Kotva - napsala Nicole Studená

Abych mohla s jistotou plout do neznáma, potřebuji mít kotvu. Vlastně hned čtyři.  Na svých cestách miluji svobodu. Miluji nevědět, kde budu zítra spát, jaká místa navštívím, jak daleko dojdu nebo dojedu. Vím, že se tak stavím proti moudrému tvrzení „že ten, kdo nemá cíl, nikam nedojde“, ale já cíl mám. Mým cílem je – „nechat to na vyšší moci“. O dovolené si prostě dovolím neřídit se předem nalajnovaným harmonogramem a dlouhým seznamem toho, co je potřeba za den stihnout. Tak totiž probíhá můj život v každodennosti. Ráno mi zvoní budík v 5.30 a pak už je posloupnost činností předem nalajnovaná jak šestiproudá dálnice. Práce, nákup, vaření, praní, úklid, něco sebe rozvoje, trocha cvičení… vše pečlivě zaneseno do diáře na minutu přesně, abych to stihla.

Nákupní košík mi sežral desetikorunu - napsala Nicole Studená

Dneska mi nákupní košík sežral desetikorunu. Jeho obří tlama spolkla zlatavou minci ještě před tím, než jsem vyrazila na nákup. Pochopitelně. Bez úplatku by nebyl ochoten nechat si na svůj hřbet naložit tu obrovskou haldu jídla, kterou má moje domácí smečka sežrat během pouhých dvou dnů víkendu.
Jak otrok v kamenolomu jsem dotlačila přetékající vozík k autu a vše přehledně vyskládala do kufru. Nezapomínala jsem se u toho náležitě litovat.

VŠUDEBIL Tour - napsala Nicole Studená

„Kde všude už jsi byl? V Tibetu? - Ne?!“
„Na Sokotře? - Taky ne?!“
„A co v Patagonii? - Že nevíš, kde to je?“
„Tak na Antarktidě? - Zima?!“
„A co jsi do teď dělal, když jsi nikde nebyl? - Debil!“
„Já jsem náhodou VŠUDE-BYL.“

Asi nějak takto dnes vypadá rozhovor s moderním všudebilem. Zástupci generace lidí, kteří se rozhodli vyměnit teplo a pohodlí domova, stabilní práci a pravidelné nedělní obědy u rodičů za bágl s limitní hmotností, letenku někam hodně daleko, treckové boty, funkční oblečení a nejnovější „jabkový“ mobil s aplikacemi pro cestovatele.

Referát: Nejčastější chyby autora při psaní čehokoliv - připravila Nicole Studená

Posláním a darem autora je nás pomocí příběhu přenést do konkrétního prostředí, do poutavého děje a umožnit nám žít příběh s postavou. Pokud ale udělá některou z dále jmenovaných chyb, je to stejné, jako by nás v jednu ráno vytrhnul z krásného snu. 

Zatímco Aristoteles jmenuje chyby pouze dvě základní, John Gardner v rozšířené podání Dany E. jich u autora vidí v knize Art of Fiction celou řadu. 

Asi vzhledem k tomu, že v Aristotelových časech uměl psát jen opravdový vzdělanec a do psaní se nepouštěl každý diletant, co má pocit, že zvládnutí abecedy stačí k napsání románu, nabádá Aristoteles pouze k tomu, aby si autor ověřoval fakta a nenechával například koně vykročit oběma předníma nohama naráz, případně si k napodobení nevybral předmět, který ze své podstaty nemůže být napodoben.

BÝT KAŽDÝ DEN KRÁSNĚJŠÍ PRO SVÉHO MUŽE - NAPSALA NICOLE STUDENÁ

Je 2. ledna. První pracovní den nového roku. Chci ho začít stylově, tak vybírám ze šatníku jedny z nejhezčích šatů, beru k nim černé krajkové silonky a v práci se z kozaček přezouvám do lodiček. Je pro mne důležité, aby mi to dnes slušelo. Na poradě s kolegy, při cestě na oběd, v jídelně, při nákupu cestou domů…
Když pak konečně po celém dni dotáhnu těžkou tašku, sundám batoh, kozačky, šaty, co mě škrtily a silonky, co škrábaly, uleví se mi. Konečně pohodlí! Házím na sebe volné šaty a pod ně natahuji legíny. Pusou vítám manžela a šup ke sporáku.

Sekáče maj v Římě fakt prvotřídní - napsala Nicole Studená

První, co mě praští při vstupu do obchodu do nosu, je intenzivní pach naftalínu. Vlastně ani nevím, jak to vím, že je to naftalín, když jeho smrad musím znát jen z knih, ale nepochybuji. Tím druhým, co mě pro změnu praští do očí, je neskutečná pestrost barev. Na rozdíl od ostatních pečlivě tónově sladěných obchodů značek Prada, Gucci nebo Versace, které ve čtvrti pod Španělskými schody lemují obě strany boulevardu, působí tento vintage secondhand jako zjevení.
Obchod obstarávají dvě osoby neurčitého věku i pohlaví, které se po návratu z Woodstocku ještě očividně nestihli převléct. To, co je navěšeno na nich i na zdech a na ramínkách kolem nich pak připomíná společnou šatnu Elvise Preslyho, Vivienne Westwood a Andyho Warhola. 

Cena za slávu aneb o ješitné tasemnici - napsala Nicole Studená

Pepa snědl Edu. Přesněji řečeno jeho část přeměněnou v tatarský biftek. 

Býk Eda, než se stal tatarským biftekem, byl rodinný mazlíček. Farmář Pepa ho měl od telátka a rozmazloval ho volným výběhem na pastvu i absencí geneticky modifikované krmě.
V rohatém Edovi bydlela Stáňa. Stáňa byla pěkná boubelka. Tedy doslova, neboť   boubel je označení pro larvální stádium tasemnice v mezihostiteli.

Pstruh - napsala Nicole Studená

Leží přede mnou na kuchyňské lince a tupě zírá. Jeho mrtvolné oči jako by se omlouvaly, že ho 

v prodejně nevykuchaly a v odpověď na něj zírají mé hrůzou vytřeštěné oči, že to budu muset udělat sama, pokud ho hodlám sníst. Pstruh. 

Jeho slizké gumovité tělíčko klouže mezi mými prsty a já nevím, z které strany do něj zabodnout nůž, abych se za a) vyhnula všem vnitřním orgánům, které, jak si pamatuji, nesmím proříznout, a za b) neviděla u tohoto chirurgického zákroku jeho vyčítavý pohled. Rozhoduji se pro stranu u ocasu. Špičku nože nořím do jeho těla. Jde to ztuha. Musím hodně zabrat, abych prořízla kůži. Mám pocit, že při tom mrská ploutvemi. Zaberu silněji. „Sakra!“ Nůž sjíždí po nad očekávání tuhé kůži a prkénko se začíná barvit krví. Pár sekund na to si uvědomuji, že mojí.

Hledání názvu knihy - připravila Nicole Studená

Lucie Svibová

Úkol:

každý vymyslí deset slov, které se mu vybaví u pojmů BUCOUDNOST, DOBA, ČLOVĚK, SVĚT. 

A pak je budeme zkoušet spojovat dohromady. Brainstorming nás čeká na lekci...

Mluvíš jako dlaždič - napsala Nicole Studená

„Mluvíš jako dlaždič," říkalo se u nás doma. Nevím, čím si zrovna dlaždiči vysloužili tuto reputaci, proč se nemůže říkat například „mluvíš jako manager" nebo „mluvíš jako prodavačka zmrzliny." 

Spojovat vulgaritu mluvy pouze s dělnickými profesemi je dle mého názoru přežitek v dnešní době zcela zpátečnický.

Po stopách splněných přání - napsala Markéta Fuková

Jakmile vlak s hlasitým skřípěním zastavil na nástupišti, doběhla zadýchaná Jana. Spicha u pokladen nestihla. Zaspala. Ale Zuzku, Janinu kolegyni, jsem při čekání na domluveném místě nemohla nepoznat, přestože jsem ji znala jen z Janina vyprávění. Vášnivá čtenářka zopakovala Jana několikrát, když jsme plánovaly dnešní časně letní výpravu do brdských lesů. Zuzčin vzhled i chování dokonale odpovídaly mojí představě. Tlustá skla brýlí skrývala unavené oči, schoulená ramena dávala tušit, že se na lidmi přeplněném nástupišti necítí dobře a v rukou svírala rozečtenou knihu. Několik vteřin si soustředěně prohlížela mou plátěnou tašku s botanickým znázorněním kopřivy, než ke mně přistoupila. Nebylo pochyb, že jí se zase Jana zmínila o mé lásce k léčivým bylinkám, jejich sběru, sušení a přípravě odvarů a výluhů.

Louka sní o básni - napsala Nicole Studená

Až o mně jednou někdo napíše, budu krásná. Budu plná barevnosti a rozmanitosti květin, bzučení včel a ladného pohybu motýlů. 

Až o mně jednou někdo napíše, bude ze mne cítit vůně čerstvé trávy, chladnost ranních kapek rosy a hebkost lístků fialek. 

Až tahle dívka, co právě přichází s blokem v ruce, zachytí svým perem mou jedinečnost, budu jí u toho do uší šeptat sladká slovíčka o tichu a vánku, co si pohrává s jejími vlasy a mými vlčími máky. Jen les, který nás obklopuje, bude svědkem našeho společného mistrného díla. A slunce, které na svých paprscích vyšle záři inspirace jejímu svraštělému čelu. 

Dosedá. 

„Au! To píchá!" zapískne, když se její sedací partie seznámí s jediným bodlákem, který sem před měsícem zavál ten hrozný vichr, poslední záchvěv zimy.

Teta Jarka - napsala Nicole Studená

„Kolouši, kolouši, kdopak tě to pokouší?" škádlivě volá má teta Jarka a dloube mě do žeber. 

Nenávidím jí. Je mi pět a momentálně je v mých očích tou nejtrapnější příbuznou, kterou v rodině máme.
Píše se rok 1980 a ona každé ráno vstává, aby cvičila jógu a provedla pozdrav slunci, které se sotva stihlo vyhoupnout na srpnový obzor. Samozřejmě tím budí všechny členy domácnosti, kteří by v našem dvoupokojovém bytě ještě spali. 

Je vegetarián, a tak nám dětem, které se ještě nezvládneme bránit, při nedělním obědě škube z ruky poctivě ulovené kuřecí stehno a zaměňuje ho za mrkev či kedlubnu. Zapaluje si přitom již dvacátou cigaretu a káže nám o zdravém životním stylu. 

Nosorožce meditací nezaženeš - napsala Nicole Studená

Byl to jeden z těch velmi dlouhých a náročných dní. Jsem ráda, že jsem doma, dávám si sprchu a jediné, po čem toužím, je kousek (opravdu krátký) nějaké nenáročné knihy a pak sladký vyživující spánek. Zatímco mi teplá voda stéká po těle a já se rozplývám nad myšlenkou, že už za chvíli obejmu polštář, deku, druhý polštář a mého muže, zvoní telefon a vyzváněcí melodie dává vědět, že volá starší syn. Vzhledem k tomu, že je mu 17 let a nekomunikuje prakticky nikdy a o ničem, mě jeho telefonáty vždy hodně znervózní.