z metra v Paříži, kousek od Vítězného oblouku. Pokládám kufr k nohám, zakláním hlavu a kochám se velkolepou nádherou. Jen lehce vnímám ruch ulic, spěch místních a lelkování turistů.
A dost. Stačí, Marie. Nejsi tu jako turistka, ale jako spisovatelka, ke které se múza v Brně otočila zády, umravňuji svou rozpustilost. No nedělej dámu, prostě tě kopla do zadku. K tomu rozchod s Davidem, po čtyřech letech vztahu, o kterém jsi už od začátku tušila, že to není to pravé ořechové.
S nedočkavostí vytahuji z tašky svoji zrcadlovku, kamarádku zrcadlovku. Nedopustím, aby ta krása zůstala bez dokumentace. Ne, nejde o klasické, tady jsem byla, tady taky. Ale chci si uchovat světlo a barvu jarního slunce, prodírajícího se skrz listy stromů, vpalující sluneční paprsky do skel aut a odrážející se ve vlasech žen, kráčejících elegantně kolem. I to zevlování turistů a jejich věčná selfie putující na instagram a fb. Cvakám jeden záběr za druhým, točím se přitom jak malé dítě na kolotoči, mám radost.
A dost. Stačí, Marie. Nejsi tu jako turistka, ale jako spisovatelka, ke které se múza v Brně otočila zády, umravňuji svou rozpustilost. No nedělej dámu, prostě tě kopla do zadku. K tomu rozchod s Davidem, po čtyřech letech vztahu, o kterém jsi už od začátku tušila, že to není to pravé ořechové.
Sečteno podtrženo, je to v háji.
A navíc, kdyby jen moje vydavatelka tušila. Ani čárka nové knihy, slibovaného pokračování úspěšného bestseleru Láska bez hranic. Do šesti týdnů mám odevzdat první verzi.
Minulý týden jsem se přiznala Martinovi, mému kamarádovi a agentovi v jedné osobě.
„Marie, proč jsi mi nic neřekla dřív? Blbý, bylo Ti to blbý a teď je to co?“ Když viděl, jak jsem zlomená, pevně mě objal a klidným hlasem konejšil. „Dobře, tak se uklidni, něco vymyslíme.“
Pocítila jsem úlevu, obrovskou vděčnost za jeho schovívavost a přátelství.
„Rozchod s Davidem Ti jen prospěje, je to sebestředný blb. Ano, krásný chlap. Já o tom musím něco vědět, ne? Ale, bohužel velkej blb.
Martin je gay. Chlapský gay, vysoký svalnatý modrooký blonďák, navíc velice úspěšný podnikatel. Mě má pod křídly, jako takovou charitativní akci. Alespoň mi to tak občas připadá. Má se mnou většinou jen starosti.
A něco vymyslel. Nabídl mi svůj pařížský byt pro psaní knihy a léčení smutku z rozchodu.
„ Francouzi jsou velmi inspirativní a změna prostředí ti jen prospěje.“
Proto teď stojím u Vítězného oblouku a hledím do papírku s instrukcemi, kudy se vydat k domu na jedné vedlejší ulici z široké Avenue Victora Huga.
Francouzsky umím pár základních slovíček. Francouzština se mi moc líbí, to jejich Merci a Boujoure, Madam a Mademoiselle.
Když ale vykoktám otázku, stejně nerozumím, co mi odpovídají. Takže moje běžná navigace dotazem v Paříži nefunguje. Ocitám se před domem, přesně podle instrukcí na lístečku. Dech beroucí krása. Připomíná mi secesní dům Tivoli v Brně. Připadám si tak nějak vznešeně, když vcházím do domu. Jedu výtahem do třetího patra k bytu. Na pár týdnů, mého nového domova. Otvírám vysoké dřevěné dveře, skořicové barvy. Když se otáčím pro kufr, zaslechnu bouchnutí. Buď je madam Solange už zpět, nebo jen průvan zabouchl nějaké dveře. Leknu se, ale nevěnuji tomu větší pozornost. Madam Solange je paní, která se o byt Martina stará v jeho nepřítomnosti a zároveň v něm bydlí. Martin ji popisoval jako elegantní dámu, která zná skvěle místní poměry, lidi a navíc výborně vaří.
„Je to moje dobrá víla“, říkal mi před odjezdem.
Má přijít večer. Za dveřmi v chodbě nechávám kufr a jdu prozkoumat byt. Je prostorný, elegantní, vkusně, do nejmenšího detailu zařízený. Tři pokoje, balkón, velká kuchyň. Můj pokoj je naproti vstupu mírně vlevo a blízko koupelny. Rychle nakouknu do místností, později si je prohlédnu důkladněji. Teď se těším na sprchu a odpočinek. Vybaluji si věci. Mému pokoji vévodí postel s nebesi, široká a plná polštářků. Vedle ní stojí miniaturní noční stolek a skříň. U okna je pracovní stůl s výhledem do dvorního traktu bloku domů. Je to útulné místo a ten výhled. Klidné místo plné zeleně, uprostřed stojí malá fontána. Tekoucí voda v ní, nenápadně upozorňuje, jak vše plyne. Čas, vzpomínky, zážitky. Nic není stejné, neustálá změna.
„Šup do sprchy Marie a potom hned do práce.“ Povzbuzuji se. Už ty první hodiny v Paříži mi dodaly tolik inspirace. Martin měl pravdu, potřebuji Paříž a nové zážitky.
Ve sprše po svém těle, nechávám dlouho stékat proud vody, jako bych chtěla spláchnout všechno špatné za poslední dny. Vzpomněla jsem si
na knihu Zity Kabátové. Psala v ní, že si při sprchování představuje, jak z ní voda smývá veškeré starosti. Cítím to podobně. Osvěžená a naladěná na psaní vycházím rázně z koupelny.
Najednou mě zabrzdí zvuk. Zvuk jako když chrochtne prasátko, nebo chrápne člověk. Lekla jsem se, vždyť tu mám být sama. Zvuk se opakuje s větší intenzitou. Začínám se sama v cizím bytě bát.
Oči mi padnou na něco, co vyčuhuje pod závěsem v rohovém výklenku chodby. Je to mop, beru ho do ruky jako obranou zbraň. Potichu vcházím do kuchyně pro velký nůž. Nemůžu dýchat, mám zatajený dech, jako by můj dech mohl vyrušit nezvaného hosta. Pomalu se přibližuji ke dveřím, které vedou do pokoje madam Solange. Fantazie jede na plné obrátky. Pomaloučku otvírám dveře, nůž v pravé ruce. Levou ruku s mopem mám připravenou odrazit útok. Mírně se přikrčím. Jsem asi zpitomělá z dobrodružných filmů.
Dveře potichu otvírám víc a víc. Do očí mi zasvítí slunce z protějšího okna. Místnost je uklizená, žádné známky řádění lupiče.
Teď dveře mírně vrznou. Zkousnu spodní ret. Nic, jen „chrocht.“ Pohled zabodnu doprostřed místnosti. Na zemi leží cosi malého, tlustého, béžově žíhaného a znovu se ozve ,,chrocht.“ Zvedá to ke mně hlavu. Tmavé korálky se zalesknou, hromádka se pomalu zvedá a blíží ke mně.
Chůze, tmavých korálků na krátkých nohách ve tvaru písmene, prezentující nejlepší fotbalisty, písmene ,,O“ připomíná kachňátko houpající se ze strany na stranu nebo těhotnou ženu v devátém měsíci. To vše mi prolétne hlavou, když se ke mně pomalu blíží. Stojím jako zkoprnělá. Hromádka se mi začne motat u nohou, s úlevou vydechnu. Odkládám mop i nůž a skláním se k ní. „Chrocht“ těsně u mého ucha. Intimní chvilka s Francouzem. Je roztomilý, ale přiznávám, představovala jsem si ji trošku jinak.
Večer se dozvídám, od madam Solange: „Mon ami, to je můj Gaston, tříletý francouzský buldoček.“ Smály jsme se a povídaly u výtečného sýrového koláče, quiche au fromage. Nechybělo lahodné, bílé suché víno.
Madam Solange je nejen milá žena, ale hlavně skvělá kuchařka.
Paříž a Francouzi jsou opravdu velmi inspirativní. Myslím, že teď konečně, mohu začít psát pokračování Lásky bez hranic a těšit se na další setkání s Francouzi.
Jedno mě čeká už zítra, překvapení madam Solange.
A navíc, kdyby jen moje vydavatelka tušila. Ani čárka nové knihy, slibovaného pokračování úspěšného bestseleru Láska bez hranic. Do šesti týdnů mám odevzdat první verzi.
Minulý týden jsem se přiznala Martinovi, mému kamarádovi a agentovi v jedné osobě.
„Marie, proč jsi mi nic neřekla dřív? Blbý, bylo Ti to blbý a teď je to co?“ Když viděl, jak jsem zlomená, pevně mě objal a klidným hlasem konejšil. „Dobře, tak se uklidni, něco vymyslíme.“
Pocítila jsem úlevu, obrovskou vděčnost za jeho schovívavost a přátelství.
„Rozchod s Davidem Ti jen prospěje, je to sebestředný blb. Ano, krásný chlap. Já o tom musím něco vědět, ne? Ale, bohužel velkej blb.
Martin je gay. Chlapský gay, vysoký svalnatý modrooký blonďák, navíc velice úspěšný podnikatel. Mě má pod křídly, jako takovou charitativní akci. Alespoň mi to tak občas připadá. Má se mnou většinou jen starosti.
A něco vymyslel. Nabídl mi svůj pařížský byt pro psaní knihy a léčení smutku z rozchodu.
„ Francouzi jsou velmi inspirativní a změna prostředí ti jen prospěje.“
Proto teď stojím u Vítězného oblouku a hledím do papírku s instrukcemi, kudy se vydat k domu na jedné vedlejší ulici z široké Avenue Victora Huga.
Francouzsky umím pár základních slovíček. Francouzština se mi moc líbí, to jejich Merci a Boujoure, Madam a Mademoiselle.
Když ale vykoktám otázku, stejně nerozumím, co mi odpovídají. Takže moje běžná navigace dotazem v Paříži nefunguje. Ocitám se před domem, přesně podle instrukcí na lístečku. Dech beroucí krása. Připomíná mi secesní dům Tivoli v Brně. Připadám si tak nějak vznešeně, když vcházím do domu. Jedu výtahem do třetího patra k bytu. Na pár týdnů, mého nového domova. Otvírám vysoké dřevěné dveře, skořicové barvy. Když se otáčím pro kufr, zaslechnu bouchnutí. Buď je madam Solange už zpět, nebo jen průvan zabouchl nějaké dveře. Leknu se, ale nevěnuji tomu větší pozornost. Madam Solange je paní, která se o byt Martina stará v jeho nepřítomnosti a zároveň v něm bydlí. Martin ji popisoval jako elegantní dámu, která zná skvěle místní poměry, lidi a navíc výborně vaří.
„Je to moje dobrá víla“, říkal mi před odjezdem.
Má přijít večer. Za dveřmi v chodbě nechávám kufr a jdu prozkoumat byt. Je prostorný, elegantní, vkusně, do nejmenšího detailu zařízený. Tři pokoje, balkón, velká kuchyň. Můj pokoj je naproti vstupu mírně vlevo a blízko koupelny. Rychle nakouknu do místností, později si je prohlédnu důkladněji. Teď se těším na sprchu a odpočinek. Vybaluji si věci. Mému pokoji vévodí postel s nebesi, široká a plná polštářků. Vedle ní stojí miniaturní noční stolek a skříň. U okna je pracovní stůl s výhledem do dvorního traktu bloku domů. Je to útulné místo a ten výhled. Klidné místo plné zeleně, uprostřed stojí malá fontána. Tekoucí voda v ní, nenápadně upozorňuje, jak vše plyne. Čas, vzpomínky, zážitky. Nic není stejné, neustálá změna.
„Šup do sprchy Marie a potom hned do práce.“ Povzbuzuji se. Už ty první hodiny v Paříži mi dodaly tolik inspirace. Martin měl pravdu, potřebuji Paříž a nové zážitky.
Ve sprše po svém těle, nechávám dlouho stékat proud vody, jako bych chtěla spláchnout všechno špatné za poslední dny. Vzpomněla jsem si
na knihu Zity Kabátové. Psala v ní, že si při sprchování představuje, jak z ní voda smývá veškeré starosti. Cítím to podobně. Osvěžená a naladěná na psaní vycházím rázně z koupelny.
Najednou mě zabrzdí zvuk. Zvuk jako když chrochtne prasátko, nebo chrápne člověk. Lekla jsem se, vždyť tu mám být sama. Zvuk se opakuje s větší intenzitou. Začínám se sama v cizím bytě bát.
Oči mi padnou na něco, co vyčuhuje pod závěsem v rohovém výklenku chodby. Je to mop, beru ho do ruky jako obranou zbraň. Potichu vcházím do kuchyně pro velký nůž. Nemůžu dýchat, mám zatajený dech, jako by můj dech mohl vyrušit nezvaného hosta. Pomalu se přibližuji ke dveřím, které vedou do pokoje madam Solange. Fantazie jede na plné obrátky. Pomaloučku otvírám dveře, nůž v pravé ruce. Levou ruku s mopem mám připravenou odrazit útok. Mírně se přikrčím. Jsem asi zpitomělá z dobrodružných filmů.
Dveře potichu otvírám víc a víc. Do očí mi zasvítí slunce z protějšího okna. Místnost je uklizená, žádné známky řádění lupiče.
Teď dveře mírně vrznou. Zkousnu spodní ret. Nic, jen „chrocht.“ Pohled zabodnu doprostřed místnosti. Na zemi leží cosi malého, tlustého, béžově žíhaného a znovu se ozve ,,chrocht.“ Zvedá to ke mně hlavu. Tmavé korálky se zalesknou, hromádka se pomalu zvedá a blíží ke mně.
Chůze, tmavých korálků na krátkých nohách ve tvaru písmene, prezentující nejlepší fotbalisty, písmene ,,O“ připomíná kachňátko houpající se ze strany na stranu nebo těhotnou ženu v devátém měsíci. To vše mi prolétne hlavou, když se ke mně pomalu blíží. Stojím jako zkoprnělá. Hromádka se mi začne motat u nohou, s úlevou vydechnu. Odkládám mop i nůž a skláním se k ní. „Chrocht“ těsně u mého ucha. Intimní chvilka s Francouzem. Je roztomilý, ale přiznávám, představovala jsem si ji trošku jinak.
Večer se dozvídám, od madam Solange: „Mon ami, to je můj Gaston, tříletý francouzský buldoček.“ Smály jsme se a povídaly u výtečného sýrového koláče, quiche au fromage. Nechybělo lahodné, bílé suché víno.
Madam Solange je nejen milá žena, ale hlavně skvělá kuchařka.
Paříž a Francouzi jsou opravdu velmi inspirativní. Myslím, že teď konečně, mohu začít psát pokračování Lásky bez hranic a těšit se na další setkání s Francouzi.
Jedno mě čeká už zítra, překvapení madam Solange.
