Srdcem houbař, majorem z donucení - napsala Tereza Nováková

Je brzké ráno, babí léto. V lese je klid jen někdy jde zaslechnout křupnutí větvičky, která se láme pod váhou urostlého muže, jenž se v dlouhém zeleném kabátě plíží lesem. Na hlavě mu sedí starý slamák, v rukou svírá pletený košík a oprýskanou rybičku. Kráčí sám, ve vycházkových a již mokrých polobotkách, hledá hnědé kloboučky či nažloutlé lišky.
„Crrr.“ 

A klid je pryč. Muž zmateně hledá Nokii.

Ohlasy na literární dílnu v Kostelci nad Černými lesy - napsaly Tereza Nováková, Jasmin Carmel, Zdena Součková, Radka Vodičková a Satya V. Helusová

Během víkendu v Kostelci nad Černými lesy jsme procestovali zámeckou renesanci a baroko. Poznali rod Smiřických, Budilovu vilu od architekta Fragnera, kostelík Jana Křtitele, malíře a sochaře Zdeňka Hůlu, pivovar a kavárnu Modré dveře.
„Není větší síly než opravdová zbožnost”, zní heslo rodu Smiřických. Ale já jim to trochu poopravím.
Není větší síly, než přátelská parta a společný zájem, v našem případě tvůrčí psaní, které nás všechny naplňuje a baví.
Není větší radost než se podělit o slova a příběhy, které vzešly z nás a zároveň z nějakého těžko definovatelného časoprostoru, do kterého občas pracně pronikáme (hlavně když sedíme nad prázdnou stránkou), a když už tam vnikneme, tak se velmi neradi necháme odtud vytrhovat.
Ale když jsme pospolu, tak je ten časoprostor nějak dostupnější a otevřenější a to je vzácný jev a pro mě velký dar, větší než všechny poklady světa.
Nataša Richterová

---

Rozloučení před cestou - napsala Tereza Nováková

„Hele, ptáček.“ 

„Ano, máš pravdu, je to ptáček, ale to teď není důležité. Jindřichu, poslouchej mě, prosím,“ žadonila Markéta svého staršího bratra Jindřicha, který nikdy nedospěl. Obvykle jeho dětinské chování přecházela, ale ne teď, ne v této vážné chvíli. Blížil se totiž k nim stín jejich vzdáleného bratrance, Albrechta z Valdštejna.
„Chtějí tě unést Jindřichu. Unést! Rozumíš?! Pojedeš zpátky do Čech a my dva se už nemusíme nikdy vidět,“ pronesla se slzami v očích muži, který se na ni však díval dětským až nevinným pohledem.

Nechápal. Ostatně, on nikdy vlastně nechápal, co se právě děje. Markétu samozřejmě mrzelo, že přijde o bratra, ale co ji přímo sžíralo bylo vědomí, že ztratí své jediné eso v rukávu. Seberou ji možnost, jak se znovu domáhat o vrácení dědictví. Chápala, že když nebude Jindřich, nebude nic.

Cesta za rodinným bohatsvím - napsala Tereza Nováková

„Tři bílé doleva tam, 

kam dopadne 

kapka krve havrana, 

za hrou dudákovou 

o tři černé dopředu.
Lovcův výstřel dopadá, 

proto o bílou doprava.
Polední úsvit vede tě, 

k prostřední parketě,“ dořekla těžce se zasněním v očích. Hladila kadeřavé vlasy malého chlapce, který ji spal na klíně a na něco vzpomínala, avšak ani ona sama nevěděla, jestli v dobrém či zlém.
Cestu k jejich rodinnému pokladu znala už jen ona a doufala, že je schovaný natolik dobře, že ho Švédi ještě nenašli a nevyrabovali.

Vánočka a Petřík - napsala Tereza Nováková

"Tady něco krásně voní!"
"Hm, to budu asi já. Nechci nic říkat, ale dneska jsem se krásně vypekla. A nakynula taky jedna báseň. Uvnitř "Na to bych se rád podíval. Jen bych ochutnal…"
"Ať tě to ani nenapadne, Petříku!"
"Jenom ždibíček! Maminka nic neuvidí, tatínek taky ne. Nikdo si toho nevšimne."
"Ale Ježíšek jo! Ten tě vidí, ty jedno zlobidlo. Jenom se mě dotkni a pod stromečkem nic neuvidíš!"

JAK SE U NÁS DOMA OBJEVILO PRVNÍ SPROSTÉ SLOVO - NAPSALA TEREZA NOVÁKOVÁ

Maminka nás vždycky držela zkrátka. Jako malé dětičky jsem si nemohly hrát se sousedovic dětmi, jelikož označení kráva, nepoužívaly jen při popisování zvířátek na farmě, ale též jako označení pro paní učitelku tělocvikářku. Také možnost jít spát o chvilku déle po skončení Večerníčku, byla pro nás nemyslitelná.
Nás postoj nevinných dítek přetrvával do chvíle, než k nám přijel strýc Ivo, matčin bratr. Dlouho nám vrtalo hlavou, proč k nám prvně zavítal až po několika letech a naše spekulace každým dnem rostly.

Po stopách splněných přání - napsala Markéta Fuková

Jakmile vlak s hlasitým skřípěním zastavil na nástupišti, doběhla zadýchaná Jana. Spicha u pokladen nestihla. Zaspala. Ale Zuzku, Janinu kolegyni, jsem při čekání na domluveném místě nemohla nepoznat, přestože jsem ji znala jen z Janina vyprávění. Vášnivá čtenářka zopakovala Jana několikrát, když jsme plánovaly dnešní časně letní výpravu do brdských lesů. Zuzčin vzhled i chování dokonale odpovídaly mojí představě. Tlustá skla brýlí skrývala unavené oči, schoulená ramena dávala tušit, že se na lidmi přeplněném nástupišti necítí dobře a v rukou svírala rozečtenou knihu. Několik vteřin si soustředěně prohlížela mou plátěnou tašku s botanickým znázorněním kopřivy, než ke mně přistoupila. Nebylo pochyb, že jí se zase Jana zmínila o mé lásce k léčivým bylinkám, jejich sběru, sušení a přípravě odvarů a výluhů.

PRABABIČKA JIŘINKA - NAPSALA TEREZA NOVÁKOVÁ

Prababička Jiřinka byla maminka tří dětí a obdivuhodná žena. Nesmíme, ale opomenout její kuchařské umy. Jelikož meruňkové knedlíky, které vždy připravovala pouze z odpalovaného těsta, se staly u nás v rodině legendárními. Také o jejích domácích vdolcích jsem slyšela jen to nejsladší a nejvoňavější.
Měla ráda přírodu. Proto kolem našeho domečku kvetly barevné jiřiny, které byly jejími nejoblíbenějšími květinami, jelikož nesly stejné jméno jako ona.

CESTA S PRVKY RŮŽOVÉ - NAPSALA TEREZA NOVÁKOVÁ

Říká se, že rodina je nadevše, ale jestli je to skutečně, zjistíte až na rodinné dovolené….
Když mi bylo 15 let, rozhodla se naše rodina, v čele s hlavním organizátorem a generálem výpravy, Marií nejstarší (toho jména první), což je má milovaná tetička, že vyrazíme na rodinou dovolenou do Chorvatska. Osobně jsem se na dovolenku velice těšila, ale jen do okamžiku, než mi bylo oznámeno, že pojede i Maruška (z rodu Marií nejmladší, toho jména třetí nositelka), šestileté děvčátko, roztomilostí až rozkošností oplývající. Ovšem jak pro koho.

Vyprávění obrazu - napsala Tereza Nováková

Visím tu. Visím tu už dost dlouho, abych si dokázal skvěle tuto místnost vrýt do paměti. Není moc velká a na můj vkus je dost tmavá, díky čemuž tu moc nevyniknu. Což je škoda, protože jsem celkem povedený. I když popravdě řečeno, moc velká konkurence tu není.
Stará váza v rohu je omlácená, a to nejlepší má za sebou. Ostatně jako skoro všichni tady, až na mě. Já se pyšním svou krásou, přímo naproti dveřím, hned uprostřed zdi. Ani ten porcelánový servis na mě nemá. Stejně se ho už půlka ztratila po těch letech. Jsem tedy ozdobou tohoto pokoje.