Dítě lásky - napsala Nataša Richterová

Věděl to. Jen nevěděl, co si s tím má počít. Jeho žena stála před ním a byla mu v té chvíli tak protivná, až ji téměř nenáviděl. Vítaná změna po letech lhostejnosti, pomyslel si s cynickým úšklebkem. Věděl, že dítě není jeho. Nemohlo být. Posledního půl roku svou ženu vůbec neviděl. Trávil čas mezi Vídní a Prahou. Ale šeptanda o půlnočním dostaveníčku jeho bratra v ložnici jeho ženy, která zpočátku byla jen klepem služebných, mu každým dnem rostla přímo před očima více a více, tím jak se zvětšovalo břicho jeho manželky. Dostaveníčko tedy nezůstalo bez následků. A následek už nešlo zakrýt volnějším střihem šatů. Věděl, že ten panchart musí zmizet hned, jakmile se narodí. Nesnese ho vedle sebe, vedle svých dětí, ve svém domě!

Vítání osvoboditelů - napsala Irena Lahodná

80 let trvající tabu

Válka se chýlí ke konci. Tři kamarádky, Anna od starostů, Róza z pošty a její sestřenice Olí ze Mcel, utíkají vítat Rudou armádu, aby ve svých rodných domech nabídly osvoboditelům ubytování. 

Do voňavého květnového odpoledne si obléknou své nejhezčí šaty, po cestě mezi zahrádkami si upletou věnečky do vlasů. Němci ještě včera zajali partyzány v Jabkenické oboře a zastřelili Anně a Rozárce tatínky, pana poštmistra Dragouna a starostu Kocha, kteří v legionářských uniformách hlídali muniční sklady u Jíváku.

Škratka - napsala Alena Janková

"Vždycky zavírejte všechny dveře. A dávejte si bacha, je to pěkná potvora," prohlásil strejda, když nám s bráchou předával klíče od svého bytu. Chystal se na pár dní pryč, a na nás spadlo hlídání jeho kočky Škratky. Doteď jsme ani netušili, že nějakou má. Když jsem se ho zeptala, proč to zvláštní jméno, jen se zasmál a řekl, že to uvidíme.
Byt byl uklizený, bílý a až podezřele tichý.
Uplynulo už pár hodin a kočka stále nikde. Prohledali jsme všechny prostory, kam by se mohla schovat a dohnalo nás to k úvahám, jestli si z nás strejda jen nevystřelil.
„No tak jí prostě dáme jídlo do misky a půjdeme ven, ne?“ Navrhnul brácha.
Došel do spižírny, vytáhl z ní konzervu se žrádlem a otevřel ji. Prošel kolem dveří a vtom na něj odněkud zeshora skočila. 

Idol - napsala Zdena Součková

Konečně jsem sehnala ty lístky do divadla. A dokonce do druhé řady! 

Konečně HO uvidím. 

Je můj idol už spoustu let, je jen o trošku starší než já, ale jako známý umělec dokáže, na rozdíl třeba od mého muže, stárnout s grácií.
Dcera mé kamarádky chodí na brigádu do divadelního klubu, kde se po představení schází umělci. Slíbila, že nás propašuje dovnitř, i když tam bývá narváno a těžko se shání volný stůl.

Odmítnuté slovo - napsala Lada Bartošová

Zaklonil hlavu a zvedl ruce k nebi. Cítil, že tentokrát všechno dobře dopadne. Sebral stoh papírů hustě popsaných z obou stran a několika poklepy z nich vytvořil úhledný, co do počtu stran úctyhodně vyhlížející svazek. Napil se vychladlé kávy a začal se připravovat na cestu. 

S neuvěřitelně uspokojujícím pocitem kráčel ulicí. Kochal se kvetoucími stromy, vnímal vůni jarního vzduchu, všiml si úchvatných fasád domů, které dřív bez povšimnutí míjel – bez radosti, bez vděčnosti. Teď však šel ulicí jako spisovatel.

Láska nadosmrti - napsala Jasmin Carmel

Žila, aby malovala. Malovala, aby žila. 

Lajla byla umělkyně tělem i duší. Vizuálně skoro až odpovídala malířskému stereotypu - piercingy na obou uších i v nose, barevné dredy smotané do ledabylého drdolu, ruce potetované pestrými květy a ornamenty. Roztrhané volné rifle, bílé tílko, věčně zamazané od barvy, a zelenomodrá kostkovaná košile, plus na nohách léty jeté, avšak stále funkční conversky. 

Vysněná role - napsala Dana Volfová

V deset ráno mě probudí protivné vyzvánění telefonu.
„Dali ti tu roli. Gratuluju. Vyfoukly jsme ji těm dvěma čúzám,“ říká moje agentka.

„Bych si nejdřív radši přečetla scénář. Abych tam pak nehrála Bábu z ledu, namítám.“
„Dobře víš, že si nemáš z čeho vybírat. Složenky se samy nezaplatí a mně dlužíš za několik měsíců. Není čas na hrdinství. A je to skvělá záporácká postava, povaha nic moc, a hodně scén pod vlivem. Budeš skvělá quasi hrdinka.“

Celý život shora - napsal Marek Bucko

„Pro mě to byl ráj, prožil jsem dětství v Praze na Starém Městě. Běhali jsme s klukama po Františku, kolem Staromák - to bylo náměstí! Víš Gunnare?“ vysvětloval jsem vnukovi při svém vyprávění.
Lítali jsme kolem synagog na Josefově. Celý odpoledna, po škole. A o prázdninách od rána…“ popisoval jsem Gunnarovi.
„Josefově? Tam se jmenovalo po tobě, že jo dědo!“

Přežití vidoucích - napsal Jaroslav Valach

Je konec devadesátek, všichni můžou všechno, proč by Nela s Milanem nestoupali schodištěm holešovického pavlačového činžáku? Zvlášť, když ve druhém patře tvoří Ríša v garsonce přeměněné na ateliér. Stačí mu výhled do dvora, nepotřebuje nepřímé osvětlení severními okny Akády nad Stromovkou. Někdy Múzy usednou i na starý gauč se skvrnami od barev.
Znají se od první třídy, ale v roli umělce ještě Nela Ríšu neviděla, Milana vídá, nedávno začali spolu chodit. Když Ríša otevře, uvádí své známé do zakouřené místnosti. Ačkoli jsou ve věku, kdy všichni kouří, vypadají zaskočeně.
„To nemáš kvůli rozptýlenému světlu, že ne?“ ptá se Milan a trochu kašle.
„A jo, to mi ušlo,“ říká Ríša a omluvně dodává: „Jsem trochu jako žába, která si nevšimla, že ji začli vařit...“ 

Otevírá okno, kterým s kyslíkem vstupuje i teplý vzduch zářijového odpoledne.

Dva světy - napsal Marek Bucko

„Támhle! Pan Am, to budou oni, určitě!“ křičel jsem na vyhlídkovém ochozu ruzyňského letiště poté, co letadlo se začouzením pneumatik dosedlo na plochu.
„Musíme rychle dolů do haly, jinak je zmeškáme!“ pobízel jsem k odchodu otce.
„Zas tak spěchat nemusíme, ono to bude chvilku trvat, než je odbaví. Navíc z Ameriky…“ řekl táta, ale přesto se odlepil od zábradlí vyhlídky, pomalu se narovnal z předklonu a neochotně mě následoval ke schodům. 

Pohádka o nejpodivnějším členu naší rodiny - napsala Lada Bartošová

Kráčím úplně nalehko po lesní pěšině. Je začátek července, krátce po oslavách letního slunovratu. 

Vybrala jsem si tento čas záměrně, až do 1. srpna je klid. Moje teta je totiž zdejší čarodějnice a všechny svátky intenzivně slaví všemožnými sabaty, meltany a ostary. Nechci ji rušit, to víte u čarodějnice nikdy nevíte, jakou bude mít náladu a zda vás v nepěkném rozpoložení nepromění v žábu nebo hroznýše. Mého otce proměnila již dvakrát a kuňkal ještě pár týdnů poté. 

Pěšina, pak kámen, na dohled rozeklaný dub, opakuji si. 

„Ach jo, já se to snad do smrti nenaučím.“ 

„Jistěže se to naučíš, má drahá,“ ozve se vedle mě, „dávám ti sto, maximálně dvěstě let,“ mrkne teta a přitiskne si mě k sobě. 

Srdcem houbař, majorem z donucení - napsala Tereza Nováková

Je brzké ráno, babí léto. V lese je klid jen někdy jde zaslechnout křupnutí větvičky, která se láme pod váhou urostlého muže, jenž se v dlouhém zeleném kabátě plíží lesem. Na hlavě mu sedí starý slamák, v rukou svírá pletený košík a oprýskanou rybičku. Kráčí sám, ve vycházkových a již mokrých polobotkách, hledá hnědé kloboučky či nažloutlé lišky.
„Crrr.“ 

A klid je pryč. Muž zmateně hledá Nokii.

Listopadová noc - napsala Nataša Richterová

Posel štval koně od Prahy takovým tryskem, že mu málem nohy zlámal. Plášť i klobouk měl promočené listopadovým deštěm, který místy přecházel ve sněžení. Po půlnoci konečně zabušil na bránu Černokosteleckého zámku.
„Co chceš, cizinče?” obořila se na něho ozbrojená stráž. „Nepoznáváš barvy svého pána?” zasípal posel. 

Byl na pokraji sil. Strážný vzal louči a posvítil na promoklý a zablácený čabrak na hřbetě zpěněného koně. Pod nánosem bahna rozeznal erb Smiřických a nechal jezdce vstoupit do zámku. 

„Postarejte se o koně a vzbuďte panstvo, nesu neodkladnou zprávu!” štěkal rozkazy mezi záchvaty kašle.

Pro Elišku - napsal Yakeen

A kdy tě to došlo, že jsi jiná? Určitě tě to trvalo pár let.
Je jasné, že od úplného začátku jsi vnímala, že Apolena, Tvoje kojná a chůva v jednom, jinak voní. Jinak než ta žena, pod jejímž srdcem jsi rostla k zrození. To musela být hrozná bolest, hrozná ztráta, a nic na tom nezmění, že se to tak dělalo. Proto jsi tolik plakala, když tě z od Tvé matky rychle odnesli. Nebo jsi již tenkrát zacítila mírný odpor v jejím pohledu? Ne, tehdy si ještě mamá nemohla všimnout tvého hrbu, a tvář? Tu má přece zmuchlanou každé čerstvě narozené dítě.
Apolenka tě přijala za svou. Držela Tě v náručí a opakovala po tobě každý sebemenší pohyb tvých rtíků, každý zvuk, který jsi vydala, a když jsi plakala, plakala ona s tebou. Tichounce, pro Tebe, pro Tvoji bolest, a i proto dítě které smrt vytrhla z její náruče, snad aby udělala místo pro Tebe.
Tak takhle jsi ji potkala. Tu která tě bude navždy milovat, pro kterou budeš ta nejmilejší a která s tebou jednou odejde na Pravdu Boží v tom hrozném záblesku, který je na konci cesty, kterou jsi tehdy začala.

Zkáza... nebo spása ohněm? - napsala Jasmin Carmel

100+1 Milostná dobrodružství Elišky Smiřické

„Eliško! Otevři dveře, nebo je vyrazíme! Nemáš šanci, vydej se nám po dobrém.“ Jindřich Slavata buší na dubový vchod do zámeckého sklepa. 

Je 1. února 1620. Eliška Kateřina Smiřická, nepříliš půvabná kulhavá šlechtična, se ukrývá ve sklepení Jičínského zámku. Chrání ji jen pár mušketýrů, zbytek vojáků, kteří tvořili ochranný val kolem hradu byli staženi. Kým? Špeh k urozené lady pronesl zprávu, že zrádcovská městská rada otočila ve prospěch druhé strany. Strany věznitelů, kterým v žilách koluje stejná krev, jako jí. 

Nevděčné vojsko - napsal Marek Bucko

Exloze jičínské prašné věže na obraze ze 17. století

Čeho by se Eliška Kateřina nikdy nenadála, dělo se nyní na zámku v Jičíně. Nikdy by nečekala, že bude vzpomínat na své věznění v Kumburku. Hlavně na své tamní biřice a arestníky. Uvědomila si, že když je nepotřebovala, žoldáci a ostatní ozbrojenci byli všude. A nejblíže jeden přímo za dveřmi sklepení, kde byla vězněna.
„Proč nemohu ven, proč nemohu! Bodejť by ti oud zcepeněl, upadl a husa ho polkla, bambulo rezavý. Rozčilovala se Eliška na biřice, který jí vartoval přede dveřmi sklepní místnůstky na hradě Kumburku.

Kanadské oči - napsal Aleš Kloc

Je podzim 2008, já čekám v příletové hale na letišti v Edmontunu a tak trochu si připadám jako ve snu. Za chvíli se potkám s o sedmnáct let starším bráchou, o kterém mi vlastní táta nějak zapomněl říct a dost nás tím všechny překvapil.
Ten pocit uvnitř je zvláštní. Tak trochu obava, co přijde za člověka a jak budu reagovat.

A je to tady.

Proti mě přichází někdo, kdo je mi opravdu hodně podobný. Usmívá se a stejně jako já si mě pozorně prohlíží.

Zdeňkovo poklady - napsal Yakeen

Někdy film prozradí víc než stránky textu. Dívejte se!
Vidíme chlápka kterému už je pár let šedesát, jak se blíží ke křižovatce. Je jedno jaká to je, protože jako chodec takhle řeší každou v Praze, ale dobře, pro Vás, kteří to v Praze znáte to mohu upřesnit. Je to ten přechod přímo před kostelem svatého Ignáce, na Karláku. Ale jak říkám je to jedno. To podstatné, co uvidíme, by bylo stejné třeba i na přechodu v Brně. Pokud tam tedy už mají semafory.
Svítí totiž červená pro chodce. Zdeněk ji vidí i bez brýlí z těch asi 20 metrů které ho od zebry dělí, a přidává do kroku. Ano, má tyhle situace rád. V docela slušné rychlosti se blíží k okraji chodníku a ač to není vidět, dobře si očíhnul všechny světla na všech semaforech, zkontroloval dopravu, vzal v potaz, že ta vedlejší je jednosměrka a zdánlivě bez rozmyslu, se přímo vrhnul do vozovky a šel. Ne červená nečervená, ale s radostí, a na červenou. V anonymní Praze to dnes nikdo nekomentoval. Bohužel.

Vypůjčený poklad - napsal Marek Bucko

Aranka Demeterová přišla domů z družstva, kde vypomáhala u slepic a oznámila svému druhovi Zoltánovi Arpádovi:
„Zoltí, pojedeme od práce na zájezd do Kostélce. Na ten zámek. A proč máš na sobě ty sváteční tepláky??? Adidásky? To se žéníš, nebo co???!“
„Chtěl jsem tě vzit na večéři, dyž mame to výróčí…“ pokrčil rameny Zoltán. Byli spolu už celý týden a on věděl co se sluší a patří.
„Netréba, večeři jsem přinésla…“ prohlásila a vytáhla z kabely ještě neoškubanou slípku, se zakrouceným krkem. Zoltán, když to viděl, dal Arance facku, až to mlasklo.
„Co si blbá, kdyby tě chytili… Viš, že máš podmínku. O tvý haranty se starat nebúdu…“
Aranka se po pohlavku zapýřila štěstím. Od matky i babičky věděla že- „keď nebije, nemiluje“.

Zamilovaná - napsal Zdeněk Hejda

Tak jsme se také tehdy sblížili, ožrala se na vánočním večírku jako doga, padla mi kolem krku, a řekla, že mě miluje. 

Kolegyně, která seděla nejblíž, mi pomohla. Sundali jsme ji ze mne, jenže pak chtěla tancovat a zpívat na stole na baru. Zase ji silou usadili a objednali kafe. Snad nebude blejt, napadne mě zcela pragmaticky. 

Pak brečela, a mezi vzlyky vyrážela: „Nikdo mě nemá rád, rozumíš? Jsi stejně svině! V týhle zkurvený zimě nosím už měsíc minisukně, každý ráno kosa jako svině v autě, a ty!?“ 

Zapíchne mi prst poněkud níže, ale dejme tomu, že stále ještě do břicha, a pokračuje: „Ty čumíš furt jako debil do počítače! Vo co ti de? Nelíbím se ti snad?!“ 

„Hmm.“ 

Má vážně blbou opici. Takto jí vůbec neznám. Mám pocit, že teď je úplně jedno, co řeknu, všechno špatně.