STANICE VRCHLABÍ - napsaly Barbora Bilišňanská a Kamila Doktorová

Ve stanici Vrchlabí vystupuje maminka se čtyřletým chlapečkem a říká svému synkovi: "Nezapomeň pozdravit."
„Na shledanou,“ zakřičí klučina do kupé, kde zůstane učitel a bezdomovec. 
Učitel zamává: "Nashledanou."

Bezdommovec zabručí: "No, nazdar." A dodá: "Tady se člověk nemůže ani vyspat."
"Co se vám nelíbí? Byl to slušně vychovaný chlapeček."
"To určitě, byl to uřvaný fakan. Pořád něco mlel a tu hubu nezavřel."

"Byl zvídavý a měl chytré otázky."
"Koho to zajímá, když jsem celou noc nespal, co byla venku taková zima."
"Děti jsou naše budoucnost, je dobře, že se jim rodiče věnují a povídají si s nimi."
"No, může se ptát doma, tam ať rodičům klidně odpadnou uši z jeho keců."

Vážení cestující - napsala Kamila Doktorová

„Vážení cestující, omluvte zpoždění vlaku z důvodu mimořádné události na trati S7.“
Nade mnou se sklání lidské tváře a účastně mě pozorují. Připadám si, jako bych dřepěla ve studni a tam shora ke mně přicházely paprsky světla. Vrací se mi paměť. Rychle si začínám vzpomínat, co se stalo.
Ráno pršelo jako už několik předešlých dní. Šla jsem na vlak jako obvykle. Měl zpoždění a lidí přibývalo. Jeden spoj zcela vynechal.

Metafory - napsali David Brabec, Alena Magulová, Kamila Doktorová, Zuzana Bohunská, Hana Č. Kratochvílová a Barbora Bilišňanská

První polibek chutná jako páření slimaků.
Pacient v nemocnicí se cítí jako okurka ve špajzu: kdypak přijede řada na mě .
Lepil oci na divku jako ona lepí oci na slevy v obchodě..
David Brabec

První polibek chutná jako vstupenka k herpesu.

Pacient v nemocnici se cítí jako onuce.

Její vnitřní rovnováha byla křehká jako mnohokrát slepovaná váza.

Život hrál jako hazardní kru, která nemá šťastný konec.

Spoutala ho svým kouzlem jako Siréna námořníka.

Neúspěch ho zlomil jako naštíplou sirku.

Závod byl napínavý jako dobře střižená kriminálka.

Byl ponořený do práce jako Descartes do svých myšlenek.

Atmosféra houstla jako omáčka s přemírou škrobu.

Plyšák - napsala Kamila Doktorová

Pomalu si protahuji všechny údy a zdvíhám se z vyhřátého důlku. Nakukuji přes okraj dřezu. S radostí olizuju zbytek másla, který ulpívá na noži od snídaně.
Náhle ucítím mravenčení a pocítím loveckou vášeň. Zrychlí se mi tep a připravím se ke skoku. Ze školní brašny čouhá kus pruhovaného ocasu. Dvakrát ještě přešlápnu zadními a neomylně se zakousnu do měkkého kožíšku. 

Následuje zavřísknutí, nepatří ale plyšové kouli s ocasem nýbrž malému dvounožci. Můj „krmič“, parťák ve hře i při usínání, se na mě řítí a chce mi kořist vzít.