pranostiku. Vystupuji 

z metra v Paříži, kousek od Vítězného oblouku. Pokládám kufr k nohám, zakláním hlavu a kochám se velkolepou nádherou. Jen lehce vnímám ruch ulic, spěch místních a lelkování turistů. 

S nedočkavostí vytahuji z tašky svoji zrcadlovku, kamarádku zrcadlovku. Nedopustím, aby ta krása zůstala bez dokumentace.

Po stopách Fridricha Štaufera v Palermu - napsala Sabina Prisender

Zvenku to vypadá jako zřícenina.

Jako polovina Palerma.
Nebo jako velmi starý sflikovaný obranný val.

Vstupujeme do zašlého oblouku s nápisem Palazzo Conte Federico, 17.století. Spontánně nás tam zlákala zářivě zlatá kštice štíhlého svalnatce, který k těm oprýskaným fasádám tak nějak zvláštně patří. Místňák přespolní. Po černočerných hlavách ukřičených stánkařů na blízkém trhu Ballaro zajímavý kontrast.

Rozhlížíme se mezi turisty po renesanční dvoraně plné palem a já zaslechnu z úst blonďáka už čtvrtý jazyk. Na jižní Itálii neobvyklé.
Kupuji vstupenky.
"Jakto že mluvíte tak skvěle německy?"
"Máma je ze Salcburku, tak jsme vyrostli s bráchou dvojjazyčně."
Pozoruji kočky a krysy v hromadách odpadků před okny paláce. Jestlipak tady vydržela?

Vypůjčený poklad - napsal Marek Bucko

Aranka Demeterová přišla domů z družstva, kde vypomáhala u slepic a oznámila svému druhovi Zoltánovi Arpádovi:
„Zoltí, pojedeme od práce na zájezd do Kostélce. Na ten zámek. A proč máš na sobě ty sváteční tepláky??? Adidásky? To se žéníš, nebo co???!“
„Chtěl jsem tě vzit na večéři, dyž mame to výróčí…“ pokrčil rameny Zoltán. Byli spolu už celý týden a on věděl co se sluší a patří.
„Netréba, večeři jsem přinésla…“ prohlásila a vytáhla z kabely ještě neoškubanou slípku, se zakrouceným krkem. Zoltán, když to viděl, dal Arance facku, až to mlasklo.
„Co si blbá, kdyby tě chytili… Viš, že máš podmínku. O tvý haranty se starat nebúdu…“
Aranka se po pohlavku zapýřila štěstím. Od matky i babičky věděla že- „keď nebije, nemiluje“.

Milosrdná zeď - napsal Marek Bucko

Autobus s nizozemskou poznávací značkou otevírá dveře a vypouští turisty převážně důchodového věku na kostelecké náměstí. Většina míří doprostřed tohoto prostoru, kde právě probíhají keramické trhy. Je sobota 29.května 2027.

Spanilá jízda Švejků k Baltu - napsal Jaroslav Valach

Ozve se kopnutí do dveří.
„Moment!“ zavelí hospodský Karel a přeruší řeč svého  štamgasta Bohouše. Pak zklamaně dodá: „Ne, to není signál, ale nenávist žíznivců,“ povzdechne od pípy. „To je dneska potřetí.“

Po chvíli se zaposlouchá znovu.  

„Ticho!“ zvedne prst a usměje se: „Aha, tohle už morseovka je: tečka, čárka, čárka, tečka. ´P´jako pivo. Naši! Bohouši, běž otevřít!“

Do místnosti vstoupí pod rouškou tmy Pepa, další očekávaný host. Rouška mu švihácky visí na jednom uchu, v ruce drží odpadkový koš. Těší se na podroušenost. 

Ti, co chodí do tajného klubu, se před mocí manželek i moci maskují vynášením smetí. Kašírovaný důvod s opravdovými smrady.
„Trochu to s těmi mimikrami přeháníš. Cos v tom koši měl? Netopýry z mokrého trhu?“
„Nech si ty fóry a dejte mi hladinku,“ vytáhne z kapsy zmuchlaný cucek, vysmrká se a pak se zasměje: „Musím vám říct, co jsem slyšel cestou. Víte, z jakých stromů se dělá papír na kapesníky? Ne? No, ze smrků přeci!“

Jak jsem jela na Západ a potkala tam Rusy - napsala Hana Hermanová

„Pojď ještě na perón, dáme si kafe.“ 

„Ale vždyť už mám nahoře kufr!“ 

Jakub se podívá na můj stolitrový červený Samsonite, který se naducaně rozvaluje v prostoru na zavazadla nad hlavami mých spolucestujících. Ještě to nevím, ale v tom kufru bude příštích pět let celý můj život. 

Průvodčí a ochotní džentlmeni na nádražích v Montpellier, Kolíně nad Rýnem, Vídni, Štrasburku i Berlíně s ním budou zápasit a cedit mezi zuby: „Slečno to tam máte cihly, Lutherovu bibli nebo mrtvolu?“ 

Dnes má ale kufr premiéru. Zatím je docela lehký. A pojede na Západ. Na Západ do Východního Německa, teď už bývalého. „Ten ti nikdo neukradne, neboj!“ Jakub mi často říká neboj, protože se sám nebojí ničeho. Hodlá se přestěhovat do Izraele a získat izraelské občanství. Vstoupí tam do armády. Poznali jsme se v metru ten den, co byl útok na newyorkská dvojčata. 

Česká duše outdoorová - napsala Martina Křížková

Blížíme se k Tallahassee, indiánské aligátoří řece na severozápadu Floridy. Čeká nás kajaking mezi aligátory. 

„Nejedeme moc pozdě?“ strachuji se a otáčím se dozadu k dětem. Na webu psali, že od pěti už začínají aligátoři shánět potravu a jsou čtyři. 

„To bude v pohodě“, zklidňuje mě manžel. Konečně dojíždíme k výchozímu stanovišti pro výlet kajakem. 

„Moc to neprotahujte“, klade nám na srdce mladý kovboj od aligátoří řeky. „Blíží se čas krmení, kolem šesté vyrážejí aligátoři na lov“.

Mně se líbíš ty, mamko - napsala Eva Přibylová

Dcera: "A proč byla ta paní taková tlustá?"
Já: "No, dřív to byl ideál krásy. Takové paní se dřív pánům líbily."
Dcera: "Bleeee.."
Já: "Heeleee... Kolikrát ti mám říkat, že takhle ne. Každému se prostě líbí něco jiného, Anežko, a navíc dřív to takhle bylo."
Dcera: "A kdy dřív?"
Já: "V pravěku."

Dcera: "A to ty paní hodně papaly nebo necvičily? My měli včera šunkovou pomazánku... bleee..."

Skibidi - napsal Zdeněk Hejda

Skibidi toilet

- Co škola?
- Jo skibidi dnes.
- A ta koule z matematiky, též skibidi?
- Joo TOHLE, jak o tom víš?
- Přišla mi smska. Hlavně, že řešíš, jak o to vím, ale pětka je skibidi!
- To je ti fakt všechno jedno!?
- Hmm. To né, ale ta nová úča je prostě děsně sus, a asi mi to není jedno, ne!?
- To se mě ptáš nebo to jen konstatuješ?
- Co to je „konstatuješ“?

Bez psa? Pod psa! - napsala Sabina Prisender

Představte si velké něžné tele.
Nechte to obrůst rezavou a hnědobílou srstí, přidejte dva tmavé koláčky lidských kukadel, koketně dopředu sklopená ouška a dvaceticentimetrovou slinu.
Vznikne Tupfi.
Tupfi znamená Puntík a je to statná bernardýnka, narozená v Bavorsku a převezená do Vídně.
80 kilo živé váhy, které je třeba krmit, venčit a hýčkat. Do secesního bytu v centru velkoměsta šité jak na míru ...

Neuměla jsem hrát karty, a tak jsem jela do nemocnice - napsala Bohuna Kopřivová

Ležím v nemocnici v posteli a přemýšlím. Jak se to vlastně stalo? Asi si nevzpomenu. Vím, že bylo krásné počasí, spousta sněhu, opravdu bílé Vánoce. Poslední, na co si pamatuji je, že mě vpravo v těsné blízkosti někdo minul, cítila jsem to přímo na těle a najednou pád. Dopadám na obličej a pak už nevím nic. Někdo se nade mnou sklání. Já se nemůžu ani pohnout, když se mně někdo dotýká, tak šeptám: "nechte mě být, už to bude dobré."

Matně si vzpomínám, že to byl muž a říká: "vy jste mi vjela na patky a krvácíte v obličeji, zavolám vám sanitku." Říkám ne, já tu mám chalupu. Jak jsem se k ní dostala opět nevím.

Steak - napsal Marek Bucko

Jak je to dlouho, co jsme byli v restauraci? Ani nevzpomenu. Poté co prohlásili restaurace za nepřátele green dealu, protože k úpravě pokrmů byla mnohdy třeba vysoká teplota, zbyly už jen ve skanzenech a rezervacích. A tam samozřejmě zamluvené na měsíce dopředu. Naštěstí jsme měli v práci soutěž- kdo nejméně zatížil svou uhlíkovou stopou pracoviště, vyhrál dvoudenní putovní pobyt ve skanzenu E50. Bylo to s projížďkou v benzínovém autě (ty zakázali ještě před restauracemi). Se zastávkou v Plzni- spojenou s návštěvou restaurace. A nějaké překvapení za Stříbrem- před bývalou hranicí s Německem 

a současnou mezi Západním a Východním Ruskem.

Vesnice - napsala Lenka Holcová

Byla jsem holka diskotéková nikoli zábavová, čímž jsme se my holky z města odlišovaly od holek z vesnice. Vyrostla jsem v okresním městě v činžovním bytě 3+1. Osud tomu ale chtěl jinak.
Moje první setkání s vesnickým životem byly pravidelné návštěvy rodiny Polákových, kam jsem jezdila s rodiči, jednou za čtrnáct dní naší Škodou 120, pro košík vajec. Tam mi vrstevník Láďa asi v osmi letech poprvé ukázal prase v chlívku, a ještě něco dalšího, což patří do jiné kapitoly.
Pamatuji si, že paní Poláková měla v ložnici obrovskou horu peřin, přikrytou velkým vyšívaným přehozem, na němž seděla panna v krajkovém oblečku. Taky si pamatuji zvláštní pach těch prostor, něco jako směs odéru zemědělských zvířat, sena a jitrnic.

Velký vlakový výlet - napsal Martin Paruch

Z kapsy jsem vytáhl pár drobných mincí a usmál se na barmana.
„Porto. Com tónica, por favor,” odrecitoval jsem naučenou frázi. Barman pokývnul.
„Five euro, sir,” odpověděl plynně.
Naše jazykové znalosti se touto konverzací protnuly a zároveň vyčerpaly. Ale to nevadilo. S výsledkem jsem byl spokojený. Skleničky v ruce, seděli jsme se synem v snad nejkrásnější nádražní restauraci celé cesty. V portugalském ráji portského.