Vidíme chlápka kterému už je pár let šedesát, jak se blíží ke křižovatce. Je jedno jaká to je, protože jako chodec takhle řeší každou v Praze, ale dobře, pro Vás, kteří to v Praze znáte to mohu upřesnit. Je to ten přechod přímo před kostelem svatého Ignáce, na Karláku. Ale jak říkám je to jedno. To podstatné, co uvidíme, by bylo stejné třeba i na přechodu v Brně. Pokud tam tedy už mají semafory.
Svítí totiž červená pro chodce. Zdeněk ji vidí i bez brýlí z těch asi 20 metrů které ho od zebry dělí, a přidává do kroku. Ano, má tyhle situace rád. V docela slušné rychlosti se blíží k okraji chodníku a ač to není vidět, dobře si očíhnul všechny světla na všech semaforech, zkontroloval dopravu, vzal v potaz, že ta vedlejší je jednosměrka a zdánlivě bez rozmyslu, se přímo vrhnul do vozovky a šel. Ne červená nečervená, ale s radostí, a na červenou. V anonymní Praze to dnes nikdo nekomentoval. Bohužel.
Jednou se na něj obořila nějaká praštěná maminka s asi tak pětiletým klukem. Křičela na něj, když byl už na přechodu jen pár metrů od nich: „Člověče, to nevidíte že jsou tady děti?“ Jo přesně touhle semetrikovskou fistulí.
To byl pro Zdeňka krásný den.
Nezaváhal ani vteřinku. Přiklekl ke kloučkovi, usmál se na něj (ale ne infantilně, ale tak nějak dospěle, rovnocenně jak chlap na chlapa) a řekl mu: „Hele kámo, vždycky koukej jestli nejedou auta,“ a rychle než stačila mamka zasáhnout dodal: „A když si budeš jistej, můžeš se na světýlka úplně vykašlat.“
Mrknul na něj a šel. Hysterická maminka ještě chvíli prskala, ale kluk se za ním s obdivem dlouho díval.
Ale podobná pikantérie se ten den nestala.
Jeden metrosexuálek využíval zbytečné čekání na zelnou k tomu aby juknul jestli už někdo okomentoval fotku snídaně, co dal na síť a našel pět srdíček, dvoje sepjaté ručičky, jedny tleskající a partičku smajlíků. Takže kromě těchhle blbostí neviděl nic. Mamka s kočárkem taky listovala v telefonu a dvěma vošoupaným úředníkům kterým se červená hodila do lážo-plážo tempa těch co pracují v hodinovce na Magistrátu, byl Zdeněk ukradený. Stejně jako celý jejich život.
A teď pro vás důležitý detailní záběr.
Jak Zdeněk vchází do parku, jeho rty na pravé straně tváře se pohnou. A je to tady: „Pch,“ vyjadřující opovržení nad připosraností, pravidly, digitalizací a světem obecně, je to, co potřebujete o něm vědět, abyste dobře chytli skryté poselství tohoto příběhu, že my život nežijeme, to život žije nás.
Ano, Zdeňkův osud je determinován jeho pohledem na svět, a on vidí svět, který je plný pravidel, omezení a blbců kteří je dodržují, a se kterými proto ani nestojí za to se kamarádit.
Jestliže v devadesátkách pro něj svět byl načančanej chlebíček se spoustou šunky, půlkou vajíčka, kopcem vlašáku a chocholkou petržele, teď ho vnímá jako voschlej kousek veky.
No jasně. Není lehký s takhle radikálním chlápkem žít, proto vás určitě nepřekvapí že je většinu života sám.
Peníze vydělával prací ve fabrikách dokud tu byl bolševickej lágr, ale pak začal fakt žít! Plavil se po mořích, dělal na ropných plošinách, stavěl první lanovku v Bhutanu, stonal v kalkatským špitálu a to je jenom zlomek, z toho všeho co mu jeho touha po dobrodružství, odolnost a urputnost přinesly. Ano bylo by to móóóóc zajímavé čtení, ale sem se nevejde.
Ale přesně tohle z něj udělalo takovýho chlapa jakým je. Opovrhuje bezpečím, pohrdá pohodlím, nesnáší luxus a ví, že nenažranost lidí potřebuje nějaké náhubky.
Ale nebojte se, nechce znárodňovat.
Ví, že když všechno je všech, nikdo se o nic nestará.
A tyhle myšlenky způsobují že není z lidí moc vodvázanej.
Bohužel se do tohohle textu nevejdou ani jeho dávná traumata. Ty sekyry, co ho vytesaly do tvaru nedostupného ale odolného kvádru, který aby něco cítil potřebuje opravdu vzrůšo.
Ale řeknu Vám, bylo by to počteníčko. Zvlášť jestli se v sobě rádi šťouráte.
Ale Zděnek se v sobě nešťourá, a tak ani my v něm už nebudeme. To, co ještě musíte vědět je, že když se vrátil na stará kolena do Prahy zjistil, že důležití staří z jeho života odešli na pravdu boží, a mladí kolem něj do lží virtuálního světa a přišel si sám. Víc sám než když se mu podělal džíp v poušti Atakama.
Takže teď už Vás určitě ani jednoho nepřekvapí, že Zdeněk odepsal na inzerát kastelána Černokosteleckého zámku, ve kterém sháněl údržbáře. Chtěl prostě pryč z Prahy. Chtěl někam jinam, chtěl být na cestě. Chtěl aby na naspořený peníze ještě nemusel šahat, a taky chtěl bejt ještě k něčemu dobrej. Ale to by nepřiznal, tak si toho nebudeme všímat.
A teď dávejte pozor, jak jsme my lidi složitý.
Zdeňka nejdřív zklamala pozitivní odpověď. On ji totiž nečekal a teprve pak z ní měl radost.
Vzali ho. V šestašedesáti, bez výučního listu, ale naopak s ubytováním a okamžitě.
Hudráním: „Tak asi se přeci jen, sem tam, se někdy najde někdo při smyslech,“ si vysvětlil radostnou zprávu, a dal se do balení.
A tak ho tady máme. Právě jde do metra, na zádech vodřenej batoh, a má před sebou jednu podzemku, dva autobusy a kousek cesty pěšky než ho, po krátkém střihu, vidíme, jak opatrně vchází na nádvoří zámku.
Jaká si elegantní zašlost bývalé slávy celého areálu s ním od začátku báječně ladí. Budovy ho jako hradby brání před chaosem vnějšího světa, a když stojí na nádvoří, přijde si, možná poprvé v životě, jako plamínek v dlani. Ochráněný proti každému fouknutí.
Celého ho to napřímilo, vyztužilo a tak když se v kanceláři představoval účetní kolem padesátky, musel vydržet pár zálibných pohledů. Odmítl ubytování v blízkosti jejího pokojíčku a vzal si jinej, daleko vzádu u hajzlíků, a neodpustil si nespolečenské: „Víte, chodím v noci furt chc-močit.“
Ne, on není takový balvan. To jen někdy používá věty jako zuby cimbuří. K obraně.
Bylo to bydlení akorát pro něj. Nad hogo-fogo hotely vždycky prskal: „To musí lidi sežrat celou planetu, aby se mohli někde vyspat?“, ale tady se snad i kvůli vůni desinfekce cítil jako znovuzrozený. Tak to vonělo v tom děcáku kde vyrost. Ráno se budil s erekcí a když se po zámku procházela průvodkyně Marcela, v hlavě se mu ozývaly verše Leonarda Cohena: Kam se hne, tam jde s ní, obrys kalhotek pod sukní.
Ale nečekejte žádnou love story. Zdeněk se do ničeho nepouštěl. Případné pnutí odbyly vytrvalé rychlé pohyby pod peřinou, ale chvíli před sedmdesátkou to už nebylo ňák moc často.
Vlastně tyhle poslední informace vám dávám jen proto, abyste byli v obraze, jak rychle se tu Zdeněk zabydlel.
Dny a měsíce na zámku Smiřických byly pro Zdeňka ve znamení smíření. Se sebou, s nepochopitelným megalomanstvím dávno mrtvé šlechty a s pohrdáním těch „velkých“, nad těmi malými. Aby mohl k smíru dojít, šel si sám naproti. Nečetl zprávy a když někdo začal o politice on s ním skončil.
Taky mu pomáhala poťouchlost. Někdy když se toulal po zámku, když si občas dovolil skleničku červenýho v nóbl komnatách, když po opravě střechy jen tak seděl na střeše, tak tehdy ho napadalo, jak absurdní pachtění lidí je. Díky tomu všemu vraždění, hamounění a válkám, má on, kluk kterýho by tady kdysi nevzali ani jako pacholka ke kravám, teď celý zámek pro sebe. Divíte se, že se občas uchechtnul?
O pokladu na zámku samozřejmě slyšel. Tomu se nešlo vyhnout, ale vždycky dělal udělal jen to svoje: „Pch,“ a šel si po svých.
K čemu poklad?
Kolik může sníst člověk večeří? Kolik potřebuje postelí? Kolik košilí a kolik kalhot? Pch.
Zdeněk ví co to je opravdický poklad.
Bylo to mlčení mistra na schůzi v roce 1987, který neřekl, že právě on napsal pod sochu Lenina, masový vrah. Bylo to ráno při první plavbě přes Atlantik, když přestalo moře bouřit a on blejt a seděl na závětrný straně, konečně v klidu, a sledoval žhavou kouli, jak se rodí z moře. Byla to krabice umaštěných českých knížek, který naprosto nečekaně našel při jednom turnusu na plošině u Norských břehů, byla to radost jakou prožil s lidmi v Bhutanu žijících za míň než dolar na den, při slavnosti Vesek, Byla to ruka sestřičky co mu omývala čelo když měl horečky přes 40° a žádného příbuzného kdo by to pro dělal, jak je zvykem v Indických špitálech.
Tohle byly pro Zdeňka poklady. Ale zlaťáky? Pch!
Takže když na něj ten první vypadnul, při banálním vrtání díry na hmoždinku, byl vlastně votrávenej.
Co by teď měl dělat? Zámek zpřístupnili před pár lety, ale naštěstí žádnej velkej zázrak to není. Když už tak jdou lidi do kostela. Takže je tu klid a má ho celej pro sebe. Ale kdyby to oznámil?
Dovolme si zase jednou detailní záběr:
Zdeněk teď úplně ztuhnul.
Byl by to konec!
Památkáři, novináři, kamery.
Zdeňkovi padají koutky úst až do strniště na bradě.
Humbuk na internetu - přibývají vrásky na čele.
A teď se ke všem grimasám přidal ostrý nádech!
Truhlíci, co ho budou nahánět, aby si s ním udělali selfíčko!
Je rozhodnuto!
Zdeněk pomalu a pečlivě rozdělává sádru a s precizností restaurátora zaretušuje díru ve zdi.
Takže přátelé.
Kdybyste na tomhle zámku potkali postaršího, zarostlýho podivína v montérkách, buďte opatrní ve svých soudech. Třeba je to ten, co je dvakrát bohatý. Co má v hlavě poklady, který mu už nikdo nikdy nevezme, a ví o jiném který nikdo, nikdy nenajde.
Ale nečekejte žádnou love story. Zdeněk se do ničeho nepouštěl. Případné pnutí odbyly vytrvalé rychlé pohyby pod peřinou, ale chvíli před sedmdesátkou to už nebylo ňák moc často.
Vlastně tyhle poslední informace vám dávám jen proto, abyste byli v obraze, jak rychle se tu Zdeněk zabydlel.
Dny a měsíce na zámku Smiřických byly pro Zdeňka ve znamení smíření. Se sebou, s nepochopitelným megalomanstvím dávno mrtvé šlechty a s pohrdáním těch „velkých“, nad těmi malými. Aby mohl k smíru dojít, šel si sám naproti. Nečetl zprávy a když někdo začal o politice on s ním skončil.
Taky mu pomáhala poťouchlost. Někdy když se toulal po zámku, když si občas dovolil skleničku červenýho v nóbl komnatách, když po opravě střechy jen tak seděl na střeše, tak tehdy ho napadalo, jak absurdní pachtění lidí je. Díky tomu všemu vraždění, hamounění a válkám, má on, kluk kterýho by tady kdysi nevzali ani jako pacholka ke kravám, teď celý zámek pro sebe. Divíte se, že se občas uchechtnul?
O pokladu na zámku samozřejmě slyšel. Tomu se nešlo vyhnout, ale vždycky dělal udělal jen to svoje: „Pch,“ a šel si po svých.
K čemu poklad?
Kolik může sníst člověk večeří? Kolik potřebuje postelí? Kolik košilí a kolik kalhot? Pch.
Zdeněk ví co to je opravdický poklad.
Bylo to mlčení mistra na schůzi v roce 1987, který neřekl, že právě on napsal pod sochu Lenina, masový vrah. Bylo to ráno při první plavbě přes Atlantik, když přestalo moře bouřit a on blejt a seděl na závětrný straně, konečně v klidu, a sledoval žhavou kouli, jak se rodí z moře. Byla to krabice umaštěných českých knížek, který naprosto nečekaně našel při jednom turnusu na plošině u Norských břehů, byla to radost jakou prožil s lidmi v Bhutanu žijících za míň než dolar na den, při slavnosti Vesek, Byla to ruka sestřičky co mu omývala čelo když měl horečky přes 40° a žádného příbuzného kdo by to pro dělal, jak je zvykem v Indických špitálech.
Tohle byly pro Zdeňka poklady. Ale zlaťáky? Pch!
Takže když na něj ten první vypadnul, při banálním vrtání díry na hmoždinku, byl vlastně votrávenej.
Co by teď měl dělat? Zámek zpřístupnili před pár lety, ale naštěstí žádnej velkej zázrak to není. Když už tak jdou lidi do kostela. Takže je tu klid a má ho celej pro sebe. Ale kdyby to oznámil?
Dovolme si zase jednou detailní záběr:
Zdeněk teď úplně ztuhnul.
Byl by to konec!
Památkáři, novináři, kamery.
Zdeňkovi padají koutky úst až do strniště na bradě.
Humbuk na internetu - přibývají vrásky na čele.
A teď se ke všem grimasám přidal ostrý nádech!
Truhlíci, co ho budou nahánět, aby si s ním udělali selfíčko!
Je rozhodnuto!
Zdeněk pomalu a pečlivě rozdělává sádru a s precizností restaurátora zaretušuje díru ve zdi.
Takže přátelé.
Kdybyste na tomhle zámku potkali postaršího, zarostlýho podivína v montérkách, buďte opatrní ve svých soudech. Třeba je to ten, co je dvakrát bohatý. Co má v hlavě poklady, který mu už nikdo nikdy nevezme, a ví o jiném který nikdo, nikdy nenajde.
