Ne o duši ale o osudu - napsala Lada Bartošová

Když se poprvé rozsvítí kontrolka na našem autě, jsme někde kolem Norimberku. Škodovka 120 řve jako tur, přestože její nejvyšší dosažená rychlost je 90. Žijeme samozřejmě v době, kdy tato rychlost je něčím úžasným. Tedy byla. Ještě před pár kilometry, když jsme se zatajeným dechem přejížděli hranice Československa. 

Velmi záhy jsme prozřeli a jako většina našich spoluobčanů jsme bolestně a s trapností pocítili nedostatečnost našich vozidel. Tak hlavně že to jede, řekla jsem si.
Celé ráno bylo prostě divné a napjaté.

Sex, zločin a trest po česku - napsala Dana Volfová

Moje drahá manželka se měla z lázní vrátit až za dva dny, ale nějaká pacientka odjížděla už dnes, a tak si Jana pobyt zkrátila. Aspoň tak mi to vysvětlila. Ovšem mnohem později, až když se mnou začala zase mluvit.
„Jani, není to, jak to vypadá...“ 

Jana mě probodne pohledem. Stojí ve dveřích ložnice v pozici amazonky vyrážející na zteč. Ačkoliv není ozbrojená, oči jí planou odhodláním, které nevěští nic dobrého. Já se před chvilkou probudil a do přistání fúrie jsem se kochal Ivetčinou spící krásou.

Dovolená v NDR - napsala Dana Volfová

"Ten motor má nějak divnej zvuk," říkám tiše. Vím, že o našem modrém trabantím broučkovi nesmím mluvit špatně, mohlo by se nám to vymstít.
Po chvíli je to jasné. 

"Jedem jen na jeden válec," připouští manžel. Já tomu nerozumím, s fyzikou jsem na štíru a řidičák nemám. Je mi však jasné, že to nevěští nic dobrého. Kromě zvuku jsem si také všimla, že jedeme trochu rychleji než průměrný hlemýžď. Dívám se na hodinky a v duchu počítám, jestli je v našich silách dorazit do Warnemunde včas.

Covidové roušky - napsala Asja Žilová

Poprvé za mnoho let je na Staroměstském náměstí ticho a prázdno. Ještě nedávno jsem nadávala, že nekonečný dav turistů ruší můj klid. 

Teď je dlažba náměstí pomalovaná kříži. Svíčky a kytice připomínají něčí vyhaslý život. 

V poledne, jako každý den, zazvoní smrtka na orloji a nastává čas pro přehlídku apoštolů. Netušila jsem, že ticho může bolet. 

Modlím se, aby náměstí znovu, místo křídových křížů, zaplnil dav turistů. 

Sednu si k šicímu stroji a začínám šít roušky. Chce se mi rozbít to ticho šumem stroje, a s každou sešitou rouškou si říkám, lidi neumírejte. 

V tu dobu, na letišti radostně vítají členové Babišovy vlády letadlo z Číny plné modrých roušek, 25 korun za kus. Kolik chlouby zní v hlase předsedy vlády, kolik reportérů posílá do éteru mimořádnou zprávu.

Kořeny - napsala Jitka Sova

„Ne, nemám to tady ráda,“ pomyslím si, hubené nohy přitisknuté k sobě ve vlakovém kupé. Je mi 15 let, mám na sobě hnusné černé tesilky a neméně hnusnou černou polyesterovou halenku, kterou moje máma odněkud vyhrabala, smrdí naftalínem.

Komenský na palubě Boeingu - napsala Lada Bartošová

„Praha je krásná,“ usmívá se můj soused v letadle a já vnitřně tleskám jeho nadstandardní znalosti evropského zeměpisu. Ještě ve mně rezonoval můj nedávný rozhovor s Američankou, která při pochopení, že Praha je město a nikoliv stát v Asii, řičela nadšením. 

„Byl jsem tam krátce po vaší revoluci a jestli tam bydlíte, jste šťastlivec,“ pokračoval a mě to potěšilo. Vždycky nás potěší trocha té chvály od příslušníků velkého národa, že? I když většina z nich nemá ani třetinové vzdělání, které má u nás každé dítě. Samozřejmě mají Harvard, Yale a mnoho dalších prestižních univerzit, které jim čas od času vychrlí nějakého toho lídra, ale pak jim tam přijede doktůrek s diplomem z Karlovky a udělá první transplantaci obličeje na světě. Náš letadlový rozhovor pokračuje a mně se potvrzuje teorie, že skutečné vzdělání, u nás běžné, tam pro každého není. 

Po Kristových letech hledání ztraceného Pajzlu - napsala Hana Hermanová

„Já bych tady měla mít někde třídní sraz,“ říkám nejistě číšníkovi v restauraci U Karla. Dřív to tu byla generická Potrefená husa a ještě předtím se to jmenovalo jednoduše a přiléhavě Pajzl. 

V Pajzlu jsem strávila mládí. Pamatuju si na číšnici Marušku, která mi vynadala, že dávám sáček od čaje do popelníku, který se jmenuje přeci popelník, a ne čajosáčkovník, a to dá přece rozum, že se tam mají vyhazovat jen vajgly. 

Spanilá jízda Švejků k Baltu - napsal Jaroslav Valach

Ozve se kopnutí do dveří.
„Moment!“ zavelí hospodský Karel a přeruší řeč svého  štamgasta Bohouše. Pak zklamaně dodá: „Ne, to není signál, ale nenávist žíznivců,“ povzdechne od pípy. „To je dneska potřetí.“

Po chvíli se zaposlouchá znovu.  

„Ticho!“ zvedne prst a usměje se: „Aha, tohle už morseovka je: tečka, čárka, čárka, tečka. ´P´jako pivo. Naši! Bohouši, běž otevřít!“

Do místnosti vstoupí pod rouškou tmy Pepa, další očekávaný host. Rouška mu švihácky visí na jednom uchu, v ruce drží odpadkový koš. Těší se na podroušenost. 

Ti, co chodí do tajného klubu, se před mocí manželek i moci maskují vynášením smetí. Kašírovaný důvod s opravdovými smrady.
„Trochu to s těmi mimikrami přeháníš. Cos v tom koši měl? Netopýry z mokrého trhu?“
„Nech si ty fóry a dejte mi hladinku,“ vytáhne z kapsy zmuchlaný cucek, vysmrká se a pak se zasměje: „Musím vám říct, co jsem slyšel cestou. Víte, z jakých stromů se dělá papír na kapesníky? Ne? No, ze smrků přeci!“

Jak jsem jela na Západ a potkala tam Rusy - napsala Hana Hermanová

„Pojď ještě na perón, dáme si kafe.“ 

„Ale vždyť už mám nahoře kufr!“ 

Jakub se podívá na můj stolitrový červený Samsonite, který se naducaně rozvaluje v prostoru na zavazadla nad hlavami mých spolucestujících. Ještě to nevím, ale v tom kufru bude příštích pět let celý můj život. 

Průvodčí a ochotní džentlmeni na nádražích v Montpellier, Kolíně nad Rýnem, Vídni, Štrasburku i Berlíně s ním budou zápasit a cedit mezi zuby: „Slečno to tam máte cihly, Lutherovu bibli nebo mrtvolu?“ 

Dnes má ale kufr premiéru. Zatím je docela lehký. A pojede na Západ. Na Západ do Východního Německa, teď už bývalého. „Ten ti nikdo neukradne, neboj!“ Jakub mi často říká neboj, protože se sám nebojí ničeho. Hodlá se přestěhovat do Izraele a získat izraelské občanství. Vstoupí tam do armády. Poznali jsme se v metru ten den, co byl útok na newyorkská dvojčata. 

Každý národ má svoje M(o)uchy - napsala Edita Dvořáková

Muchův nedokončený obraz Omladina

Promyšlené tahy štětce tančily po monumentálním plátně, jako zamilovaná dvojice na tanečním parketu. Vedla je zkušená ruka Alfonse Muchy. Plátno se postupně plnilo barvami, náměty a postavami. Sem přidám ještě trochu žluté, sem hnědé… Poodstoupil o několik kroků dozadu, aby koncept zhodnotil kritickým okem z větší vzdálenosti. Téměř nedýchal vzrušením a cítil mírné napětí v paži z malování na velkém formátu. Již dávno to přijal jako součást své profese a napětí snadno přebíjel pocit z dobře vykonané práce. V tomto případě práce pro národ.

Hledání české duše - napsala Bohuna Kopřivová

Francouzský institut v Praze 

Zúčastnila jsem se velice zajímavé diskuse inspirované knihou Nostalgie není nikdy lehká, kterou napsala paní Renata Líbal – česko-švýcarská novinářka. Tato útlá knížka je součástí mezinárodní edice Duše národa. 

Česká duše outdoorová - napsala Martina Křížková

Blížíme se k Tallahassee, indiánské aligátoří řece na severozápadu Floridy. Čeká nás kajaking mezi aligátory. 

„Nejedeme moc pozdě?“ strachuji se a otáčím se dozadu k dětem. Na webu psali, že od pěti už začínají aligátoři shánět potravu a jsou čtyři. 

„To bude v pohodě“, zklidňuje mě manžel. Konečně dojíždíme k výchozímu stanovišti pro výlet kajakem. 

„Moc to neprotahujte“, klade nám na srdce mladý kovboj od aligátoří řeky. „Blíží se čas krmení, kolem šesté vyrážejí aligátoři na lov“.