„Ano, máš pravdu, je to ptáček, ale to teď není důležité. Jindřichu, poslouchej mě, prosím,“ žadonila Markéta svého staršího bratra Jindřicha, který nikdy nedospěl. Obvykle jeho dětinské chování přecházela, ale ne teď, ne v této vážné chvíli. Blížil se totiž k nim stín jejich vzdáleného bratrance, Albrechta z Valdštejna.
„Chtějí tě unést Jindřichu. Unést! Rozumíš?! Pojedeš zpátky do Čech a my dva se už nemusíme nikdy vidět,“ pronesla se slzami v očích muži, který se na ni však díval dětským až nevinným pohledem.
„Chtějí tě unést Jindřichu. Unést! Rozumíš?! Pojedeš zpátky do Čech a my dva se už nemusíme nikdy vidět,“ pronesla se slzami v očích muži, který se na ni však díval dětským až nevinným pohledem.
Nechápal. Ostatně, on nikdy vlastně nechápal, co se právě děje. Markétu samozřejmě mrzelo, že přijde o bratra, ale co ji přímo sžíralo bylo vědomí, že ztratí své jediné eso v rukávu. Seberou ji možnost, jak se znovu domáhat o vrácení dědictví. Chápala, že když nebude Jindřich, nebude nic.
„Až přijdou, nesmíš s nimi jít. Slíbíš mi to? Albrecht je zlý a krutý, nebude se s tebou procházet a pozorovat zvířata, to on nedělá. Proto se před nimi schováš, ano? Bude to jako když jsi se minule schoval před služebnou, protože si ji snědl všechny koláče, pamatuješ? Bude to i stejná komnata, jen na chvíli, uvidíš.“
Nic. Jindřich ji stále pozoroval. Smutný je to pohled na skoro čtyřicetiletého muže, jak si zaujatě počítá prsty. Byl vždy překvapen, že jich má všech deset, ale všech pět pohromadě určitě neměl.
„Jindřichu, ty mi nerozumíš, anebo rozumět nechceš?“ zeptala se ho sestra konejšivým hlasem a pohladila po ruce.
Zase ticho. Teď už Markétě začala docházet trpělivost a rozhodla se pro jinou variantu svého vyjednávání.
„Vidíš tohohle koníka?“ pronesla chladně a vzala do rukou dřevěnou hračku. „Co by se asi stalo, kdyby přišel někdo neomalený a tvého milovaného koníčka vyhodil z okna. Chtěl bys svého oře zachránit?“
Konečně měla jeho pozornost, teď ji sledoval až poněkud vystrašeným pohledem. Ladně přistoupila k oknu komnaty.
„Až přijdou, nesmíš s nimi jít. Slíbíš mi to? Albrecht je zlý a krutý, nebude se s tebou procházet a pozorovat zvířata, to on nedělá. Proto se před nimi schováš, ano? Bude to jako když jsi se minule schoval před služebnou, protože si ji snědl všechny koláče, pamatuješ? Bude to i stejná komnata, jen na chvíli, uvidíš.“
Nic. Jindřich ji stále pozoroval. Smutný je to pohled na skoro čtyřicetiletého muže, jak si zaujatě počítá prsty. Byl vždy překvapen, že jich má všech deset, ale všech pět pohromadě určitě neměl.
„Jindřichu, ty mi nerozumíš, anebo rozumět nechceš?“ zeptala se ho sestra konejšivým hlasem a pohladila po ruce.
Zase ticho. Teď už Markétě začala docházet trpělivost a rozhodla se pro jinou variantu svého vyjednávání.
„Vidíš tohohle koníka?“ pronesla chladně a vzala do rukou dřevěnou hračku. „Co by se asi stalo, kdyby přišel někdo neomalený a tvého milovaného koníčka vyhodil z okna. Chtěl bys svého oře zachránit?“
Konečně měla jeho pozornost, teď ji sledoval až poněkud vystrašeným pohledem. Ladně přistoupila k oknu komnaty.
„Tak zachránil nebo ne?“ muž poraženě přikývl.
„Dobrá tedy. Tak pojď a já tě schovám, než ti prašiví psi přijedou. Slyšíš mě? Vstávej, nemáme už mnoho času!“ její hysterický křik se rozezněl celou místností.
Ovšem Jindřich se ani nepohnul, už ani Markétu nesledoval. Rozhodl se chovat jako malé dítě a zatvrzele hleděl do podlahy. Nesnášel, když na něho někdo křičel.
Markéta v obličeji trochu zrudla, teď věděla, že jen těžko bratra k něčemu přinutí. Už byl zase ve svém světě a k tomu ještě uražený. Možná neměla na něj křičet, ale co se dá dělat. Teď už prakticky nemá, co ztratit, proto se rozhodla zachovat tak, aby netrpěla jen ona.
Povolila sevření ruky kolem dřevěné hračky. Ta dopadla na kámen, ostrý kámen. A přesně takový pocit, teď zažil i Jindřich, když se s pláčem přiřítil k oknu. Ten pohled, který tentokrát sestře věnoval už nebyl dětský ani nevinný, byl plný nepochopení a vzteku.
„Jen breč, už si nepomůžeš. Albrecht tu bude každou chvíli. Vzmuž se bratříčku!“ odsekla mu zlostně Markéta, šťastná, že mohla svému neschopnému bratrovi způsobit bolest. Přesně takovou bolest, jakou ji daroval před chvíli on svou tvrdohlavostí a ten zpropadenec Albrecht, který se jako liška blížil k jejich sídlu. To, že jednou dorazí věděla, ale doufala, že se na to stihne lépe připravit. Bohužel osud jí poslední dobou nehrál příliš do karet.
Ovšem Jindřich se ani nepohnul, už ani Markétu nesledoval. Rozhodl se chovat jako malé dítě a zatvrzele hleděl do podlahy. Nesnášel, když na něho někdo křičel.
Markéta v obličeji trochu zrudla, teď věděla, že jen těžko bratra k něčemu přinutí. Už byl zase ve svém světě a k tomu ještě uražený. Možná neměla na něj křičet, ale co se dá dělat. Teď už prakticky nemá, co ztratit, proto se rozhodla zachovat tak, aby netrpěla jen ona.
Povolila sevření ruky kolem dřevěné hračky. Ta dopadla na kámen, ostrý kámen. A přesně takový pocit, teď zažil i Jindřich, když se s pláčem přiřítil k oknu. Ten pohled, který tentokrát sestře věnoval už nebyl dětský ani nevinný, byl plný nepochopení a vzteku.
„Jen breč, už si nepomůžeš. Albrecht tu bude každou chvíli. Vzmuž se bratříčku!“ odsekla mu zlostně Markéta, šťastná, že mohla svému neschopnému bratrovi způsobit bolest. Přesně takovou bolest, jakou ji daroval před chvíli on svou tvrdohlavostí a ten zpropadenec Albrecht, který se jako liška blížil k jejich sídlu. To, že jednou dorazí věděla, ale doufala, že se na to stihne lépe připravit. Bohužel osud jí poslední dobou nehrál příliš do karet.
Když odcházela z místnosti slyšela za sebou ještě zoufalý pláč staršího bratra, který oplakával ztrátu své milované hračky. I Markétě stékala po tváři slza. Žadonila u slabomyslného blázna, taková pošetilost! Jak, ale dobře věděla, toto nebyla z daleka jediná chvíle, kdy bude nucena sklonit svou hlavu před někým, koho si zcela neváží. Albrecht z Valdštejna si totiž tuto příležitost za jisté nenechá ujít, o tom byla přesvědčena.
