Socmise - napsal Jaroslav Valach

Říká se, že dějiny píšou vítězové. V menším to platí i pro vzpomínky, které nabývají významu ve světle nové zkušenosti a poznání. Nedá se vyloučit, že tatáž vzpomínka bude za pár let znamenat něco jiného.
Mezi povinnými brigádami, co jsem jako student techniky musel v létě absolvovat, mi přišla nejlákavější, tedy nejméně děsivá, ta, kterou nadepsali: „Provádění zahraničních studentů při pobytu v ČSSR“. 

Už jsem se viděl, jak vedu skupinu exotických studentů z Demokratické republiky Kongo po Karlově mostě. Dostavil jsem se tedy na adresu mládežnického hotelu v Žitné ulici pro další pokyny.

Otevřu dveře, za stolem seděl svazák z povolání, první profesionální politik, kterého jsem do té doby potkal. Od pohledu vykuk, který věděl, jak si věci v životě zařídit. Postrojený byl do atributů luxusu jako vexláci u Tuzexu z nedaleké Spálené. Koneckonců byl od nich vzhledem, uvažováním a životními hodnotami téměř nerozlišitelný. Dva roky věkového rozdílu stačily, aby mě tituloval „mladej“; lépe než si nechat říkat „soudruhu“.
„Dva týdny budeš mít na starost Polky,“ řekl, aniž přerušil svačinu. Štangli salámu pojídal jako energetickou tyčinku. „Po potlačeném převratu přijedou do Prahy na převýchovu reálným socialismem. Brigádu mají u Brandýsa. Přes týden sázení stromků, o víkendu pojedete na Karlštejn. Výlet je naplánovaný na neděli, aby nemohly do kostela. Další víkend je převezeš do Bratislavy a budeš mít padla.“ Vedle jeho stručnosti jsem také ocenil, že mě nezkoušel, zda se převratem míní vláda Solidarity, nebo Jaruzelského…
Brigádnice ubytovali na Strahově, na letní prázdniny uvolněném studenty. Jako Pražák jsem poprvé spal na kolejích. Snažil jsem se číst v děsivě opotřebovaném mobiliáři záznamy o divokých večírcích, ze kterých jsem byl životem u rodičů vyloučen. Z prokopnutých pokojových dveří, z barevných žárovek v nočních lampičkách, z neodlepených dvojstránek hambatých časopisů ve skříňkách a ze sprch vybavených sotva polovinou kohoutků. Až jsem se trochu obával, co si o našem rozvinutém socialismu hosté pomyslí, ale byla tu aspoň opravená Královská cesta, která vše zachrání.
Brzy jsem si začal zoufat. Z autobusu vystoupilo třicet dívek, moje práce, moje starost. Dostaly večeři. Po ní jsem si vzal slovo, nasadil jsem esperanto Východního bloku a začal v ruštině mluvit o plánu následujících dní. 

Po druhé větě mě přerušily: „Mluv česky. My budeme mluvit polsky. Porozumíme si tak lépe.“ 

Trochu jsem si zalitoval zbytečné maturitní znalosti, ale přistoupil jsem na jejich návrh.
Pak jsme jezdili každý den za Brandýs, kde sázely semenáčky boroviček a zakládaly budoucí les, který je teď dospělý. Měli jsme hezké počasí, písčitá půda jim musela připomínal lesy doma a vydatné obědy potvrzovaly blahobyt. Poprvé jsem si vyzkoušel, jaké to je po manažersku dosahovat výsledků prací jiných lidí.
Jejich odtažitost mě zatlačovala do pozice kápa a tu nepřístupnost jsem si vysvětloval, že mě mají za tajného, s nímž není radno se zaplétat…
Zde je nutné lineární čas vyprávění přerušit a předat slovo budoucnosti, která mě vybaví klíči k chápání tehdejší situace. Role kápa mě zraňovala, ve skutečnosti jsem chtěl být postavou laskavého dozorce ze „Skřivánků na niti“, které jsem ale měl vidět až za několik let.

 
Pak ta vzpomínka zase ležela a fermentovala v silážní jámě v mé paměti, než mi přibyl nový trávicí enzym zkušenosti, který mi umožnil ji znovu přežvýkat a strávit.

Až po mnoha letech se mi vysvětlil odstup, který ke mně chovaly. 

V náhlém zjevení jsem se poznal v „Obsluhoval jsem anglického krále“. Sekvence, v níž hlavní hrdina obsluhuje dívky připravené k ušlechtilé plemenitbě krytím germánskými bohatýry zocelenými na bojištích Evropy, aniž by jej vnímaly jako muže, a proto se v jeho přítomnosti nestyděly za svou nahotu asi tak, jako se nestydíme v přítomnosti almary…
Svou rolí jsem musel zneviditelnit, jen tak se mohlo stát, že mě nezničila vilná touha amazonek od Visly, Odry, národa s nejkrásnějšími ženami Evropy, dívek rozhicovaných smyslnou vůní pryskyřice, toho kadidla lesních mýtin, dívek, které nešlo zklidnit celibátem organizovaného volného času.
Může za to průhlednost, přece nemohu napsat, že jsem byl tak občansky uvědomělý a věrný, abych promeškal životní jízdu, co mohlo být Strahovskou sexmisí!
Nedělní výlet na Karlštejn proběhl podle plánu, ale zábavou překonat závislost na opiu lidu jsem jim nepomohl. Skoro denně jsme se cestou z lesa zastavovali v kostele svatého Václava ve Staré Boleslavi: kdo jim mohl upřít trochu toho zpátečnictví, když podávaly téměř budovatelský výkon v práci?

Když skončila pražská část jejich pobytu, jeli jsme autobusem do Bratislavy, kde si je převzal někdo další i s autobusem. 

Pro zpáteční cestu do Prahy mě svazácký poručník vybavil radou: “Vejdi do hospody Mamut, největší v Bratislavě, tam se vejde pět set lidí, nech do sebe vejít dvě, tři piva, pak sedni do vlaku a na konečné tě probudí sami.“
Jeho rady jsem se nedržel. Celou dobu jízdy jsem přemýšlel, co jsme těm brigádnicím vlastně chtěli říci a ukázat? To, co jsme jim řekli a ukázali, přesvědčivě nevyznělo a pro budování vlasti v nich nový elán zapálit nemohlo.
Nakonec ale ten pobyt přeci jen převýchovný účinek měl. To já dostal lekci reality a odrůstání z plínek naivity. 

Ve skutečnosti jsem potřeboval další čtvrtstoletí k tomu, abych uměl v té vzpomínce vidět, co vidím teď.