Lajla byla umělkyně tělem i duší. Vizuálně skoro až odpovídala malířskému stereotypu - piercingy na obou uších i v nose, barevné dredy smotané do ledabylého drdolu, ruce potetované pestrými květy a ornamenty. Roztrhané volné rifle, bílé tílko, věčně zamazané od barvy, a zelenomodrá kostkovaná košile, plus na nohách léty jeté, avšak stále funkční conversky.
Na svět už od mala koukala velkýma světle hnědýma očima, které už od dvanácti den co den zdobily výrazné černé linky a třpytky na spáncích. Četné pihy na malém nosíku jí dodávaly nezaměnitelný roztomilý vzhled.
Lajla napůl zamyšleně a napůl zasněně vyhlédne z okna svého skromného ateliéru, a pak stočí zrak zpět k rozmalovanému obrazu. Vstane a soustředěně zkoumá obrysy a tahy štětcem, které zachycují něčí podobiznu. Je to portrét dívky.
Lajla zavře oči a znovu si vybavuje její tvář, rysy...
Marleen... to jméno jí téměř neslyšně proklouzne přes rty. Ano, sladká Lee, její první láska.
To, že je na holky, věděla Lajla snad odjakživa. Přiznat si to ale byla schopná až v sedmnácti, kdy se prvně zamilovala. Opravdu zamilovala. Předtím to bylo jen o tom, že byla zakoukaná do nějaké zpěvačky, nebo byla posedlá známou herečkou. Tohle ale byly opravdové silné pocity zamilovanosti.
Potkaly se na vernisáži, obě milovaly umění. Bylo osudem dané, že se měly setkat, Marleen o tom byla pevně přesvědčená a často to Lajle opakovala. Ta ji vždycky se smíchem povalila na gauč a začala ji lechtat, dokud se Leeina slova neproměnila ve zvonivý smích, který tak milovala.
Lajla rozechvěně otevře oči, zpod kterých začínají kapat slzy. Dopadají na oblečení, na kterém se mísí s čerstvými skvrnami od barvy.
"Kurva," popotáhne a rukávem si otírá tváře.
Šest let. Je to už šest let a ta ztráta pořád bolí. Jejich láska nevydržela ani rok. Marleen srazilo auto, když přebíhala silnici. Vždycky riskovala a milovala adrenalin, až to Lajlu trochu děsilo.
"Musíš být opatrnější," říkávala jí často. "Co když jednou špatně odhadneš vzdálenost a něco se ti stane? Nemohla bych o tebe přijít, co bych bez tebe dělala?"
"Nepřijdeš," odpovídala Lee s láskou v očích.
"Miluju tě, to je silnější než strach a chrání mě to. Jsme propojené, sovičko, nemůžeš o mě přijít."
Sovičko. Tohle specifické oslovení Lajla nenáviděla a milovala zároveň. Marla jí ho vymyslela, protože sova je noční tvor, a Lajla v překladu znamená noc. Stalo se to takovým jejich symbolem.
Toho dne, kdy se všechno podělalo, slavila Lajla osmnáctiny. S Mal byly tou dobou osm měsíců, a chtěly naplánovat společnou oslavu v soukromí, jen ony dvě. Lajla vybrala skvělý podnik a ve smluvený čas čekala na místě. Jenže Marleen nestíhala. Když Lajle po deseti minutách zazvonil mobil, hned ho zvedla.
"Mal, kde proboha vězíš, jsi v pohodě?"
"Jasně, promiň, sovičko, nestíhám. Ještě jsem ti musela zaběhnout koupit dárek."
"Nic jsi nemusela, jen už konečně doraž, umírám nedočkavostí, abych tě konečně mohla zase políbit, teď už jako dospělá."
V telefonu to lehce zapraskalo a pak se ozval ten typický smích, který ji vždy zahřál u srdce.
"OK, ale tenhle dáreček už mám pro tebe vyhlídlý dlouho, určitě se ti bude líbit. Už jsem blízko, fakt, dej mi tak deset minut, určitě už brz..."
Větu přerušila odporná rána, naráz něčeho měkkého o kov, bylo slyšet troubení, skřípění brzd a pak...ticho. Nejhorší ticho v jejím životě.
"Marleen...? Mar... Lee, slyšíš mě, slyšíš mě, lásko?"
Jenže ona už jí slyšet nemohla.
Lajla se trhaně nadechne a otře si uslzené oči. Nechce znova vzpomínat, trhat si zlomené srdce na další malé kousky. Měla v něm díru, která se nikdy úplně nezhojí. Část jí ten den odešla, zemřela spolu s Marleen. Změnila se. Truchlila. Ale život šel dál. MUSEL jít dál. Od té doby začala malovat a zachycovala Marleen na každém svém obraze. V jakékoliv podobě. Léčila tím svou duši.
A doteď nepřestala.
Znova se zadívá na obraz, a pevně v rukách sevře štětec, kterým maluje už šest let.
Štětec, který jí koupila její první láska na osmnácté narozeniny.
Zadání:
Napište příběh na téma V HLAVNÍ ROLI UMĚLEC.
