Úhoř, její nový přítel, vypadá starší. Je mezi nimi třicet let rozdíl. Aby vypadal ještě starší, barví si Úhoř vlasy na šedivo.
Úhoř má rád dobré jídlo, tchyně se pořád postí. Z náboženských důvodů. Nejspíš proto vypadá tchyně tak mladě, žádný alkohol, žádné kafe, žádné maso, zeleninový salát, voda pokojové teploty, nikdy ne studená, ani v tom nejparnějším létě, a k tomu nanejvýš losos v páře.
Úhoř smutně studuje všechny klobásy a guláše v jídelním lístku a nakonec řekne, že nemá hlad, a dá si taky salát. Guláše a klobásy si určitě dává, když je sám. Prozrazuje to jeho zakulacené bříško, na kterém se nepěkně napíná tričko s polo límečkem. Nebo si to bříško pěstuje taky proto, aby vypadal starší, kdo ví.
Úhoř kouří. To mu tchyně dovolí. Taky si nervózně a bolestivě rýpe do kůžičky kolem nehtu na palci. To mu tchyně nedovolí a okřikne ho jako malého kluka.
Úhoř je s tchyní z čisté lásky. Sám má práci, ale už za rok začne pracovat u ní v notářské kanceláři, jen proto, aby jí pomohl. Sám má auto, ale už za rok mu tchyně koupí velkého bílého Land Rovera, jen proto, aby tchyně měla pohodlí, když ji vozí do lázní a k moři. Sám má byt, ale už za rok je spoluvlastníkem všech tchyniných bytů, jen proto, aby se o ně mohl starat. O byty i o tchyni.
„Je to proti přírodě,“ řekne švagr, jehož osmdesátiletý otec prošustroval rodinné jmění s blondýnou v růžových trenýrkách s číslem 24 na zadku.
Úhoř rozmístí po všech bytech, které tchyně má, ikony a vonné tyčinky značky Tesori d´Oriente. Ikony i vonné tyčinky poschovávám do šuplíků, z ikon mám stihomam, protože mi přijde, že mě, hříšnici, nedůvěřivě pozorují, a z vonných tyčinek mě chytá migréna. Je jich ale tolik, vonných tyčinek, ikon i bytů, že není možné těsně před odjezdem uvést všechno do původního stavu. Všude je hodně bílé a růžové, v kuchyni je kobereček s nápisem Kitchen a v předsíni obraz s nápisem Home.
Všude vládne štěstí a pohoda. Jen Úhořova kůžička u nehtu na palci je rozedraná až do krve.
Paní Vodňanská, sousedka z vesnice, kde máme chalupu, nevypadá mladší. Pan Štika, její nový přítel, nevypadá starší. Je mezi nimi třicet let rozdíl.
Paní Vodňanská si bílé husté vlasy stáčí do pořád hustého drdolu. Před rokem umřel pan Vodňanský, se kterým ve vzorném katolickém manželství vychovala pět dcer a vytouženého šestého syna.
Paní Vodňanská místo, aby se starala o vnoučata, jak se na správnou katolickou vdovu sluší, prozřela. Uvědomila si, že byla celý život vlastně nešťastná.
Na vesnický karneval přišla přestrojená za čarodějnici, poprvé na veřejnosti s makeupem, v černých síťovaných punčochách a s rozpuštěnými vlasy do půli zad. Na karnevalu potkala pana Štiku z vedlejšího maloměsta. Pan Štika je taky věřící, po úrazu, který ho připoutal na vozík, konečně pochopil, co je na světě důležité, a od té doby nosí na krku velký stříbrný kříž.
Paní Vodňanskou a pana Štiku spojila víra a láska.
„Je to proti přírodě,“ říkají dospělé děti paní Vodňanské, které místo toho, aby u ní nechávali vnoučata na hlídání na víkendy, musí ji s panem Štikou vozit po výletech.
Ve stoletém domě paní Vodňanské jsou svaté obrázky i na záchodě a v chodbě je ve výklenku na zdi přibitá vyšívaná dečka s nápisem „Kde Bůh hospodaří, tam se dobře daří.“
Pan Štika je s paní Vodňanskou z čisté lásky a z vůle boží. Ale už za dva měsíce začne vybírat její důchod. A ta dívka v jeho věku, co k němu chodí do bytu, jak si všimly vesnické oči, kterým nic neujde ani ve vedlejším maloměstě, když tam třeba jedou nakoupit nebo k doktorovi, mu beztak chodí jen vypomáhat s domácností.
Do našeho vesnického kostelíku přijedou koncertovat umělci z Národního divadla. Nějaký lehký repertoár, Straussovy valčíky. Ne, že by snad umělci z Prahy podceňovali vkus vesnického publika, ale doba je těžká, tak repertoár musí být lehký, i když Straussovy valčíky působí ve vesnickém kostelíku jako naparfémovaný batistový kapesníček ušmudlaný od rtěnky, který někdo omylem zapomněl na čistě vyhoblovaném klekátku ve zpovědnici.
Do našeho vesnického kostelíku přijedou koncertovat umělci z Národního divadla. Nějaký lehký repertoár, Straussovy valčíky. Ne, že by snad umělci z Prahy podceňovali vkus vesnického publika, ale doba je těžká, tak repertoár musí být lehký, i když Straussovy valčíky působí ve vesnickém kostelíku jako naparfémovaný batistový kapesníček ušmudlaný od rtěnky, který někdo omylem zapomněl na čistě vyhoblovaném klekátku ve zpovědnici.
Pohupuju nohou v rytmu melodie Na krásném modrém Dunaji a pozoruju pana Štiku. Sedí v první řadě a jednou rukou dojatě svírá velký stříbrný kříž na krku a druhou rukou hladí paní Vodňanskou po vlasech, pro tuto příležitost stažených do drdolu protknutého secesní jehlou s jantary.
Po koncertě je garden party, která není na zahradě, ale na louce. Pan Štika se mezi pobíhajícími ovcemi a pražskými umělci opije tak, že vypadne z vozíku.
„Je to zlatokop,“ je zajedno moje rumunská rodina ohledně Úhoře.
„Je to zlatokop,“ je zajedno moje rumunská rodina ohledně Úhoře.
„Je to sňatkový podvodník,“ usoudí jednomyslně celá vesnice v hospodě ohledně pana Štiky.
Tchyně i paní Vodňanská mají pocit, že jsou poprvé v životě tak nějak doopravdy šťastné.
