Tuším, že půjde zase o nějakou jeho bejkárnu, ale s předstíraným nadšením ho následuju.
„Podívej, jak jsem Neráčkovi vylepšil boudičku!“ ukazuje na psí klec i s boudou.
Náš velký černý knírač, který je trochu divočejší, má na zahradě klec s boudou, kam chodí spát na noc. Přes den hlídá celý pozemek.
Táta září nadšením a ukazuje mi, jak na dveře klece namontoval plastovou krabičku. V ní je stará tlačítková Nokia.
„Co to je?“ ptám se.
„Automatické otevírání!“ zvolá vítězoslavně, vyndá z kapsy druhý telefon, zadá číselný kód – a dvířka se opravdu otevřou a zase zavřou. Ach jo. Proč mě to ještě překvapuje?
„A k čemu to jako je? Nero dostane taky telefon, když si bude chtít jít zaběhat?“ rejpu.
„Prosím tě, nebuď blbá. Já mu pošlu esemesku a dveře se otevřou, ne?“ říká táta tónem, jako by šlo o tu nejlogičtější věc na světě. A já si najednou připadám jako úplný technický analfabet. „A počkej! Ještě jsem mu to vylepšil – když jsou chladná rána, aby mu nebyla zima,“ pokračuje s jiskrou v oku a zase mačká něco na telefonu. „Šáhni si,“ sklání se do boudy a ukazuje na starý koberec.
Je lehce teplý – takové to příjemné, mírné teplo.
„Vždyť je to pes! Ještě z toho onemocní. A co když to shoří?!“ zhrozím se.
„Jen se neboj. Mám to přesně spočítané, aby to bylo tak akorát a neshořelo,“ hlásí hrdě.
Nerovi se z boudy už ani nechce.
Táta ráno odjíždí do práce, pes si spokojeně chrupká. Až někdy kolem deváté mu přijde esemeska: „Dobré ráno, Neráčku. Jdi se proběhnout. Taťka.“
