Krize pozdního věku - napsal David Brabec

"Já ti nevím jestli máš tohle ve svým věku ještě zapotřebí..." řekl si prošedivělý chlapík v šusťákovce za svítání. "Bolí tě záda, loupe tě v kříži a seš moc velkej srab na to, abys šel na operaci..." pokračoval, zatímco mu kapky potu stékaly po krku. "Fyzička žádná a síla už taky ne. Jo, když jsi to v 94 dělal poprvé, to bylo jiný," mumlal si sám pro sebe na své zahradě. "Au, ruce už skoro necítíš a na dlaních se ti dělaj mozoly."

Ale už jen dvě lopaty, aby zakryl vlasy a už jí nikdo nikdy nenajde.

Kdo jsem? - napsal David Brabec

Malá místnost, né větší než vězeňská cela. Uvnitř těsno, jako když k muklovi přivedou nového spoluvězně.
Uprostřed stůl, u kterého se jí výjimečně. Jen o těch Vánocích, kdy je vidět zlaté prasátko.
Tam, kde by normálně seděla rodina, se povalují svršky.
Tam, kde by normálně vonělo jídlo, tam odpočívají spodky.
Maximální opak minimalismu. Tak tady já bydlím a nikdo mě odtud nedostane.
Jsem bordel v jídelně.

Metafory - napsali David Brabec, Alena Magulová, Kamila Doktorová, Zuzana Bohunská, Hana Č. Kratochvílová a Barbora Bilišňanská

První polibek chutná jako páření slimaků.
Pacient v nemocnicí se cítí jako okurka ve špajzu: kdypak přijede řada na mě .
Lepil oci na divku jako ona lepí oci na slevy v obchodě..
David Brabec

První polibek chutná jako vstupenka k herpesu.

Pacient v nemocnici se cítí jako onuce.

Její vnitřní rovnováha byla křehká jako mnohokrát slepovaná váza.

Život hrál jako hazardní kru, která nemá šťastný konec.

Spoutala ho svým kouzlem jako Siréna námořníka.

Neúspěch ho zlomil jako naštíplou sirku.

Závod byl napínavý jako dobře střižená kriminálka.

Byl ponořený do práce jako Descartes do svých myšlenek.

Atmosféra houstla jako omáčka s přemírou škrobu.

Exotická dovolená - napsali David Brabec a Hanka Kratochvílová

"Tak nashle" ozvalo se a vysoké kozačky a latexová minisukně opustily vlakové kupé.

- Ježíš co to bylo za existenci.
- No co, tohle dneska holky nosí.
- To jsem si všimla, že si z ní nemohl spustit oči...
- Prosimtě, dyť seděla naproti, co jsem měl dělat...
- No, třeba ses mohl dívat na mě. Jsem tvoje žena a jsme spolu na dovolené.
- No jo...
- Dřív si říkal, že se ti umělý kozy nelíbí...
- Vždyť je neměla umělý...
- Takže si na ně čuměl, žejo?
- Podruhé ti říkám, že seděla naproti mně.
- A ten zmalovanej ksicht, to se ti taky líbí?
- Ty sis taky dřív malovala oči...
- Jestli se ti to tak líbí, tak si za ní běž, za těma jejíma očima a pravejma kozama!

- Hele, víš co, tak já jdu! 

Upřímnost - napsal David Brabec

"Waw, holka tobě to ale sluší."
"Hm, díky..."
"Ne vážně, takhle pěknou štiku jsem v tomhle rybníku ještě neviděl."
"Tak tohle mi ještě nikdo neřekl."
"A myslíš, že bych tě mohl na něco pozvat?"
"No, já nevim, s cizíma nikam nechodím."
"Tak zůstaneme tady a trochu líp se poznáme."
"Tak mi o sobě něco řekni."
"Chodím sem tak jednou, dvakrát týdně a čekám, která se na mě chytne."
"Takovou upřímnost jsem teda nečekala."
"Nebudu tě přeci opíjet rohlíkem. Tak dáš si něco?"
"Možná něco dobrého na zub..."
"Tak na."
"Au, co to je?"
"To víš, každá ryba má kosti, a každej červ má zase háček. A teď sebou nemrkej a půjdeš ven."

Autopilot - napsal David Brabec

Pondělí - 6. června 2022, 10:58. 

Zvedám telefon: "Jasný, jedu."
Sedám do auta: Ani vím, jak jsem zaparkoval, asi řídil autopilot.
Nejdřív vrátnice, pak výtah, který nejede, takže schody. 

Uřícenej přibíhám do 4. patra. Stihnul jsem to, ale vlastně nevím, co tady dělám. Vana, sprcha, vana sprcha. Mlží se mi oči a čas utíká jako Zátopek.
14:56 - je po všem. 

Sakra, to rychle uteklo. 

Háček k příběhu Báry Bilišanské: Kominík nosí štěstí - napsala Zuzana Bohunská, Jitka Sova, David Brabec, Linda Hájková

Jak kominík potopě zabránil 

Jitka Sova
Už za dveřmi slyším syčení vody. Rozčilením se mi rozklepou ruce, mám problém se trefit klíči do dveří. Otevřu domovní dveře: všude voda, pes kňučí, s namočenými tlapkami vyběhne na zahradu. Voda tryská z trubky v koupelně, volám manželovi, po schodech do sklepa se řine voda, aha, tak tady máme hlavní uzávěr, syčení vody utichá.
Zvonek, kloužu po mokrých schodech zpátky nahoru k domovním dveřím. Za nimi stojí kominík, vlastně kvůli němu jsem odběhla z práce už v poledne. Mám chuť ho obejmout, nebýt jeho, tak voda se právě nacucává do zdí domu a vzlíná omítkou vzhůru.