Zkáza... nebo spása ohněm? - napsala Jasmin Carmel

100+1 Milostná dobrodružství Elišky Smiřické

„Eliško! Otevři dveře, nebo je vyrazíme! Nemáš šanci, vydej se nám po dobrém.“ Jindřich Slavata buší na dubový vchod do zámeckého sklepa. 

Je 1. února 1620. Eliška Kateřina Smiřická, nepříliš půvabná kulhavá šlechtična, se ukrývá ve sklepení Jičínského zámku. Chrání ji jen pár mušketýrů, zbytek vojáků, kteří tvořili ochranný val kolem hradu byli staženi. Kým? Špeh k urozené lady pronesl zprávu, že zrádcovská městská rada otočila ve prospěch druhé strany. Strany věznitelů, kterým v žilách koluje stejná krev, jako jí. 

Taky řešení - napsal Marek Bucko

„Nechápu, jak můžete tu pobočku řídit takovým způsobem?!“ začíná provozní ředitel svůj komentář na měsíční poradě.
„Co máte přesně na mysli, pane řediteli?“ dotazuji se, protože netuším, kam nadřízený míří. Navíc i nás vedení nutí, ať se vyjadřujeme přesně.
„Hlavně žádný revoluční kecy jako zlepšíme, změníme, zařídíme! Chci konkrétní kroky!“ řve vždy provozní na poradách. Asi proto se teď sám ptá obecným, nejdebilnějším způsobem. Vyhrkne na mě obecný výprc a já už se k něčemu přiznám.

Vánoční dárek - napsala Sabina Prisender

Šedivé nedělní odpoledne ve starém měšťanském bytě nad Svratkou. Prosinec 1961. V obýváku je docela teplo.
Prcek hladí rám dřevěného krámku, který dostal k Vánocům, a pyšně chystá účtenky. Hra začíná. Rodina se postaví do řady. Otec zazvoní jako první.

"Dobrý den přeji, rád bych koupil dvě másla!"

"Nemáme."

"A sádlo?"

"Taky ne, možná příští týden."

"Tak na shledanou."

"Nashle."

Smích v auditoriu. 

"Dělá to výborně!" culí se otec.

Krize pozdního věku - napsal David Brabec

"Já ti nevím jestli máš tohle ve svým věku ještě zapotřebí..." řekl si prošedivělý chlapík v šusťákovce za svítání. "Bolí tě záda, loupe tě v kříži a seš moc velkej srab na to, abys šel na operaci..." pokračoval, zatímco mu kapky potu stékaly po krku. "Fyzička žádná a síla už taky ne. Jo, když jsi to v 94 dělal poprvé, to bylo jiný," mumlal si sám pro sebe na své zahradě. "Au, ruce už skoro necítíš a na dlaních se ti dělaj mozoly."

Ale už jen dvě lopaty, aby zakryl vlasy a už jí nikdo nikdy nenajde.

Vajíčka - napsala Kateřina Dobrovolná

Líně si protáhnu všech mých osm nohou a rozhlédnu se po pokoji. Co se to děje? Takhle pozdě večer tu už dlouho nebylo tolik halasu a ruchu...

Jak by řekl pán domu – bordelu. Všichni dvounožci běhali sem a tam. Řvali, jako když je na nože berou. „Hoří, hoří!“ Dneska je tu tepleji, než obvykle. Nejspíš to mě taky probudilo… Pozoruju všechny obyvatele domu – pána s velkým pupkem a rudými trenkami na půl žerdi, jeho služku s natáčkami ve vlasech a v kdysi bílé oprané noční košili s kytičkami, i jejich dva klony –

Blesk - napsala Nicole Prokopová

Připravuji se, startuji a letím. 

Už vidím svůj cíl. Nejdříve vypadá úplně mrňavý, jako špendlíková hlavička. Čím jsem k němu blíž, tím se zvětšuje. Postupně dostává tvar, obrysy jsou jasnější. Stará děravá střecha, rozpadlý komín, okna se dřevěnými rámy. „Hmm, dřevo, to je moje!“ říkám si.
Chystám se zasáhnout. Můj dopad provází silná rána. Po chvilce vybíhají na zahradu sousedé v panice. „Přineste vodu!“ křičí. Jsem pyšný. Domek doutná, plameny šlehají.

Def Leppard – napsal Marek Greger

Deff Leppard

Bylo to jeho první rande s Janou. Sraz měli v parku, protože covid je do baru nepustil.

Sedli si při prvním jarním slunci na lavičku v parku. Cítil její vůni a rázem mu bylo jasné, že Janu prostě musí mít. 

Vysílala mu vlhké signály, že by něčemu takovému byla svolná – ještě dnes, přestože to nebývalo jejím zvykem. Měla na sobě leopardí prádlo a podvazky. Takže v něco takového vlastně doufala.