.„Není větší síly než opravdová zbožnost”, zní heslo rodu Smiřických. Ale já jim to trochu poopravím.
Není větší síly, než přátelská parta a společný zájem, v našem případě tvůrčí psaní, které nás všechny naplňuje a baví.
Není větší radost než se podělit o slova a příběhy, které vzešly z nás a zároveň z nějakého těžko definovatelného časoprostoru, do kterého občas pracně pronikáme (hlavně když sedíme nad prázdnou stránkou), a když už tam vnikneme, tak se velmi neradi necháme odtud vytrhovat.
Ale když jsme pospolu, tak je ten časoprostor nějak dostupnější a otevřenější a to je vzácný jev a pro mě velký dar, větší než všechny poklady světa.
Nataša Richterová
Jezdím sem a do blízkého okolí od dětství. Jak to ale obyčejně bývá, neznáme to, co máme přímo pod nosem. Podobně jako jsme psali o Thurn Taxisech v Loučni, bereme si do pera poslední členy rodu Smiřických. Ti tu panovali do počátku sedmnáctého století. Když píšete v sále Smiřických pod malovanými barokními klenbami, nápady se jen hrnou.
Někdy s mysteriózní zápletkou, někdy i přímo se zločinem s přesahem do současnosti. Danino pozvání přijal autor detektivek, Jaroslav Kopic, který nám pět opěrných bodů tohoto literárního žánru prozradil. Také průvodce Jiří Mrázek nás při prohlídce nakazil svou nadšeností.V sobotu jsme si okysličily mozkové závity v nedalekém lese, cestou k Aldašínskému kostelíku a místnímu hřbitovu.
A to by nebyla Dana, aby neměla všude známé. Její kamarád, Vojtěch Písařík, nám umožnil rozšířit si obzory a setkat se s inspirujícími lidmi.
Místní Jan Novák nosí sice obyčejné jméno, ale říci o něm, že je neobyčejný je slabé slovo.
Když nám popisoval, jak v Kostelci koupil funkcionalistickou Budilovu vilu, člověk jen žasne nad odvahou, bláznovstvím a nad nadšením.
Tak se sem vydejte, nejlépe Vy, filantropové a nějaký ten miliónek mu pošlete.
Potom pod velením Danina kamaráda fotografa Vojty Písaříka jsme zamířili obdivovat sochařskou expozici místního umělce Zdeňka Hůly. Umístil ji v kostele sv. Jana Křtitele. Ten ho ještě s dalšími nadšenci pomohl koncem osmdesátých let probudit k životu.
Radka Vodičková
Naším cílem se stal Kostelec nad Černými lesy. Sídlili jsme na zdejším zámku a sdělovali si teorie, kde se může nacházet skrytý poklad. Naši společnost tvořili psavci z různých koutů země České. Zdejší krása kraje a odhodlání místních kulturních nadšenců nás upřímně zahřálo u srdce. Zámeckou dílnu osobně pokládám za úspěšnou, jelikož jsme za stravu a ubytování napsali krásné příběhy nejen o zdejší historii.
Tereza Nováková
Tereza Nováková
P. S. O nalezení pokladu nikomu neřekneme.
Zámek s pokladem! To byl v dětství můj sen, prolézt celý zámek nebo hrad, objevit tajnou místnost.
A ani by v ní nemusel být ten poklad, stačí jenom to napínavé hledání. A toho jsem se tady skutečně dočkala.
Většina známých tváří, radostně se vítáme a objímáme. S těmi neznámými se rychle seznámíme při zahajovacím sezení. A kdyby jenom seznámení s neznámými, seznámili jsme se i s rodinou Smiřických.
No seznámili, někteří mají jasno, někteří ještě trošku tápou, ale já se utápím ve jménech, historických souvislostech a neomluvitelné neznalosti dějin obecně.
Prohlídka zámku můj chaos ještě dovršila. Pan průvodce chrlí neuvěřitelné množství informací, kolegové kladou zasvěcené dotazy. Já se snažím zapamatovat si aspoň základní informace. Marně. Navíc pořád prší.
Druhý den úleva, azuro a výlet do Jevan. Malý kostelík s hřbitovem Aldašín uprostřed lesa uklidní moje zjitřené nitro.
A prohlídka Budilovy letní vily v Kostelci opět zaplnila moje nitro nadšením. Fakt existujou lidi, kteří investují vlastní peníze do mizejících hodnot, a snaží se je vzkřísit k životu. A ne pro svůj vlastní prospěch, ale pro časy budoucí.
Kostelík s výstavou kamenných soch, a drnkání na struny v kostelní věži. Neuvěřitelné a fascinující. Naplněna euforií usedám k počítači a najednou i rodina Smiřických začíná být vlídně srozumitelná, historické souvislosti se úhledně seřazují.
Většina známých tváří, radostně se vítáme a objímáme. S těmi neznámými se rychle seznámíme při zahajovacím sezení. A kdyby jenom seznámení s neznámými, seznámili jsme se i s rodinou Smiřických.
No seznámili, někteří mají jasno, někteří ještě trošku tápou, ale já se utápím ve jménech, historických souvislostech a neomluvitelné neznalosti dějin obecně.
Prohlídka zámku můj chaos ještě dovršila. Pan průvodce chrlí neuvěřitelné množství informací, kolegové kladou zasvěcené dotazy. Já se snažím zapamatovat si aspoň základní informace. Marně. Navíc pořád prší.
Druhý den úleva, azuro a výlet do Jevan. Malý kostelík s hřbitovem Aldašín uprostřed lesa uklidní moje zjitřené nitro.
A prohlídka Budilovy letní vily v Kostelci opět zaplnila moje nitro nadšením. Fakt existujou lidi, kteří investují vlastní peníze do mizejících hodnot, a snaží se je vzkřísit k životu. A ne pro svůj vlastní prospěch, ale pro časy budoucí.
Kostelík s výstavou kamenných soch, a drnkání na struny v kostelní věži. Neuvěřitelné a fascinující. Naplněna euforií usedám k počítači a najednou i rodina Smiřických začíná být vlídně srozumitelná, historické souvislosti se úhledně seřazují.
Grilování srnčího masa na nádvoří hradu kazil jen studený vítr, ale delikátní chuť srnčích medailonků už si budu pamatovat navždy. Noční návštěva zámecké kaple, osvícená jen několika mobily. Je přímo mystická. Neplánovaný koncert Dany a Satye, zpěv á capella krátce před půlnocí uzavírají nádherný den.
A že jsme všichni opět na společné vlně, dokazuje nejlépe to, že všichni, nezávisle na sobě docházíme k závěru, že největší poklady nejsou ty zlaté.
Zdena Součková
Jako vždy byla i tahle psace-tvůrčí dílna velmi inspirativní a plná senzační tvůrčí energie. Dostali jsme možnost objevit novou šlechtickou rodinu, jejíž tajemství, pletky a skandály můžeme do detailů rozebírat, a samozřejmě si občas taky něco dovymyslet. To abychom čtenářům odkryli nové možnosti a úhly pohledu na historii.
Spisovatelé mají moc přetvořit slova na papíře v příběh, který vám při čtení doslova ožívá před očima. Je to magie, kterou si spousta lidí neuvědomuje, dokud jim někdo neotevře oči a oni konečně pochopí. Ostatní účastníky kurzů už beru jako druhou rodinu. Tu literární. Tvůrčí. Všepřijímající. Tu, která mi pomáhá chápat už tolik let. Díky za to.
Jasmin Carmel
Jsem hrnčířka, a tak mám jméno Kostelec nad Černými lesy spojené s hrnčířskými trhy. A kde se konají trhy, tam jsou i hrnčíři. A kde jsou hrnčíři, tam jsou lidi z mýho kmene… Navíc spojení s tou fajn partičkou kolem Dany… Těšila jsem se.
Zapřísahala jsem se, že tentokrát budu víc psát. Protože běžně se žádné povídky psát nepokouším, je to pro mě příjemně osvěžující činnost.Jasmin Carmel
Tohle ale zrovna moc neklaplo, protože jsem po společném ranním výletě, ještě nutně potřebovala navštívit zdejší Galerii keramiky a Muzeum. Všude jsem potkala lidi, kteří se se mnou pustili do řeči a našli jsme společné známé. Lidi a místa. Lidi z mýho kmene. Nespletla jsem se.😀
Když pan Hůla při prohlídce vlastních instalací, pojmenovával svoje sochy, bylo to, jako když spisovatel hledá název pro svou knihu. Soše bez názvu bychom mnohdy nerozuměli. Knihu bez názvu bychom ani neotevřeli.
Každý sochař, keramik, malíř má svůj originální rukopis. Stejně jako spisovatel. Každý z nich tvoří nové světy. Protože musí. Nemůže bez toho být, ani když ví, že si tím možná nevydělá ani na chleba. Zato ho to ale bude hodně stát.
Jako Honzu Nováka, hrdého majitele zříceniny funkcionalistické vily, který utratil všechny peníze, aby ji mohl znovu stvořit.
Stejně jako pana Hůlu, který celý život tvrdě pracuje a realizuje svoje vize a zbytek času potom hledá místa, kam je umístit.
Necháváme se unést a jsme neseni potřebou tvořit.
Satya V. Helusová
Necháváme se unést a jsme neseni potřebou tvořit.
Satya V. Helusová
