Čas neexistuje - napsala Lenka Prosecká

Sesterský skandál podle Vlasty

Markéta držela svého syna pevně za ruku. Podívala se na něj, pohladila ho a pak se dlouze rozhlížela po hodovní síni a jen tak pro sebe zašeptala a potutelně se přitom usmála. 

„Vše je na svém místě.“ 

Hned si uvědomila, že tohle nesmí. Nasadila zpět svoji šlechtickou, vznešenou tvář. Služka Dorotka, která stála za ní, by přísahala, že slyšela spadnout kámen z její duše.

Dědic - napsala Lenka Prosecká

Tryskem vjíždí na jičínské náměstí. Uháněl ze zámku v Kostelci, kde ho posel zastihl se spěšnou zprávou. Chvátal domů – nově postavený jičínský zámek mu již otvíral své brány. První nádvoří, druhé nádvoří, konírna. 

Svižně sesedá, pohladí svého Miláčka a chvatně ho předává štolbovi. Chvátá do komnat své paní Isabely. Přichází právě včas.

Isabela Kateřina již drží v ruce v povianu následníka a dědice. Usmívá se. To Valdštejnovi také vyloudí úsměv na tváři. 

PŘÍBĚHY NA SEDM SLOV - napsali Marek Bucko, Lenka Prosecká a Jitka Sova

Marek: Toaletní papír je jako život. Drsný, jemný...

Marta: Nečekej na mě, jdu na lavinový svah.

Jitka: Couvá, nevidí, jak stojím hned za ním.

Berenika: Bojím se. Nechci zklamat. Stane se. Piju.

Knoflík - napsala Lenka Prosecká

„Máňo, mě strašně bolí hlava, nemáš nějaký prášek, který opravdu zabírá?“

Máňa odkládá skoro hotovou hedvábnou blůzu, které právě přišívá bílé knoflíky, na stůl. Ze šuplíku vyndává krabičku s acylpirinem. 

„Tohle si vem, mám to vyzkoušený.“ 

Helena zblajzne acylpirin a zapije ho zbytkem vychladlé kávy. Po chvíli se rozloučí. 

Helena jde domů vařit oběd a Máňa pokračuje v přišívání knoflíků k blůze. Zákaznice si ji má odpoledne přijít vyzvednout. 

Najednou jí do jednoho knoflíku nejde píchnout, ať se snaží jehlou šermovat jak chce. 

„Panenko skákavá, to je ten acylpirin, to jí teda bude dneska pěkně šoufl. Inu co se dá dělat.“

Vezme náhradní knoflík a došije blůzu. Ráno Máňa z okna pozoruje, jak se k ní řítí Helena. 

Tulipány od princezny - napsala Lenka Prosecká

Kouknu na hodinky. Ukazují za 5 minut šest. Očima přelétnu prostřený stůl u otevřeného okna. Muškáty za okny krásně kvetou, levandule příjemně voní, damaškový ubrus po babičce řádně vyžehlen. Prostřeno. Letní vzduch po dešti vnáší do pokoje svěžest a podtrhuje moje rozechvění. 

Zvonek. 

Je přesná, pomyslím si a otvírám dveře. Stojí tam usměvavá v džínách, v bílé košili, se sakem ležérně přes ruku. Předává mi nádherný pestrobarevný pugét tulipánů. 

Tedy, říkám si, ona si zjistila, že mám ráda tulipány a střapatý. 

Zvu ji dál. 

„Máš moc pěkný byt, vkusný a elegantní. Mám ráda kombinaci starého a moderního.“ 

Bouchneme vyhlazené šampaňské. Ťukneme si. 

„Na zdraví.“ 

„Vyprávěj mi o sobě, o svém životě, práci. Chci slyšet o běžném životě a jeho strastech a radostech. Jsem v šoku. Hlavou mi běží seznam mých pečlivě vybraných otázek:

Šerlok - napsala Lenka Prosecká

Paní Lásková bydlela léta sama jen s kočkou Lízou, která úplně nesnášela psy, na Novém Světě. Milovala odpolední procházky v tomto malebném koutě Prahy, kde žila celý život. Jednoho dne v létě zjistila, že má společnost. Dlouhosrstého jezevčíka. Změnila směr, zašla rychle za roh. Jezevčíka evidentně bavilo hrát si na honěnou. Když se ohlédla, vypadalo to, že se tak trochu usmívá. Všimla si, že nemá známku, ale že má hlad. Měla u sebe jen tatranku, tak se rozdělila. Svoji porci zhltnul jako malinu. A tak to šlo až do vánoc. Vždycky někde po cestě se objevil a šel kus cesty s ní, povídali si a vždycky dostal nějakou mňamku. Začala mu říkat Šerloku, protože ji vždy neomylně vypátral. Stali se nerozlučnou dvojkou jako Šerlok a Dr. Watson.
Po Vánocích doma spadla a nemohla vstát. Mobil daleko.

Poslední čtyřka - napsala Lenka Prosecká

Příjem, nahrávka, smeč. Vítězným úderem ukončuje Michal se čtyřkou na zádech set i zápas. Kdybyste se mého bráchy zeptali, ať řekne jakékoliv číslo od jedné do desíti, vždycky by to byla čtyřka. Zkrátka jeho číslo.

Brácha odešel tam, odkud se ještě nikdy nikdo nevrátil. 

Byly jsme s ním s mamkou do jeho posledního dechu v nemocnici. 

Postřehy z Loučeně - napsali Alexandra Safi Narwa, Nataša Richterová, Bohuna Kopřivová, Bohumil Fiala, Miak Křižková, Marek Bucko, Dana Emingerová, Lenka Prosecká

Loučeň 27. ledna 2024

Moji milí podivíni!

Mám ráda svoji skupinu anonymních spisovatelů. Oni mi určitě prominou to anonymní, i když už
mnozí z nich publikují. Ale myslím tím jejich hemingwayovství, čapkovství nebo markovství,
standovství, šimonovství, irenkonvství atakdále. Svoje psaní budou pro literární svět ještě asi chvíli cizelovat. A snad nám všem k tomu pomáhá společné podporování, spisovatelské šťourání, hledání nesouvislostí, ale hlavně naše trpělivosti psát a výdrž sedacích svalů vysedět dobrý text.

PŘÍBĚHY NA SEDM SLOV - NAPSALI BARBORA SVITÁKOVÁ, András Asztalas, Nina Zemanová, Hana Kavalová, Dominika Pirosková, Lenka Prosecká, Jitka Sova

Barbora Svitáková: Vášnivý střet s chodníkem. Míval jsem hezký zuby.

Hana Kavalová: Ohlédla se zpátky. Byly tam. Její zkušenosti. 

Dominika Pirosková: Utekala bez toho, aby opustila svoje miesto. 

Selhání: Almérie a Emerich - napsala Lenka Prosecká

Štětcem se jen zlehka dotýkala téměř dokončeného obrazu. Skoro jako by ten obličej jen hladila.
Jarní slunce vlilo život jeho očím, zatočila se jí hlava a myšlenky se jí zatoulaly.
Její svatební den, kdy se sjela půlka aristokracie z celé Evropy, aby společně oslavili její domluvený sňatek. Hugo Maxmilián Thurn Taxis si bere Almérii z Belcredi. Připadala si jako loutka v pimprlovém divadle.

Najednou ucítila jak se na ní někdo upřeně divá. Emerich, Hugův bratr, vyhlášený vojenský stratég a ještě vyhlášenější krasavec, s tím nejkouzelnějším úsměvem na světě. Nevěděla, co s tím.

Paní Kosáková - napsala Lenka Prosecká

Paní Kosáková seděla v koruně stromu a pochutnávala si na šťavnatých třešních. Potřebovala si osladit život. Děti vyletěly z hnízda a manžel byl taky pořád někde v luftě. Tu k ní na větev přiletěla slečna Kosáková. Znala ji od vidění. Daly se do řeči, nejdřív o třešních, pak o životě. Paní Kosáková se ji svěřila se svým trápením. Když slečna Kosáková odletěla, zjistila, že se jí ulevilo. „Je prima popovídat si s přítelkyní, když je Vám ouvej, pomyslela si.
Následující ráno se vrátila na třešně a tam v koruně stromu vrkal její manžel se slečnou Kosákovou.

Cesta - napsala Lenka Prosecká

Řítil se černočernou tmou po silnici, kde znal každý kámen. Věděl, že musí dorazit včas. Máma mu volala, že je na tom děda zle, ale že se drží. 

Zapnul rádio. Jen šumění. 

Najednou začal zpívat Waldemar Matuška: „Veď mě dál, cesto má.“ 

Jak příznačné. Okamžitě mu v mysli vytanula vzpomínka na dědu. Walda byl jeho favorit. Najednou byl zase malý kluk. U dědy v dílně se učil řezat pilou, zatloukat hřebíky, sekat sekerou. 

Příběhy na sedm slov

Miroslav Tichý: Vášeň byla veliká, ale koza zůstala celá.

Petr Čuřín: Klus-Zeman-Babiš: expreslinka do Sraček nad Vltavou.

Ivan Lupták: Toaleta v autobuse obsazena, ráno bylo vlhké.

Lenka Prosecká: "Miluji tě."  "Příliš pozdě a příliš málo."

Martin Růžička: 

„Vyzvedneš dnes děti?" „Určitě. ... kdy a kde?"
„Vyzvedl jsi děti?" „... zrovna pro ně jedu."

Miroslav Tichý: Stěrač se naposledy pohnul. Setřel krev.

Ivan Lupták: Kanárek na vánočním pekáči.

Lenka Prosecká: Čokoláda se rozpustí na jazyku ale trable ne.

Slepec v opeře - napsala Lenka Prosecká

Zhluboka se nadechnu a ucítím tu neopakovatelnou vůni parfémů, šminek a polstrovaných sedaček. Už jsme došli k jedné nich. Ohmatám ji, pohladím, posadím se.

Je tu čilý ruch. Směs smíchu, hovoru a klidného hlasu uvaděček. Cítím nervozitu, ale i očekávání a napětí jako před každou premiérou. 

Ozve se poslední zvonění a sál ztichne. Slyším, jak se rozhrnuje opona. 

Opera začíná…

Do rána vyroste - napsala Lenka Prosecká

„Hezky se vyspinkej a ráno až se probudíš tak pojedeme na výlet.“ 

Objetí a pusa.
„Mami, a můžu si vzít ty šaty s nahatejma rukama?“
„Můžeš a teď už spi.“
„Mami, já ti musím něco říct.“
„Tak povídej, ale rychle už je moc hodin.“
„Mami, já mám chlapa.“
„Neříkej, a jak se jmenuje?“
„Manžel.“
„ A kde ho máš?“
Otočí se ke zdi a ospale prohodí: „Do rána vyroste, uvidíš, dobrou.“

Zřízenec - napsala Pepa

„Dobrý den, paní, poslali mě pro vás, za chvíli pojedeme na sál,“ říká zřízenec mezi dveřmi.
Snad máme všechno, hlavně zdravotní kartu . Pane jo, ta je pěkně nacpaná!“
„Hodně operací,“ poznamenám krátce. Nemám chuť se bavit. Roky chodím o berlích. Můj život se zúžil na bolest, trápení, očekávání…
Jenomže tenhle zřízenec je krásnej kluk. Evidentně sportovec. Ptám se ho, odkud je. „Z Jeseníků paní, znáte to tam?“
„Jo, znám.“ 

Jmenuji několik míst a očividně získávám jeho důvěru.

Pane, krvácí vám pes - napsala Lenka Prosecká

Colombo proklouzl nepozorovaně hlavním vchodem a pelášil směrem na náměstí. Náš milovaný jezevčík už měl asi té vánoční pohody dost.
Táta oblečený do starého vaťáku a roztrhaných kalhot začal nadávat jako špaček. Jeho volání „Colombo, vrať se, Colombo čekej!“ jsme slyšely až v prvním patře, kde jsme strojili stromeček. Táta i pes byli najednou v čudu.
Hodinu před tím si táta pořezal ruku při upevňování stromku do stojanu. Byl odborně ošetřen (mámou, zdravotní sestrou).

Nejdřív dostal vynadaný, že na Štědrý den jsou schody od krve ze zahrady až do prvního patra a pak dostal obvaz s dodatkem.

Příběhy na sedm slov

Wilson: Tragédie? Zázrak? Letadlo narazilo na nebeskou bránu. 

Monika: „Láska prochází žaludkem,“ řekl s úsměvem kanibal.

Simona: Teprve když pochopila své myšlenky, začala žít. 

Aneta: Chtěla jsem kočku. Mám zvíře, ale štěká. 

Tomáš: Vrať mi tu tašku, ty kreténe! Pomóóóc!

Lenka: Nehledej životní příběhy. Život plyne bez nich. 

Martin: Cesta tudy nevede, ale jít tam musím. 

Tomáš: Nekousej! Teď jsem ti udělal malá kudlančata!

Hana: Pane Bože, jsem těhotná, ale s kým?

Literární esence - napsali Hana Tučková, Lenka Prosecká, Zdeněk Titl, Bohdana Pufferová

Zbrunátněl vztekem. To psisko mi sežralo maso z talíře. „Kolikrát jsem ti říkal, že ke stolu nesmíš!“ Hodil po psovi pantoflem. „Vzal jsem si tě z útulku, a tohle je vděk? Já tě naučím!“ A hodil po něm flašku s nedopitým pivem. Pivo se rozstříklo po zdi i po zemi a třesoucí se pes zalezl pod židli. „Počkej, já tě naučím, kdo tady bude poslouchat.“ V kuchyni vytáhl z pekáče další kus masa. Vypadalo to, že se oba uklidňují. 

Páníček položil pečeni na talíř a zavolal: „Tak pojď sem, Rexi, něco ti dám.“

Dub - napsali Zdeněk Titl, Lenka Prosecká a Hana Tučková

Dub solitér stojí si na palouku za vesnicí. 

Co už viděl válek a lidského utrpení, to žádný z lidí by neunesl. 

Co štěstí s lásek milenců prožil, to závidět by mu mohli andělé amorci.