Vzpomínám si, jak jsme si ji spolu prohlížely, jako bychom na jejím konci už viděly moře.
Na ten pocit odvahy, síly a přesvědčení, že jsme v právu.
Na konečné tramvaje jsme se i s krosnami stihly pohádat s kontrolorem, proč prý nemáme platný lístek. Nezajímalo ho, že jedeme vlastně až do Neapole. Tvrdily jsme, že máme studentské legitky hluboko v našich obřích ruksacích, což samozřejmě nebyla pravda. Riskly jsme to, na ten kousek. Pustil nás. Jako vždycky. Byla to otázka osobní cti, pro nás žínky vyrostlé v socialismu. Kdo nešidí stát, okrádá vlastní rodinu. Ženské tehdy moc nekontrolovaly, a chlap se dá zblbnout.
Vzpomínám si, že nás hned za městem vzal český řidič prázdného autobusu a dovezl nás až do první plánované štace, mĕsta milenců Verony. Klimbaly jsme na spacácích v úzké uličce a věděly, že bude hůř.
Vzpomínám si, že nás v Bologni nějaký Ital nechal spát dokonce v malém hotelu v centru, asi jeho, a jak jsme spolu z okna zíraly na nedostavenou fasádu katedrály. V tom hotýlku jsem pak nechala šperk po babičce, to bylo nářku. Vzpomínám si, jak jsme komunikovaly s okolím. Já hlavně francouzsky, Ty anglicky, a doufaly jsme, že se obyvatelé země našich snů nějak chytí. Chytli se, většinou, a byli na nás skoro vždycky velmi milí.
Psal se rok 1991.
Až na Miláno. Vzpomínám si, jak nás při spánku v nádražní hale na zemi mezi ostatními studenty ze všech koutů světa kopali zaměstnanci drah do chodidel, abychom nespali. Smĕlo se tam čekat, a ne nocovat.
Vzpomínám si na to napětí, s jakým jsme se snažily zorganizovat a vyznat se, v každém novém městě vždycky znovu. Jak jsme jezdily cikcak tou líbeznou severní Itálii, podle toho, jak nás kdo vzal. Jak ses občas, když ten paleček nějak dlouho nezabíral, běžela schovat do křoví, aby to vypadalo, že stopuju jen já. Romantická blondýna a brunetka realistka, to byla značka naší silné dvojky. Jak jsme si všechno dělily, na těch cestách, i blbou půlku sardinky nebo půl kapesníku. Vzpomínám si, že jsme nĕkdy měly i hlad. Na obálky s odměřenými pečlivě vyměněnými lirami od našich tatínků jsme ovšem nesáhly. Ty byly na telefonní budky a hovory domů.
Hovory... to je dobré.
"Žijeme, jsme tam a tam."
Na víc nebylo.
Vzpomínám si, jak jsme často při nočním klábosení v našem ministanu přitulené k sobě přemýšlely, jak moc se o nás naše mámy asi právĕ bojí. Na ten pocit vděčnosti, že se přece jen nakonec daly přesvědčit. Že to není útěk, trucování nebo vůbec odchod z domu. Že je to prostě.... potřeba.
Fernweh.
Bolest po dálce, přeloženo z němčiny. Potřeba odjet. Krásný výraz. My bolest měly, jistým způsobem. Po svobodě toulat se neznámem. Být za sebe zodpovědný. Odhadnout cizí řidiče a možné "nápadníky", co zvou na zmrzlinu. Ty z práv, já z herectví. Devatenáctky. Nikdo jiný z našich známých si takhle daleko sám netroufl.
Vzpomínám si, jak jsme se ve Florencii úporně snažily vypadat co nejelegantnĕji a dávaly ze sebe jen to nejlepší. Byly jsme ubytované u kolegynĕ mé matky ze studií, ještě před osmašedesátém. Měli starožitnictví a nám se zdálo, že tak přenádherný byt snad ani nemůže existovat.
Vzpomínám si, jak jsme vlezly do každého, ale úplně každého kostela a pozorně četly všechny stěny a předmĕty. Vrývaly si to do paměti. Měly jsme foťáky, ale maličké a s minimem snímků.
A kdo ví, co ještě přijde...?
Vzpomínám si, jak jsme pozorovaly lidi. Jak a co jí, jak se chovají, jak se spolu baví, usmívají . Nasávaly řeč, gesta i oblékání. A pak ten vzájemný rozbor, ve stanu nebo na lavičce v parku.
Vzpomínám si, jak Tě v Sieně během Palia při focení málem srazila kopyta koní. Jak nás potom vzal na jeden zátah německý pilot ve výslužbě až do Říma a byl tak okouzlen naším zápalem a neumělým štěbetáním, že zavolal manželce, oznámil pozdější příjezd a extra nás zavezl ještě i do Perugie a Assisi. Zastavil na hlavní piazze, dal si Espresso a počkal. Rozchod na dvě hodiny, v Assisi jen na jednu. Oběhejte to holky. Byly jsme štíhlé a rychlé.
Vzpomínám si, jak nám bylo před sebou trapně, když jsme na první pohled nepoznaly Baziliku Sv. Petra. Jak jsme skoro omdlely únavou a horkem po pěti hodinách ve Vatikánských muzeích, kde jsme na každou monstranci koukaly nejmíň z pěti úhlů, aby se vyplatilo vstupné. My - nepokřtěné neznabožky. Jak nás africká rodina, v jejíž zahradě nad Trastevere jsme si směly postavit stan, pozvala ke společnému stolu na Spaghetti s česnekem, a jak nám z toho bylo pak dva dny špatně.
Vzpomínám si, jak jsme se společně vzdaly plánu jet až do Neapole, když pohvizdování na Španělských schodech nabylo na ostrosti a občas se z davu horkokrevníků vynořila všetečná ruka, aby mi i za bílého dne přejela po vlasech.
Jak jsme v Anconě na pláži vařily v ešusu v pět ráno čaj z mořské vody a divily se, že se ta sůl nevypaří. Jak nás v San Marinu honili rozdivočelí místní jinoši po nočním parku a my se proklínaly, že nás kdy taková akce napadla. Že maminky měly pravdu.
Vzpomínám si taky, že jsme se i hádaly. Nevím už ale, kvůli čemu. Asi jsem si moc dlouho malovala řasy nebo něco potřebného ztratila. Určitě to nebylo důležité. Nevzpomínám si.
Vzpomínám si, jak jsme v Benátkách sbalily dva gondoliéry a oni nám skutečně dovolili si na těch jejich černých rakvích i zaveslovat. Samozřejmě stojíce těsně za námi. Na ten šok z vody všude, a z té krásy.
A vzpomínám si, jak jsme pak s velkou slávou dorazily vlakem !!! domů a měly sebou víc peněz, než s kolikati jsme odjely. Trochu se to stydím říct. Ale v Rimini nám ve vlaku spolucestující manželský pár dal peníze na cestu až po hranice a my si to ušetřily.
A konečně si vzpomínám, jak nás naše matky docela rychle po tomto výkřiku dobrodružek propustily do stavu manželského, ačkoliv jsme na to byly ještě dost mladé. I na ten respekt ze strany našich Budoucích, kteří nás tenkrát sice už znali, ale asi ne až tak docela.
Asi rok na to polil pod Eifelovkou nějaký blázen benzínem v nočním parku dva spící české studenty a zapálil je.
Už nikdy více.
Vzpomínám si na ten pocit už při vystupování z vlaku. Že už nikdy více.
Fernweh.
Mĕly jsme prostě kliku.
Zrání klepalo na dveře.
