Půda kolem kamene byla po většinu roku dost vyprahlá, ani žádný další, byť mnohem menší, kamínek, jehož by si lidské oko při běžném pohledu všimlo, se poblíž nenacházel. Příroda se mu postarala o vzrušení svým deštěm, větrem, hřejivými slunečními paprsky, někdy i sněhem, střídáním tepla a zimy, světla a tmy a mnohými dalšími kouzly. Tak plynuly dny, týdny, měsíce, roky.
Jednoho jarního dne si kámen uvědomil že cítí na určitém místě svého okraje už nějakou dobu jakýsi čím dál zřetelnější tlak.
Tlak se zvolna měnil v šimrání na boku, které postupovalo směrem vzhůru, až dosáhlo horního okraje jeho prohlubně.
A následující den už bylo jasno, provinilec se objevil v celé kráse. Vedle kamene vykouklo malinké stéblo.
