Město, kde se ráno modlí, v poledne prodává a večer pálí mrtví - napsala Hana Součková

48 hodin v Káthmándú - městě, kde se ráno modlí, v poledne prodávají a večer pálí mrtvé. 

A mezitím žije naplno.

Na svůj návrat do Káthmándú jsem se těšila skoro 2 roky. Už přilet je mimořádný. Pokud máte to štěstí, že sedíte u okýnka na správné straně, téměř půl hodiny vám dělají společnost osmitisícovky, které vystupují z husté mlhy. Sedíte a jen se necháte unášet, skoro máte pocit, že se jich můžete dotknout. Tu čistou a nadýchanou bílou mlhu brzy vystřídá smogový mrak.

Tabu - napsala Zdena Součková

„Eliško, táta má ženskou…“ sděluje Elišce máma třesoucím se hlasem hned mezi dveřmi.
„No a co? Vždyť už jste deset let od sebe, bydlí jinde, tak co najednou řešíš?“ diví se Eliška.
„Tvůj táta je mi šumák, ale MŮJ táta, tvůj dědeček!“ zvyšuje máma hlas.
Chvíli je ticho, Eliška zamyšleně pozoruje mámu. Ta nedávno oslavila pětačtyřicet. Kamarádek fůry, ale mužskej nikde. A začíná mít divný názory. A to se Elišce přestává líbit.

Pravda a lež - napsala Jaroslava Rymešová

Kdysi dávno platilo, že lež, jakožto osoba vybavená krátkýma nohama, daleko neujde. Pravda, diva s horečnatě planoucíma očima, v prosté režné košili, rozpuštěnými vlasy a s nohama dlouhýma jak týden bez peněz, na to spoléhala. Kdykoli se někde slyty dvě objevily, byly k rozpoznání a Lež na svých krátkých nožkách nikdy delší dobu Pravdě nestačila. Byla to ale osoba mazaná všemi mastmi. Navíc vybavená pěknou tvářičkou a sladkým hláskem. Vzhledem k tomu, že byla mnohem pomalejší nežli Pravda, využila to k tomu, aby dobře poslouchala, co lidi zajímá, čím žijí a co chtějí, a brzo pochopila, co chtějí slyšet.

SILVESTR JAKO MALOVANÝ - napsal Jiří Wilson Němec

„Wilsone, Wilsonku…“
„Co chceš, Alčo?“
„Víš, jak jedete teď na konec roku na Silvestra na Sovinec…víš, já ještě nikdy na žádné takové akci nebyla a …vemte mě s sebou.“
„Prosim tě, tam jedou jenom lidi z našich trampských osad. Hospoda bude plná do poslední židle a na té chalupě, kde máme spát, ta taky není nafukovací. Budeme tam jak sardinky. Hlava na hlavě.“

Úderné první a poslední věty z oblíbených knih - připravila Nataša Richtrová

VĚTA PRVNÍ A POSLEDNÍ

První věta rozhoduje. Mnohdy je to totiž právě první věta, co u čtenáře rozhodne, zda mu kniha stojí za přečtení. V ideálním případě ho první věta či odstavec vtáhne do děje, nastíní atmosféru a nenápadně mu předvede, co od příběhu očekávat. První věta může být úplně banální. Čtenáře ani nenapadne, jaký příběh bude následovat. A nebo může už od začátku dávat jasně najevo, o čem se v knize píše. 

ZOUFALSTVÍ - napsala HANA TUČKOVÁ

Rozražené dveře prásknou o zeď. Za vybíhající dívkou běží žena. Křičí: „Míno, vrať se, počkej!“
„Do prdele, zabiju se, jestli mě nenecháš bejt, chci si žít svůj život!“

NEZVRATNÝ OSUD - napsal JIŘÍ WILSON NĚMEC

Radek Mazal je soused, pracant, veselá kopa a sedmilhář v jednom. Jo a vdovec už deset let. Upřímně, vůbec nevím, proč si nějakou babu nenašel. Ovdověl ve čtyřiceti a tím pro něj svět žen skončil. Několik se jich kolem něj motalo, ale žádná neuspěla. Se vším si vystačil sám. Traktorista místního zemědělského družstva. Po revoluci zdědil rozsáhlá pole, která družstvu pronajal, a když si natrvalo pochroumal úrazem nohu, dostal invalidní důchod. Z pronájmu navíc slušný peníz a tak si, co se financí týká, nikdy nestěžoval. Na ta občasná dvě, tři piva, vždycky měl. Chyběl mu snad jen ten traktor, ten býval jeho láskou.

KULIČKA - napsal Michal Hejna

„Ta kulička je moje, rozumíte? Moje. Tu bych nikomu nedal. Ani panu Vinšovi bych ji nedal, a to je můj největší kamarád ze všech kamarádů. Ani tomu bych ji nedal. Nikomu.
Tu kuličku mi dal tatínek. Tatínek mě měl rád a měl rád maminku a měl rád paní Literovou. Jednou na něj maminka křičela, ať se sbalí a táhne za těmi svými děvkami. Tomu jsem nerozuměl. Tatínek přeci neměl rád žádné děvky, tatínek měl rád jenom mě, maminku a paní Literovou. Maminka mi pak říkala, že teď budeme konečně šťastní, ale moc šťastná nebyla a hodně plakala. 

POPRAVA - napsala HANA TUČKOVÁ

Žena stojí v setmělé uličce a v ruce drží nůž. Rozhlíží se v tichu, jen nohy čvachtají v promočených důchodkách. Měla jsem to udělat už odpoledne, neměla jsem to odkládat. Nechtělo se mi do toho. Vždyť jsem ho vlastně měla ráda. Byl krásnej. Už byl můj třetí, ale co naplat. Nejdřív miláček, ale pak začal ohrožovat děti. To bych si neodpustila, kdyby některému ublížil.
Zmetek nevděčnej, vyškub’ se mi, měl sílu, vždyť se tu měl jak prase v žitě. Ale někdo zas nechal otevřený dveře ze dvorka a on mi utek’.

ČLOVĚK PLÁNUJE, PES MĚNÍ - napsala JANA VENZLŮ

Žena stojí v noci v uličce v dešti a v ruce drží nůž.

„Večer si zkazit nenechám,“ zopakuje si sama pro sebe a rozběhne se k večerce naproti. Červený nápis „Nonstop“ bliká stejně rychle jako buší její srdce. Vletí do prodejny a rozhlédne se kolem.

Jde rovnou za prodavačem: „Potřebuju hodně svíček. Ty nejvíc voňavé, jaké máte.“

DŮM - napsal Jiří Wilson Němec

Dvacet let v paneláku je až až. Manželé Irma a Lubor Skálovi žijí v bytě tři plus jedna, v němž největší místnost má šestnáct metrů čtverečních. Trpasličí pokoje činí ze života takové sardinkové trauma. Na pocit stísněnosti si nezvykli ani poté, co dcera i syn vylétli z tohoto nevelkého hnízda. Představa, že až všichni přijedou na nějakou rodinnou oslavu i s vnoučaty a byt se ucpe, je konečně rozhoupala. Už léta touží prožít druhou polovinu života v nějakém větším, vzdušném venkovském sídle se zahradou a spoustou možností pro volný čas. Co tady, mezi čtyřmi stěnami, bez balkónu s výhledem jen na sousední paneláky. Posměšný název panelákových bytů – králíkárny - je v jistém ohledu oprávněný.

Générique - napsala Hana Hermanová

Z rádia hraje na trumpetu Miles Davis Générique. Proč si mladá francouzská filozofka, která ve vysílání mluví o slunci a světle, vybrala jako hudební doprovod zrovna tenhle kousek od prince temnot, který zkomponoval v tmavém pařížském sklepě, mi uniká. Ale je mi to fuk. 

Mám dvě hodiny pro sebe, manžel s dcerou odjeli na sobotní výuku češtiny pro děti žijící v zahraničí. Moje dcera na všechno odpovídá „dobrý“, má v českém jazyce slabou aktivní slovní zásobu a něco bych s tím měla dělat. 

A dost - napsala Jana Bednářová

Klára stojí, uprostřed noci, v úzké, starými dlažebními kostkami vyskládané uličce. Nedoběhla od bytu daleko. Celá se třese, pozoruje deštěm nablýskané kostky a bezmyšlenkovitě utírá do mokrých riflí nůž. Křečovitě se usměje a hlavou ji projde, ,,mokrý nůž do mokrých riflí, to je teda nápad.“ Její nůž není mokrý od deště, je rudý, krvavý. Dál ji plynou myšlenky: ,,Vážně jsem to udělala? Déšť smývá prach a činí věci i vzduch čistější, jako taky nový začátek. Je to nový začátek? Stačí smýt krev z nože a bude čistý, bude to nový začátek, nebo je to konec? Co teď?“

DEN BLBEC - napsal Jiří Wilson Němec

Jmenuji se Alois a sedím v kaluži. Před chvílí jsem v ní ležel. Paráda! Jako ve vaně. Až po krk. Ovál smrduté špinavé silniční břečky vyplňuje díru u obrubníku silnice. Je plný ledové tříště a tělo i oděv mi zvláčňuje olejová přísada. Co víc si člověk spěchající domů na vánoce 1983 může přát?

Vzteky a bezmocí jsem praštil do černé hladiny taškou. Je lehká, mám v ní jen důležité studijní materiály.

Skeptik a optimistka - napsala Jaroslava Rymešová

Žil byl jeden vdovec se dvěma dětmi, Jeníčkem a Mařenkou. Jednoho dne přivedl domů novou ženu. „Jé,“ radovala se mladší a ještě naivní Mařenka. „Zase to bude doma jako dřív.“ 

Starší Jeníček, založením pesimista se však zachmuřil: „No, jenom aby...“

Nebylo. Macecha po dětech vyžadovala, aby se denně učily, uklízely si své věci a dokonce trvala na plnění různých nepříjemných domácích povinností. Děti se rozhodly utéci. Došly do voňavého lesa plného borůvek a malin. „To je skvělé!“ jásalo děvčátko.

Spánek a bdění - napsala Hana Tučková

Spánek a bdění se začali dohadovat, kdo je pro člověka významnější.
„Jasně, že já,“ řekl spánek. „Vždyť, kde jsme se právě potkali? V polospánku. Slyšelo jsi snad někdy slovo polobdění?“
„Ty hlupáku, polospánek označuje to, že ztrácíš sílu, už nejsi tak kvalitní a nastupuji já.“
„Dobrá. Přestaňme se chvíli střídat a uvidíme.“

Člověk se probudil, vstal a nastal jeho běžný den. Chutně posnídal a pustil se do práce. Zvládl za den vše, co si naplánoval.

Ranní blues o rezignaci - napsal Jiří Wilson Němec

Kolik zvuků vlastně nemá rád? Dívá se na masařku. Protivně bzučí, naráží do lišt žaluzie, dělá si z nich prolézačku. Pak vylétne, provede pár vyhlídkových okruhů po pokoji a zase se vrací. Nechápe, proč opakovaně naráží do okenní tabulky, když je natolik chytrá, aby se nenechala zabít. Zase se vrací k prolézačce a odporně bzučí. 

První jarní masařka. Ani neví, kam vloni manželka uložila plácačky na mouchy. Rezignovaně mouchu sleduje a pokouší se její vrčivý bzukot nevnímat. Nesnáší zvuk cirkulárky. 

Samota sama v sobě - napsala Petra Petrlíková

Smutné znásilnění – Samota sama v sobě

V kostele ještě zapálila svíčku, na odchodu se přikrčila do rychlého pokleku, pokřižovala se a rychlým krokem odcházela do potemnělé noci. Nikdy necítila samotu tak silně a tak hluboce. Rázným krokem se snažila drtit přicházející myšlenky, zahnula za roh kostela a z přítmí se vynořila postava muže.

Máte ve škole pěkného grázla - napsala Mirka Adamcová

„Máte ve škole pěkného grázla. Vzal nůž anebo hřebík a poškrábal našeho Liborka pod krkem. Měli byste to vědět a řádně ho potrestat.“

 
„A, Oliver.“
„Chytej…..
„Tak můžu.“
„Nic, proč nechytáš dobře.“
„Oliver šuká s Karolínou.“

Konec jednoho luxování - napsala Jaroslava Rymešová

"Budeš tak laskavý a zvedneš svůj ctěný zadek z toho gauče?"
"Budeš tak laskavá a necháš toho luxování, než skončí zprávy?"
"Tak tobě ještě vadí, že tady uklízím?"
"Aha! Zase začínáš svý oblíbené hrátky, co? Ani ty podělaný zprávy mě nenecháš v klidu dokoukat."
"Kdo začíná? Ty začínáš! Válíš se tu jako vorvaň, prstem nehneš a ještě máš blbý kecy."

"Kdo tady nehne prstem? Já??? Jednou za tejden vytáhneš lux a předstíráš, jak pečuješ o domácnost. Přitom ti jde jen o to mě zkazit tu chvíli odpočinku. Jsi prostě nemožná."